Ve středu jsme prožívali další volby. Nizozemci vybírali poslance do dolní komory parlamentu, čehož jsme se — na rozdíl od voleb obecních — coby občané jiného státu bohužel nemohli účastnit.

Co jsme ale zaznamenali, je propastný rozdíl ve způsobu, jakým se volební kampaň ve veřejném prostoru odehrává. Na ulicích není vidět téměř nic. Velkoplošné politické reklamy ani jiný optický plevel žádný, také plakáty na zastávkách se nadále výhradně věnují propagaci spotřebního zboží, upozorňují na premiéry filmů v kinech nebo lákají do šapitó cirkusu, který k nám právě přijel.

Pouze na některých větších náměstích a křižovatkách stojí dočasná výlepová plocha velikosti asi jednoho standardního billboardu. Na ní plakáty jednotlivých politických stran, pěkně vedle sebe, maximálně dva na každou. Zobrazují jen velké logo, portrét lídra, případně krátké heslo. Každý ukazuje, co sám svede: ani stopa po negativní kampani.

Televizi, kde se odehrávaly debaty, nesledujeme. Takže pak už jsme na volební kampaň naráželi jen na tržnicích, kde v posledních týdnech vedly kontaktní kampaň malé týmy některých stran. Dobrovolníci rozdávali balónky dětem a k tomu pro rodiče leták s volebním programem, zelení navíc nabízeli okrasnou květinu na řídítka jízdního kola, socialisté houbičku na nádobí.

Do volební místnosti jsme nakonec přece jen zamířili, a to kvůli místnímu referendu, ve kterém hlasovací právo máme. Radnice se nás ptala, jestli souhlasíme s vybudováním podzemních garáží namísto úseku jednoho z kanálů. Spolu s hlasovacími lístky jsme do schránky dostali informační dvoulist, který věcně shrnuje informace o projektu a poté na jedné straně dává hlas zastáncům a na protilehlé straně odpůrcům garáží. Jednoduše udělaná, vyvážená publikace, žádné klíny do hlavy — podívejte se sami. My, odpůrci dalších garáží, jsme nakonec těsně prohráli poměrem 23 160 pro ku 22 425 proti. Je to škoda, ale kulturně vedená kampaň činí naši prohru aspoň snesitelnější.

Stejně tak bez pachutě pro mne skončily zdejší parlamentní volby. Titulky sice jako hlavní a špatnou zprávu vypíchly velký zisk xenofobního Wilderse, nicméně skutečnost tak hrozná není. (Napadlo mě, že je to úplně opačně než v mé vlasti: tam média v euforii slavila porážku levice, zatímco teď leckoho začíná mrazit z reality, která nastupuje.) Jeho strana skončila třetí, po volbách úplně změnila slovník — Wilders se snad poprvé ani slovem nezmínil o islámu nebo o přistěhovalcích — a teď se snaží domluvit s liberály, od kterých se původně odštěpila. Vyjednávání o koalici budou asi složitá, ale možné jsou různé varianty včetně fialové koalice liberálů, sociální demokracie, demokratů a zelených, kteří si polepšili ze sedmi na deset křesel (ze sto padesáti).

To je dáno i pozoruhodně spravedlivým volebním systémem v Nizozemsku. Pro vstup do sněmovny není jiná hranice, než je nutnost získat poměrný počet hlasů na jedno ze sto padesáti křesel — zhruba tedy 0,7 procent. Vedle etablovaných stran tak ve zdejší sněmovně usednou dva poslanci Strany pro práva zvířat (1,3 %) a dva za Reformovanou stranu (1,7 %). Takzvaných propadlých hlasů je celkem pouze 1,1 %.

Leckdo mohl o víkendu zaznamenat, že ve spravedlivosti volebního systému je na tom mnohem lépe než my i Slovensko, když SNS se ziskem 5,07 % dostala devět křesel ze sto padesáti.

Kdyby pravidla i kultura voleb v mé vlasti převzaly alespoň část toho dobrého, co jsem za poslední týden viděl v zahraničí, hned by bylo lépe!