Mistrovství světa ve fotbale je v Německu událost číslo jedna. Německá vláda si to pochvaluje — politici se těší, že budou moci v klidu projednávat balíčky nepopulárních opatření proti krizi, aniž by to vyvolalo větší společenskou nevoli: národ totiž sedí před obrazovkou a zírá na fotbal. Přesto — nebo snad právě díky tomu — probíhá v těchto dnech jedno z nejdůležitějších politických zrání německé společnosti. A může za to fotbal.

Němci to mají těžké se svým národním cítěním — být hrdý na to, že jsem Němec, není od konce druhé světové války příliš populární. Zrovna včera mi jedna berlínská kamarádka vykládala, jak ji ještě na konci osmdesátých let odmítli obsloužit v malé francouzské provinční restauraci s prostým vysvětlením: Němce neobsluhujeme. Schlíple tehdy opustila pohostinství a šla se najíst jinam. Teď už je všechno trochu jinak, Němci se zase opatrně hlásí ke svému němectví a svět si k nim přiřazuje i jiné atributy než nacistické běsnění. Svou teorii toho fenoménu jsem již naznačila: je to díky fotbalu.

Už mistrovství Evropy v roce 2006, které se konalo v Německu, bylo zlomové. Němci se najednou přestali bát hlásit se ke svým státním symbolům — začalo to postupně, jakoby opatrně. Se zájmem jsem to sledovala z okna našeho nájemního domu — s vyvěšováním vlajky nejprve začali sousedé, kteří jsou tak jako tak pověstní celoročními pouličními výzdobami a zvláště na Vánoce jim z oken svítí blikající ohňostroje, od těch se to tedy dalo čekat. Pak se ale přidávali další a další, s postupem času a s postupem německého týmu až do semifinále najednou německá vlajka vlála téměř na všech oknech a v ulicích Berlína se projížděla auta ozdobená plápolajícími německými barvami ve všech možných variantách. Euforie a ulehčení z toho smět se přihlásit k němectví se na člověka valila ze všech stran.