Mistrovství světa ve fotbale je v Německu událost číslo jedna. Německá vláda si to pochvaluje — politici se těší, že budou moci v klidu projednávat balíčky nepopulárních opatření proti krizi, aniž by to vyvolalo větší společenskou nevoli: národ totiž sedí před obrazovkou a zírá na fotbal. Přesto — nebo snad právě díky tomu — probíhá v těchto dnech jedno z nejdůležitějších politických zrání německé společnosti. A může za to fotbal.

Němci to mají těžké se svým národním cítěním — být hrdý na to, že jsem Němec, není od konce druhé světové války příliš populární. Zrovna včera mi jedna berlínská kamarádka vykládala, jak ji ještě na konci osmdesátých let odmítli obsloužit v malé francouzské provinční restauraci s prostým vysvětlením: Němce neobsluhujeme. Schlíple tehdy opustila pohostinství a šla se najíst jinam. Teď už je všechno trochu jinak, Němci se zase opatrně hlásí ke svému němectví a svět si k nim přiřazuje i jiné atributy než nacistické běsnění. Svou teorii toho fenoménu jsem již naznačila: je to díky fotbalu.

Už mistrovství Evropy v roce 2006, které se konalo v Německu, bylo zlomové. Němci se najednou přestali bát hlásit se ke svým státním symbolům — začalo to postupně, jakoby opatrně. Se zájmem jsem to sledovala z okna našeho nájemního domu — s vyvěšováním vlajky nejprve začali sousedé, kteří jsou tak jako tak pověstní celoročními pouličními výzdobami a zvláště na Vánoce jim z oken svítí blikající ohňostroje, od těch se to tedy dalo čekat. Pak se ale přidávali další a další, s postupem času a s postupem německého týmu až do semifinále najednou německá vlajka vlála téměř na všech oknech a v ulicích Berlína se projížděla auta ozdobená plápolajícími německými barvami ve všech možných variantách. Euforie a ulehčení z toho smět se přihlásit k němectví se na člověka valila ze všech stran.

Jména jako Gerd Müller, nejúspěšnější německý útočník všech dob a fotbalista roku 1970, nebo Franz Beckenbauer, přezdívaný „císař“, který jako kapitán dovedl své mužstvo v roce 1990 k titulu mistrů světa, razila cestu novému pohledu na poválečného Němce. K jejich následovníkům patřili Michael Ballack, který střílí góly i z nejnemožnějších úhlů, nebo brankář Oliver Kahn, který rozšířil klišovitý pohled na „pilného Němce“ o pozitivní fotbalovou dimenzi a ve své autobiografii podává návod, jak se stát neprůstřelným brankářem: trénovat víc než ostatní.

I letos se v Německu extaticky sleduje průběh fotbalového mistrovství světa v Jižní Africe. První zápas týmu, kdy Německo vyhrálo nad Austrálií 4:0, byl důvodem ke karnevalovému řádění. Fotbal se ale nyní stal vedle sportovní ventilace v minulosti potlačeného národního cítění něčím mnohem důležitějším: společensky integračním faktorem. Tam, kde zklamaly všechny zákony na integraci přistěhovalců a národnostních menšin, všechna osvětová opatření proti xenofobii a rasismu, ukázal fotbal, jak je možné ze dne na den smazat rozdíly v původu a včlenit příslušníky všech národnostních skupin do jedné velké „německé“ fotbalové rodiny. Vytvoření fungující multikulturní společnosti se zdálo být v Německu již odzvoněnou utopií, teď se z něj ale díky fotbalu stala dennodenně zažívaná praxe.

Úrodná půda se vytvořila po odchodu spolkového trenéra Jürgena Klinsmanna, kdy se funkce šéfa německého týmu ujal jeho asistent Joachim Löw. „Jogi“, jak se mu přezdívá, se nebál vytvořit tým z mladých hráčů (s věkovým průměrem 24,8 let), který je překvapivě realistickým odrazem současné německé společnosti (podotkněme, že teprve v poslední době se Německo otevřeně a vědomě hlásí ke svému statutu přistěhovalecké země). Již z minulého mistrovství světa jsme si zvykli na to, že nejlepšími německými útočníky jsou Poláci — Miroslav „Miro“ Klose a Lukas „Poldi“ Podolski. Letos se tým rozrostl i o dalšího v Polsku narozeného hráče Piotra Trochovského, ale mezi obránci je třeba i z Ruska pocházející Andreas Beck.

Na pozici středních obránců hraje zase syn tureckých migrantů Mesut Özil nebo Sami Khedira, jehož rodina pochází z Tunisu. Tři němečtí reprezentanti mají černou barvu pleti — Denis Aogo, Jerome Boateng a Claudemir Jeronimo Barreto, původně Brazilec, kterému přezdívají Cacau a jméno mu už přischlo i na trikotu. Právě Cacau je autorem elegantního čtvrtého gólu, který vpálil do australské branky dvě minuty poté, co se ocitl na hřišti a tím zpečetil německé suverénní vítězství v prvním zápase mistrovství světa.

V pátek v poledne hrálo Německo na mistrovství světa podruhé, proti Srbsku. Většina Němců si vzala volno, hospody ovládly videoprojektory a plátna, veřejná sledování na velkých obrazovkách a párty se konaly po celém Berlíně. Pomalovaní a černo-červeno-žlutě odění fanoušci proudili městem. V U-Bahnu si vedle mě sedl muž středních let s pivní vampnou, nahé břicho měl vyzdobené německou vlajkou. Mé nejhorší předsudky vůči fotbalovým fanouškům se zdály být naplněny.

Ale předsudečnost se, jak známo, nevyplácí. Do vozu nastoupil mladík a spustil na mého souseda — pivního vlajkonoše: „Jak můžete těm fotbalistům fandit, dyť tam hrajou samý černý huby?“ Můj soused klidně vstal a chytil mladíka pod krkem: „Jaký černý huby? Viděls ten gól, co dal Cacau? Viděls ho?,“ řekl napůl výhružně a napůl pobaveně. „Kopou za Němce, ne? Tak to jsou Němci!“, dodal na vysvětlenou a posadil se. Chvíli bylo ticho, vlak skřípavě klouzal berlínskými tunely, ale pak se ozval potlesk, jednoho, dvou, postupně tleskal celý vagón. Bylo jasné, že většinová společnost xenofobní řeči netoleruje. A může za to fotbal.

Němci pak proti Srbům prohráli 0:1, rozhodčí si zasedl na Kloseho a dal mu červenou, Poldi měl smůlu a nedal ani penaltu. Spousta šancí, a ani jednu neproměnili v gól. Ale jedné, té mnohem důležitější šance — totiž šance na tolerantní soužití všech národností pod střechou německého státu — se Jogiho tým ujal s bravurou. Díky tomu držím pěsti Němcům. Doufám, že to nad Ghanou ve středu vyhrají a aura německého multikulturního týmu bude ještě dlouho přítomná v ulicích Berlína — a nejenom kvůli fotbalu.

Možná, že až budou romští kluci zcela samozřejmě kopat za Spartu nebo za Slávii, posuneme se i my v otázce integrace národnostních menšin dál.