Postkomunismus je sice teoreticky pochybný pojem (předpokládá, že tu byl komunismus, a to tedy nebyl), ale vyjadřuje postoje a nálady, které vznikly po konci minulého režimu. Pozná se tak, že je to prostá reakce na ideály, k nimž se hlásil minulý režim. Nietzsche psal o přehodnocení hodnot, které se vyznačuje tím, že se ukáže slabost hodnot dosud vládnoucích ve světle hodnot nových. Ale postkomunismus je něco jiného, je to instinktivní reakce, která připomíná Pavlovův reflex. Stačí pronést slovo, které patřilo do arzenálu minulé ideologie, a je to, jako když Pavlovův psík uvidí kousek masa. Postkomunismus je doba pavlovovských politických reflexů na levicové ideály.

Taková doba tu ještě nebyla, ještě nikdy v novodobých dějinách nenastala éra, v níž by neprivilegovaní instinktivně odmítali pojmy a myšlenky, které mají změnit jejich úděl. Zvláštnost postkomunismu je v tom, že neprivilegovaní instinktivně odmítají levici a tíhnou k pravici, ale není to jenom výsledek pravicové manipulace, nýbrž to vychází ze zkušenosti s „levicovým“ minulým režimem.