Běžná fráze, novinářská klišé: „Stromy žalují“, „Hrozí povodeň“, „Němá tvář vyčítá“… Docela jinak bychom titulek četli, kdyby byl vzápětí takto zpřesněn: „Alej stodvacetiletých líp podél silnice třetí třídy č. 283 mezi Dolní Hornou a Horní Dolnou, zastoupena JUDr. Pospíšilem, žaluje MNV v Horní Dolné o náhradu škody způsobené na ní tím, že tehdy…“ Z fráze se rázem stal absurdní, šokující útok na náš zdravý rozum: stromy přece nemohou mít žádná práva, či právní subjektivitu, řekl by právník. Dosud vskutku nemají. Jde však o to, zda je náš rozum, jak samozřejmě předpokládáme. Zda se našim dětem či našim vnukům nebude zdát náš údiv nad jezerem, které docela konkrétně někoho žaluje, prostě nepochopitelný. Třeba tak, jako se nám zdá nepochopitelné a absurdní, kruté a nespravedlivé, že ve vyspělé antické civilizaci (systému římského občanského práva se jako systému dodnes udivujeme) platilo „ius vitae nescigue“ otce rodiny, tj. právo nad životem a smrtí jeho dětí — bez omezení věku. Pod latinskou formulkou se skrývala prostá a tehdy také zcela samozřejmá skutečnost, že otec mohl se svými dětmi udělat — zcela bezpodmínečně a tedy beztrestně — doslova cokoli si usmyslel. Dítě bylo v římském právu vzhledem k otci méně než osobou: bylo pouhým objektem, věcí. Dnes však pokládáme za samozřejmé, že i „homo nasciturum“ — člověk počatý, ale dosud nenarozený, je v některých ohledech chráněn právem jako dospělý člověk. Připusťme proto raději, že zdravý rozum je cosi sociálně a kulturně podmíněného, cosi, co se také mění.

xxx

Úvahy o úloze práva při ochraně životního prostředí jsou vesměs předmětem zájmu poměrně úzkého okruhu těch, kteří jsou profesionálně s tou či onou „částí“ životního prostředí svázáni: vodohospodáři, lesníci, půdoznalci, klimatologové, ochranáři…Jen nepřímý, i když proto nikoli slabší zájem na vhodnou právní regulaci mají „spotřebitelé“ té části životního prostředí: my všichni, kteří dýcháme, pijeme vodu, chodíme na zajíce, na houby nebo jen na výlety, jíme chleba či máme rádi pstruhy.

„Části“ životního prostředí…., „spotřebitelé“… Uvozovky tu naznačují jisté nemalé rozpaky. Rozparcelovat přírodu na části, svěřit její ochranu speciálním institucím, podřídit složitým souborům právních předpisů a technických norem, vyškolit příslušné specialisty — to vše je a nepochybně zůstane úkolem každé moderní společnosti. A pořád tu bude co zdokonalovat: instituce se budou ve svých činnostech a kompetencích překrývat (jindy či jinde budou spíše zjišťovány mezery), normy budou zaostávat za vědeckými poznatky, sankce na jejich porušování nebudou dosti odstrašující… Ale to je poslední slovo právní kultury? — Snad ještě větší rozpaky cítíme, když se sami označíme za „spotřebitele“ přírody a když v této roli vyžadujeme, aby nám právní normy garantovaly jakostní spotřebu: stojíme jakoby na jedné straně pultu a trváme na kvalitní a odborné obsluze.

Jednou jako milovníci lesního ticha, podruhé jako automobilisté, požadující nejkratší cestu z A do B — přes hory a doly a také přes ten tichý les.

Právní řád, jaký si dosud dovedeme představit, dokáže tyto desítky, stovky a nejspíš tisíce často rozporných nároků sladit přinejlepším jen přibližně, dočasně a nedokonale: je tu příliš mnoho právě specifických požadavků, příliš mnoho konkurujících si dílčích kritérií. Tradiční právo je ve sféře ochrany životního prostředí zatím jen značně nepřehledným, a navíc nestabilním souborem pravidel, zákonů, vyhlášek, nařízení. Někdy jen souborem zbožných přání, slabých vůči ekonomickým imperativům.

