Jednou z prvních věcí, na nichž se příští vládní koalice shodla, bylo rozhodnutí podpořit dostavbu Temelína. V rámci cynismu, s nímž se nová koalice prezentuje, je dosti možné, že toto každým coulem vadné předsevzetí bude dokonce součástí dnes představované, první, poněvadž údajně jednoduché, ekologické kapitoly budoucího vládního programu.

Dobře na tom lze ukázat, že vznikající koalice vskutku není bez předností. Reálně totiž hrozilo, že dostavbu Temelína bude ohlašovat sociálnědemokratická vláda. A byl by to zřejmě jeden z vzácných případů, proti nimž by se pravicová opozice vůbec neohrazovala, a pokud ano, pak jen s bizarní obavou, že hlavní dodavatelé zbytečné a nebezpečné stavby by mohli být z Ruska.

Vzhledem k ohlušujícímu tichu, které se k této otázce po celá léta linulo z české nezdařilé napodobeniny Strany zelených, by její eventuální parlamentní či dokonce vládní angažmá na tomto záměru patrně změnilo pouze to, že by se neohlašoval okázale jako první samozřejmost, ale skrytý v houfu dalších antiekologických či antisociálních opatření, jako tomu bylo před čtyřmi lety, když Bursíkovi a Liškovi zelení měnili s Topolánkem a Čunkem zásady za funkce.

Nebudeme nyní vysvětlovat, proč je rozšiřování Temelína nepřijatelné z důvodů ekologických, sociálních, kulturních, politických i energetických a proč debata nad otázkou řešení klimatických změn by měla rovněž zahrnovat debatu o termínu ukončení provozu všech jaderných elektráren v celém světě v co nejbližším termínu. Spokojme se pro tuto chvíli s tím, že tato debata se u nás vedla po celá devadesátá léta a tak jako jinde ve světě i u nás intelektuálně byla dovedena k přesvědčivému vítězství odpůrců jaderné energetiky.

Když v roce 1999 Zemanova vláda rozhodovala o dostavbě dvou bloků Temelína, nenapadlo by nikoho, že by se v zemi našel jediný zelený, který by nestál s veškerou vervou proti tomuto rozhodnutí. Ba do značné míry by se takový postoj tehdy bral za jeden z definičních rysů zelenosti, která tenkrát ještě neměla svou stranickou základnu, jako ji ostatně nemá opět ani dnes.

Co je však ještě mnohem pozoruhodnější: proti Temelínu stála i početná skupina sociálních demokratů. V Zemanově vládě se z devatenácti ministrů proti Temelínu vyslovilo osm, z nich šest z principiálních důvodů odporu proti jaderné energetice jako takové. Byli to Jaroslav Bašta, Pavel Dostál, Jan Kavan, Miloš Kužvart, Pavel Rychetský a Eduard Zeman. Pavel Mertlík a Vladimír Špidla hlasovali proti konkrétní podobě Grégrova návrhu.

V den, kdy sociálnědemokratická vláda rozhodovala, ji veřejně vyzval proti dostavbě Temelína prezident Václav Havel a v dopise, který jako celostránkový inzerát zveřejnilo Právo, ji k odmítnutí dostavby Temelína vyzývala neuvěřitelná přehlídka osobností od Václava Bělohradského, přes Kurta Gebauera, Dominika Haška, Helenu Houdovou, Pavla Nedvěda, Karla Lopreise, až po Petra Nikla, Adrienu Šimotovou, Ivana Wernische či — opravdu ano — Karla Schwarzenberga.