V době hospodářské krize není sestavení rozpočtu jednoduchou záležitostí. Nebyla by jí ani pro zemi, v níž nevládne politická korupce a v níž moc nad politiky nedrží pevně v rukou národní i nadnárodní manažerská elita. Takovou zemi bychom ovšem jen těžko hledali. V té naší navíc ještě stát vesele radí podnikatelům, jak se vyhnout placení daní prostřednictvím daňových rájů a offshorových operací — kdo to ještě neví, může se o tom poučit na portálu Ministerstva průmyslu a obchodu BusinessInfo.cz. Placení daní tak zůstává na zaměstnancích, hlavně těch s nižšími a středními příjmy. Prostě na těch, jejichž platy neumožňují vyhýbat se příjmovému zdanění i placení DPH a odlévat své příjmy na anonymní účty v daňových rájích.

DPH je vůbec úžasný nástroj, jak vyždímat další daně z těch méně majetných, aniž bychom tím ohrozili naše nejbohatší spoluobčany. Představme si takovou prodavačku z Alberta a ředitele Unicornu. Zatímco prodavačka platí za každý hovor ze svého telefonu DPH, ředitel ne. Když si prodavačka koupí pěknou stodvacítku, zaplatí DPH, ředitel za svůj „služební“ Mercedes ne. Když jede prodavačka na dovolenou na Šumavu, platí DPH, ředitel za svou cestu do Uruguaje, která stojí víc než několik ročních platů paní prodavačky, nezaplatí na DPH ani vindru, ani u nás, ani v Uruguaji. Proto také je DPH označováno jako regresivní daň, tedy že čím jsou lidé chudší, tím více DPH ze svých příjmů zaplatí. Z toho důvodu je třeba udržovat nižší sazbu, aby alespoň základní životní potřeby (voda, chleba a sůl...) byly cenově dostupnější. Zachování vysokých sazeb DPH je největší prohrou obyčejných lidí.

Stavět rozpočet v těchto podmínkách tedy nebylo jednoduché. Byla to politicko-ekonomická šaráda, z níž na veřejnost prosakovaly spíše předvolební agitace než faktické informace. Nakonec se vlk nažral a koza zůstala celá. Rozumějme — betonářské lobby se nic neubralo a sociální systém dostane alespoň tolik peněz, aby se kompletně nezhroutil. I proto je pochopitelné chování poslanců ODS, kteří odešli ze Sněmovny, aby nemuseli přiznat, že bez dalších peněz pro nejpotřebnější občany v tomto státě by to prostě nešlo. Ale ani socialisté se neodvážili sáhnout na obrovské státní zakázky, v nichž jak v bezedné díře mizí peníze z vládní kasy. Není to ani tak proto, že by jim ležela na srdci dopravní flexibilita jejich obyčejných spoluobčanů, nebo snad jejich bezpečnost. Je to především podpora přátel z betonářské lobby.

Můžeme si tedy říci, že bylo zachráněno několik tisíc pracovních míst v sociální sféře a tím také péče o naše bližní. A zároveň bylo ponecháno dost peněz pro superbohatou manažerskou elitu, která si vesele tuneluje naše příjmy na nesmyslně předražených stavbách a dalších zakázkách.

Ekonoma Poštovní spořitelny pana Bureše mrzí, že poslanci nesebrali peníze úředníkům. Ale když je takovým horlivým zastáncem úspor, mohl by třeba ze svého platu přispět na vládní konto na krytí státních dluhů. Stačí, kdyby měsíčně přispíval ve výši průměrného úřednického platu. Asi by to ani nepoznal.

„Samozřejmě, že to je hrůza,“ komentuje přijetí rozpočtu bývalý ministr kdečeho Miroslav Kalousek, který nyní hlásá, že se musí šetřit. Ale na ostatních, hlavně na zaměstnancích. Ne na něm a jeho platu. Škoda, že nebyl téhož názoru, když jako náměstek ministra obrany nakupoval za desítky milionů prošlé rakety nebo nepotřebné součástky pro tanky, o vražedných padácích nemluvě.

Máme tedy rozpočet, který nám díky ČSSD garantuje alespoň minimální zachování sociální stability. Ovšem jásat nad ním může jen naše podnikatelsko-mafiánská elita. Na občanech nižší kategorie — především zaměstnancích a také drobných a malých podnikatelích pak zůstane ta neveselejší část, aby dluhy tohoto rozpočtu zaplatili.