Snad jsme tedy již dostatek jasně naznačili, že nepokládáme za příliš užitečné a podnětné zamýšlet se tu nad přednostmi či spíše nedostatky platného právního řádu, pokud jde o dosavadní způsoby ochrany a tvorby životního prostředí: spíše intuitivně pociťujeme potřebu nalézt místo či vedle toho něco jako novou „zaklínací formuli“, nové hledisko, nový praktický úběžník našich starostí.

Ekologie jako věda o souvislostech mezi živými organismy a jejich živým a neživým prostředím nalezení takového hlediska snad naznačuje. Zatím jen naznačuje, a tedy umožňuje, ale zdá se, že den ze dne nás k němu bude stále více nutit. Ekologie je totiž věda o souvislostech konec konců planetárních. Nezná izolované systémy, nezná izolované „části“ životního prostředí. Sleduje zákonitosti, z nichž člověka, lidstvo vyjmout nelze, a tudy vede ke znepokojivému zjištění, že — brontosaurus to nepřežil. Máme my lidé kdesi (kdo?) zajištěné (kým?), že přežijeme doopravdy všechny důsledky našeho spotřebitelského vztahu k přírodě? Nemáme-li nic takového zajištěno, pak je tu o důvod víc, proč nejsme ani smyslem, ani cílem či kritériem života na planetě Zemi.

Ale právě to si dosud všichni a vlastně pořád myslíme a podle toho i jednáme. Vycházíme z často nevyřčeného, ale o nic méně proto samozřejmého předpokladu, že svět se točí kolem nás a tedy i pro nás. Ekologické poznatky evidujeme někdy se znepokojením, jindy jen s pošetilou škodolibostí, dosud jsme však nepřipustili, aby podstatněji otřásly naším sebevědomím jako příslušníků rodu homo sapiens, antropocentrickou představou, že člověk je tím nejdůležitějším na světě. Předpokládáme, že všechno, co se v živé přírodě děje, je třeba poměřovat lidskými potřebami, přáními a rozmary. Že člověk přírodu dostal zřejmě darem a že mu patří jako věc, kterou může změnit, prodat, zahodit… Že má na ni ono antické „ius vitae nescigue"!

Současný trh je kupříkladu výrazně antropocentrický. Antropos — člověk, který tu stojí v centru, je ovšem především člověk — podnikatel (organizátor výroby) a teprve pak člověk — spotřebitel, reklamou (či nákupními panikami) zpracovávaný spotřebitel. Co tento člověk nemusí platit v penězích, to se v hodnotových kalkulacích prostě neobjeví. Tzv. „volné statky“ jako vzduch, prostor, voda… se nepočítají, protože člověk — podnikatel je nekoupil, soudí, že byly, jsou a budou jeho — nebo všech, což ovšem může přijít právě nastejno. Co se odebírá přírodě, to se nepočítá, protože je to ničí. Příroda je tu pouze objektem, čímsi, co je nám k dispozici… Ekonomové — teoretikové dnes ve světě hledají „neantropocentrický“ vymezený pojem hodnoty a čeká tu na ně věru nelehký úkol — nemluvě o tom, zda se jejich objevy budou podnikatelům hodit.

Hledají něco podobného i právníci? Právní filosofové? Právníci bývají zpravidla mnohem konzervativnější než třeba ekonomové. Právo přece je a má být stabilizujícím faktorem. Avšak i právo a představy o právu se v průběhu času mění.

xxx

Zatím prvním pokusem prolomit nevyslovený a právě o to nespornější předpoklad soudobé kultury — totiž opět antropocentrismus, projevující se v axiózu, že subjektem práv mohou být lidé (fyzické osoby) nebo jejich výtvory (osoby právnické) — byl proces, na kterém „žalovaly stromy“. Začal docela tradičně.

