Náhodou se mi dostal do rukou Deník Táborsko, který vydává Vltava-Labe-Press a patří do „velké rodiny“ unifikovaných regionálních tiskovin, v tomto případě jihočeských mutací. Zrak mi padl na titulek „Cesta je zrádná, vinu má člověk“ s podtitulkem „Vzrostlé stromy u krajnice z Netolic na Lhenice nelze minout, náraz je téměř vždy čelní“. Ta hromská přitažlivost stromská mě zaujala: jak vám nepřekonatelná síla rve volant z ruky, a ačkoliv stojíte na brzdě, přesto vás čelní náraz nemine. Nemilé.

Naštěstí skutečnost je jiná. Policista Martin Grožaj ji vysvětluje: „V mnohých případech je řidič nucen ne vlastní vinou vyjet mimo komunikaci. V tu chvíli nemá šofér jinou šanci než trefit čelně vzrostlý strom.“ Dále se člověk dozvídá, že „na téhle silnici došlo k jedné z nejzávažnějších nehod na Prachaticku vůbec. Řidič, pravda pod vlivem alkoholu, nezvládl řízení v levotočivé zatáčce a na odbočce u Brusné narazil čelně do stromu. Tohle zůstane navždy mementem, proč zlepšit technický stav téhle vozovky“. Pak ale týž policista dodává: „Téměř ve sto procentech případů, které se tam odehrály, je na vině selhání lidského faktoru.“

Takto popleteně napsaný článek, vinou lidského faktoru, je pro ty stromy ale rozsudkem smrti. Jestliže jejich průměr je menší než devadesát centimetrů, žádný odbor životního prostředí je už nezachrání, jsou v moci silničářů. Ti vskutku považují za viníky dopravních nehod stromy, nikoli řidiče. Jako by automobil ani neměl volant či to byl těžko ovladatelný sentinel. Kácení vzrostlých zdravých alejí řádí naší krajinou už několik let a všechny protesty jsou marné.

Ještě před časem jsem obdivoval nádhernou lipovou alej podél nerušné silnice z Toužimi na Štědrou (v Karlovarském kraji). Mimochodem nedaleko Štědré je zemědělská usedlost Prohořský Hrádek, kde v třicátých letech minulého století a po válce do roku 1948 hospodařili Helena Koželuhová (rozená Čapková) a její druhý muž, básník, překladatel a diplomat Josef Palivec. Alej tvořila nad silnicí klenbu, jejímž stínem místy pronikalo přívětivé zelené světlo. Stromům se v tamním vlhkém kraji neobyčejně daří, mohutné rozsochy, pevný postoj. „Kvůli takové kráse se obezřetnější jízda rozhodně vyplatí,“ měli by učitelé autoškol upozorňovat své žáky.

Vřadil jsem si tuto silnici do seznamu svých budoucích cyklistických výletů a vyloženě se na cestu, kde kořeny na krajnici mírně pozvedávaly asfalt, těšil. Ani nebudu vypisovat, jaké zdravé pařezy po aleji zbyly. Že škodu tak nedozírné ceny někdo může hodnotit jako zlepšení stavu, je vlastně dosti děsivá diskrepance. Připomíná to různá historická zatracování uměleckých děl, pálení biblí a učených knih, obrazoborectví a další akty násilí vůči kulturním statkům. Dřevorubecká vášeň lidí posedlých motorizací, kteří pozbyli smyslu i pro blahodárný stín.

Kácení stromů ve volné přírodě umocňuje také hloupá móda „sluníčka“. Lidé, kteří v klimatizovaných autech stále vzývají „sluníčko“, pokládají stromy za škodlivé, protože jim je berou. Dospělí lidé! Hlavně hodně sluníčka!

Jaké úmorné putování vedrem a vyprahlou krajinou musel podnikat například Ježíš a jeho učedníci. To jsem si uvědomil minulou neděli při čtení Evangelia v příběhu o jistém Šimonovi, farizejovi, jenž pozval Ježíše na oběd. Dostavila se tam také hříšná žena, která skrápěla Ježíšovy nohy slzami a utírala je svými vlasy a mazala mu je olejem, jímž se pomazávala hlava. Nohy mají v novozákonní době vůbec zvláštní symboliku, která mimoděk svědčí o zdatném chodectví. Vytřepávání prachu z topánek, omývání nohou jako chvíle odpočinku a úlevy po cestě, na níž vzácností je i stín stínu. Projev úcty k poutníkům, na jejichž hlavy celý den pražilo slunce. Jak přívětivá je proti tomu naše krajina!

Kácení stromů ve volné přírodě souvisí také s úpadkem přirozeného chodectví, kvůli němuž většina alejí vznikala. Pro klimatizovaná auta stromořadí podél silnic vskutku nejsou zapotřebí. Proto aleje zanikají. Máme-li je zachovat, musíme pro ně mít zvláštní hledisko kulturní a přírodní hodnoty, jinak postupně podlehnou „technickým parametrům provozu“, které každý další karambol ve stromořadí jenom zpřísňuje. Jako by se stromům opravdu ani nebylo možno vyhnout, i když vinu má pouze „lidský faktor“.

Kdyby v Parlamentu byli zelení, apeloval bych, aby onu výjimku z ochrany pro stromy do průměru 90 centimetrů navrhli zase zrušit! Na koho se, vinou lidského faktoru, obrátit? Na VV snad?

Tak o tom člověk aspoň napíše do Deníku Referendum, no.