Nejšílenější nápady nemívají lidé blázniví, nějak duševně nemocní, nýbrž slušní lidé. Vyslovují je pokaždé se samozřejmou lehkostí, jako by se nic hrozného nedělo, konec konců neříkají přece nic než běžnou pravdu, ne-li rovnou univerzální životní moudrost, s níž musí každá rozumná bytost souhlasit.

Jeden z takových nenápadných nápadů slušných lidí se vynořil po švýcarském referendu zakazujícím v zemi helvétského kříže výstavbu nových minaretů, jakožto hlásných trub agresivního náboženství. V diskusi na téma, jak předejít rostoucímu napětí mezi muslimskou menšinou a zbytkem evropského obyvatelstva, padl i návrh, aby muslimové žijící v Evropě vykazovali jakousi loajalitu k občanskému principu místních demokracií. Kdo by takový postoj veřejně nevyjádřil, musel by se vrátit, odkud přišel.

Návrh vychází z představy, že právě občanská idea státu, která odděluje politickou moc od jakékoliv religiózní či jiné ideologie, je základem evropského společenství, který je ovšem v rozporu s muslimskou vírou, jež tradičně propojuje víru s politickým uspořádáním. Identifikace s touto ideou je proto minimálním společným jmenovatelem, umožňujícím koexistenci odlišných kultur na evropské půdě, má-li být ještě evropská. Kdo se alespoň tímto minimálním způsobem neztotožní se systémem, nemá nárok v něm žít a musí odejít tam, kde je takové identifikace schopen.

Čistá logická úvaha má jeden zásadní zádrhel. Lidé, o nichž se tu hovoří, jsou už dávno součástí evropských společností. Jsou tady takříkajíc doma, i když mají kořeny úplně jinde, a říkat jim: „Běžte, odkud jste přišli, když máte jinou víru,“ dost dobře nejde.

Kulturní promísení evropských národů je důsledkem využívání bohatství a lidí v koloniích a postkoloniálního pokusu o nápravu starých hříchů. Během tohoto procesu se z levné pracovní síly, která vykonávala práci většinovou společností považovanou za podřadnou, stali občané, kteří mají stejná práva jako všichni ostatní. Včetně práva na projevování své víry vnějšími prostředky. Požadovat po občanech, aby veřejně projevovali loajalitu k systému, je problematické. Systém je přece nastaven tak, že se tato loajalita potvrzuje respektem k zákonu a jeho vymáhání, zbytek je určen jako prostor svobody myšlení a názoru. Kdyby institucionální loajalitu navíc museli ve formě podepsaného prohlášení prokazovat zvlášť muslimové, museli by, vycházejíce z principu rovnosti občanů před zákonem, totéž provádět i ostatní. Slušní lidé by něco takového jistě označili za absurdní a skandální, přesto by to u muslimské menšiny tolerovali, zkrátka proto, že muslimy považují za občany druhé kategorie.

Kategorizace občanů patří k dlouhé tradici evropské xenofobie. Veřejné vykazování věrnosti systému k tradici totalitních režimů. Tradici má i to, že takový podnik se uskutečňuje v dobré vůli, z příkazu zdravého rozumu, který ochraňuje posvátné hodnoty nebo chce zlobivé děti převést na pravou víru. Všechny tři linie spojuje slovo fašismus.

Fašismus je opus magnum slušných lidí. Bez jejich přikyvování a spoluúčasti by v dějinách nikdy tolik neposílil. Fašismus žije ve spodních vrstvách měšťanské kultury, nikoli mezi lúzou; čas od času se hlásí o slovo a dožaduje se odpovědného činu, což je volání, které slušný člověk, veden ideou krásného nového světa, nemůže oslyšet. Jsou to všechno slušní lidé, kteří bez mrknutí oka naloží do vagonů lidi jiné víry a pošlou je za hranice našeho kulturního impéria a v salonu na hlavním bulváru potom vyprávějí o humanitě takového činu. Slušní lidé klidně vytvoří komisi občanské loajality a budou zkoušet druhé z míry identifikace se systémem. Slušní lidé přesně vědí, kdo jsme my a kdo oni.

Nápady na odsun nedostatečně loajálních muslimů za hranice Evropy jsou opakováním starých fašistických schémat, která zůstávají v evropském kolektivním nevědomí. Překvapující zůstává jen to, že ani historická zkušenost nepoučila ctihodné měšťany v tom, jak nestabilní je dělení, které tak lehkomyslně používají. Jako by zapomněli, že do odpudivé kategorie „oni“ dříve nebo později začnou padat i slušní lidé.