Ochranářská organizace Sierra Club (první tohoto druhu v USA: vznikla už v sedmdesátých letech minulého století) žalovala ve jménu ochrany přírodních objektů, rep. estetických hodnot a ekologické rovnováhy údolní krajiny Mineral King Walley v kalifornských horách Sierra Nevada příslušný lesní úřad (U.S. Forest Service), který povolil, aby turisticko-zábavní společnost Walt Disney Enterprises vybudovala nákladem 35 mil. dolarů v tomto údolí komplex hotelů, motelů a jiných turistických zařízení. Troufám si tvrdit, tento proces, který pak proběhl ve třech instancích v druhé polovině roku 1971 a v první polovině 1972, bude patrně jednou vzpomínán jako bezvýznamná průkopnická událost.

I když stromy tenkrát ještě „prohrály“. Přesněji řečeno, byly jako žalující strana — odmítnuty, i když odmítnutí nebylo zdaleka jednoznačné. V první instanci totiž ochranáři vyhráli. Turistický průmysl se odvolal a u druhé instance byl rozsudek zvrácen s tím, že není sice prokázáno, že lesní úřad měl právo povolit turistické investice, ale že je zároveň nesporné, že Sierra Club nemá v tom případě „standing“ (právní subjektivitu, nezbytnou k podání žaloby), protože této organizaci žádná škoda způsobena nebyla. A protože tu není ani „nikdo jiný“, kdo by byl poškozen, není možné rozhodnutí první instance potvrdit. I laici vědí, že kde není žalobce, není ani soudce. A žalovat mohl jen ten, ta či to, kdo byl poškozen a kdo přitom měl způsobilost žalovat. Stromy za stranu ve sporu v druhém kole tedy uznány nebyly.

V této fázi vstoupila do konfliktu právní teorie, a to prostřednictvím profesora politické a právní filosofie na Kalifornské univerzitě Christophora D. Stone. Již delší dobu hledal tento teoretik konkrétní právní materiál, na němž by mohl demonstrovat své nekonvenční právněfilosofické představy. Právě probíhající proces byl zřejmě tím, na co čekal. Rychle dokončil rozpracovanou studii a vzápětí ji publikoval, aby svými vývody stačil ještě ovlivnit rozhodnutí Nejvyššího soudu, před který se případ dostal. Třeba říci, že autorita Nejvyššího soudu je v USA nesrovnatelně větší než v kterékoli jiné západní zemi. Soudcové Nejvyššího soudu patří mezi nejváženější občany země. A především rozhodnutí tohoto soudu jsou nejen pouhou aplikací práva, ale velmi důležitou formou jeho tvorby.

Stone ve svém eseji doložil, že idea právní subjektivity prošla dlouhým a složitým vývojem. Že teprve postupně byla právní subjektivita přiznána dětem, starým lidem, duševně nemocným, ženám, cizincům, menšinám… Tento vývoj nesledoval vůbec stejnou posloupnost a nebyl všude ani stejně rychlý a už vůbec ne stejně důrazný a důsledný. Právní subjektivita je obecně vzato způsobilost k právům a povinnostem, což ovšem neznamená, že musí jít vždy o způsobilost k právům všem. V tomto případě šlo o to, zda „stromy“ mají způsobilost být alespoň pasivním účastníkem ve sporu o způsobenou škodu (nebo o odvrácení škody hrozící).

Kdysi dávno se zdálo zcela nesmyslné, aby právní subjektivitu, třeba jen v tom nejužším smyslu jako pouhé právo na život, měli třeba cizinci. Dnes by bylo absurdní to nepředpokládat. Ještě snad nesmyslnější se zprvu zdála představa, že nejen fyzické osoby měly by mít právnickou způsobilost. Byl to kopernikánský obrat, když první právní teoretikové a praktikové začali rozvíjet a razit pojem tzv. právnických osob. Dnes i laik pokládá za samozřejmé a účelné, aby práva a povinnosti měly takové zprvu kostrbatě složité pojmové konstrukce, jako je firma, stát, politická strana, ale dokonce třeba nadace. Právnický svět je dnes doslova „zalidněn“ těmito neživými entitami stejně, jako byl kdysi omezen jen na některé privilegované smrtelníky z masa a lepší krve.

