Postkomunismus je sice teoreticky pochybný pojem (předpokládá, že tu byl komunismus, a to tedy nebyl), ale vyjadřuje postoje a nálady, které vznikly po konci minulého režimu. Pozná se tak, že je to prostá reakce na ideály, k nimž se hlásil minulý režim. Nietzsche psal o přehodnocení hodnot, které se vyznačuje tím, že se ukáže slabost hodnot dosud vládnoucích ve světle hodnot nových. Ale postkomunismus je něco jiného, je to instinktivní reakce, která připomíná Pavlovův reflex. Stačí pronést slovo, které patřilo do arzenálu minulé ideologie, a je to, jako když Pavlovův psík uvidí kousek masa. Postkomunismus je doba pavlovovských politických reflexů na levicové ideály.

Taková doba tu ještě nebyla, ještě nikdy v novodobých dějinách nenastala éra, v níž by neprivilegovaní instinktivně odmítali pojmy a myšlenky, které mají změnit jejich úděl. Zvláštnost postkomunismu je v tom, že neprivilegovaní instinktivně odmítají levici a tíhnou k pravici, ale není to jenom výsledek pravicové manipulace, nýbrž to vychází ze zkušenosti s „levicovým“ minulým režimem.

Je tu pak zvláštní sepětí mezi postkomunismem a fenomenologií, aspoň její určité varianty, pro niž je hlavní bezprostřední žitá zkušenost. Tak třeba „fenomenologie peněz“ spočívá v tom, že vypovídáte o tom, co se objevuje ve vašem žitém vědomí, když se řeknou peníze. V pokleslé podobě to známe z našich médií. První otázka, kterou dostane vítěz závodu nebo vědec při udělování ceny, je, jaký z toho má dojem.

Toto prožívačství je přesně to, z čeho žije postkomunismus: Z toho, co prožíváme, když se řekne „kapitalismus“, „socialismus“, „komunismus“. Vulgární fenomenologie u nás tak rozbujela proto, že tu byl minulý režim, a silná historická zkušenost určila základní vztah k politice, k pojmům jako levice, pravice, svoboda, demokracie.

Jinak řečeno, postkomunismus jako souhrn pavlovovských politických reflexů vyvolává dojem, že to hlavní, tedy vztah ke společenské realitě, má být věc prožívání. A jestliže to tak je u téhle otázky, proč by to nemělo být stejné i ve všem ostatním? Když se redaktor ptá na pocit, není to jenom výraz jeho bezradnosti, ale má to napojení na postkomunismus. Proto se redaktoři nestydí ptát se neustále na prožívání.

Když se v první polistopadové dekádě řeklo „kapitalismus“, bezprostřední reakcí většiny lidí bylo, že tento výraz je nechutný a „nedělá jim dobře“ (samozřejmě ne proto, že by byli proti kapitalismu, ale proto, že zaváněl slovníkem minulého režimu). Zvláštním rysem devadesátých let bylo, že právě tento výraz byl nejpřesnějším popisem toho, co se dělo, ale byl nepřesvědčivý. Pozoruhodný jev, existuje správný pojem, ale je nepoužitelný. Paradoxem je, že byl nepřesvědčivý v době, kdy se u nás polistopadový kapitalismus prosazoval, kdežto teď, když už sedí pevně v křesle, není jeho pravé jméno žádným tajemstvím. Kdo usiluje o moc, občas zůstává v anonymitě — nebo si dává jiná jména — a teprve když ho nemůže nic ohrozit, prohlásí, ano, to jsem já.

Budoucí historikové polistopadové éry si možná pomůžou tím, že si její sociální dějiny rozdělí na dvě periody. První si označí jako návrat k pojmu kapitalismus a druhou jako návrat k pojmu socialismus. Před několika lety jsem na záchodě pod Hofburgem ve Vídni viděl nápis „Ať žije socialismus“. Někdo pod to připsal „Ano, proč ne?“ Něco takového je stopa toho, co se odehrává v nevědomí společnosti. Není marné číst nápisy na záchodech a na zdech, protože to jsou necenzurované projevy toho, co se odehrává v širokých vrstvách. U nás jsem na takový nápis zatím nenarazil, snad proto, že slovo socialismus má stále příchuť minulého režimu.

To se však pod nastávající pravicovou vládou může změnit. Neoliberální pravice začne vypouštět poslední sociální polštáře, které tu zbyly ještě ze sociálního státu minulého režimu, a lidé udělají zkušenost s asociálním kapitalismem. Je to zkušenost, kterou naposled učinily generace, které zažily hospodářskou krizi třicátých let. Vláda čisté pravice, která podle všeho bude asociálnější než pravicové vlády jinde v Evropě, možná svými kroky vyvolá podobný efekt jako KSČ během normalizace: kapitalismus podobně jako kdysi socialismus bude pro mnoho lidí něco traumatického.

Jestliže se promění základní politická a sociální zkušenost většiny lidí, obě slova se mohou konečně oddělit od minulého režimu a začnou mít jiný význam než v postkomunismu. Výraz socialismus se tak možná stane východiskem, zprvu dost neurčitým, k něčemu jinému než je kapitalismus. Nová pravicová vláda tak může udělat tečku za postkomunismem.