Rozpočet: chudým brát a bohatým dávat
Tomáš TožičkaSchválený rozpočet nakonec garantuje alespoň minimální sociální stabilitu, nejvíce na něm ovšem vydělá podnikatelská elita. Na občanech zůstane jeho zaplacení.
V době hospodářské krize není sestavení rozpočtu jednoduchou záležitostí. Nebyla by jí ani pro zemi, v níž nevládne politická korupce a v níž moc nad politiky nedrží pevně v rukou národní i nadnárodní manažerská elita. Takovou zemi bychom ovšem jen těžko hledali. V té naší navíc ještě stát vesele radí podnikatelům, jak se vyhnout placení daní prostřednictvím daňových rájů a offshorových operací — kdo to ještě neví, může se o tom poučit na portálu Ministerstva průmyslu a obchodu BusinessInfo.cz. Placení daní tak zůstává na zaměstnancích, hlavně těch s nižšími a středními příjmy. Prostě na těch, jejichž platy neumožňují vyhýbat se příjmovému zdanění i placení DPH a odlévat své příjmy na anonymní účty v daňových rájích.
DPH je vůbec úžasný nástroj, jak vyždímat další daně z těch méně majetných, aniž bychom tím ohrozili naše nejbohatší spoluobčany. Představme si takovou prodavačku z Alberta a ředitele Unicornu. Zatímco prodavačka platí za každý hovor ze svého telefonu DPH, ředitel ne. Když si prodavačka koupí pěknou stodvacítku, zaplatí DPH, ředitel za svůj „služební“ Mercedes ne. Když jede prodavačka na dovolenou na Šumavu, platí DPH, ředitel za svou cestu do Uruguaje, která stojí víc než několik ročních platů paní prodavačky, nezaplatí na DPH ani vindru, ani u nás, ani v Uruguaji. Proto také je DPH označováno jako regresivní daň, tedy že čím jsou lidé chudší, tím více DPH ze svých příjmů zaplatí. Z toho důvodu je třeba udržovat nižší sazbu, aby alespoň základní životní potřeby (voda, chleba a sůl...) byly cenově dostupnější. Zachování vysokých sazeb DPH je největší prohrou obyčejných lidí.