Okruh možných nositelů práv a povinností se tedy zřejmě stále rozšiřuje. Lidé posléze přivykali zprvu nemyslitelné představě, že ne jen oni — živí lidé — mohou mít práva, a zároveň s tím začali odvykat i právnickému antropocentrismu. Lze snad dokonce předpokládat jakousi zákonitost spočívající v tom, že s vývojem civilizace se stále rozšiřoval okruh kandidátů na právní subjektivitu. Souvisí to zřejmě s rostoucí složitostí vztahů mezi lidmi a jejich prostředím, definovaným stále šířeji a šířeji, a s nutností jemnější regulace těchto vztahů. Tento proces zřejmě není u konce. Dnes je, jak tvrdí Stone, na pořadu dne uznat právní subjektivitu oceánu, řek, lesů a ostatních přírodních objektů jakožto i přírody jako celku. I tady bude třeba vyřešit nejeden procesně složitý právní problém, bude třeba nejedné zprvu zcela uměle vyhlížející konstrukce, nejedné absurdní fikce.

Ještě jeden velmi praktický důvod svědčí pro: přírodní statky jsou dnes chráněny nepřímo. Pokutu — penále, kterou zaplatí továrny, jež otrávily řeku, může — podle té které právní úpravy — dostat cokoliv, třeba nějaká instituce, zdaleka nikoli jen poškozený, řeka sama. Jinými slovy: nebývá zpravidla zajištěno, aby se pokuta použila na přímé odstranění či zmírnění způsobené škody: úřad, který ji inkasoval, může za ni postavit třeba lepší úřední budovu nebo může nechat napřímit, zregulovat místní potok. Co by tomu řekli lidé, kdyby byli takto odškodňováni?

Stoneův spis soudcové Nejvyššího soudu USA skutečně studovali a případu pak věnovali velkou pozornost. Právní autorita nejvyspělejší průmyslové velmoci nakonec rozhodla v neprospěch „stromů“, ale jen tím nejtěsnějším možným poměrem 4:3. Kdyby jen jeden ze soudců zaváhal nad silou tradičních argumentů, znamenal by rozsudek nový precedent a ten v USA zavazuje: předurčuje totiž rozhodování všech soudů v podobných případech. Rozsudek a jeho zdůvodnění (také soudci, kteří byli přehlasováni, připojili své zevrubné vyjádření) byly publikovány a rozsáhle komentovány v tisku, mluvilo se o něm v Kongresu a o celém sporu vyšla kniha, která se nám velmi opožděně dostala do rukou.

Ke kopernikánskému obratu tedy zatím nedošlo. Ale všechno nasvědčuje tomu, že visí ve vzduchu.

xxx

Náš právní řád se nejspíše neinspiruje americkými precedenty a tím spíše ne, když precedenty ve vlastním slova smyslu ještě ani nejsou. Rozhodně by však bylo poněkud lehkomyslné spoléhat jen na postupné zdokonalování soustavy dosavadních pravidel, která ve své podstatě znamenají toliko jistá více či méně účinná omezení možnosti s přírodou manipulovat bez ohledu na normovaná omezení. Jak právní myšlení, tak i právní praxe musí (dříve či později) prorazit stereotyp jednostranně antropocentrického pohledu na přírodu a chránit přírodu nejen proto, že je pro nás užitečná a že si z vyčíslitelných důvodů nepřejeme o tento užitek se připravit, ale i pro ni samu, právě pro ty její hodnoty, které nejsou nikterak převoditelné na užitečnost či dokonce jen ekonomickou rentabilitu.

Právě to je nejspíše ono nové hledisko, úběžník našich starostí. I naše společnost musí hledat řešení onoho zdánlivě jen juristického problému, zda stromy mají či nemají mít „standing“. Aby nebylo jen poetickou nadsázkou či bezmocným novinářským klišé ptát se, zda vzduch má právo být čistý.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 1, leden 1981.)