Jeden sochař rakouské moderní školy měl krásný nápad. Z ušlechtilého kamene vytvořil sochu, která má sdílný název, ale jejíž pojmenování závisí na názoru každého diváka. Co vidíte? Balík. Zásilku. Bednu. Zabalenou věc. Neznámý předmět v pouzdře. Jakési bohatství naskládané dovnitř nepřesně charakterizovatelné, ale pevně ohraničené krabice. Řečeno nejprostěji a jako vždycky tedy zároveň nejtajemněji; něco v něčem.

Na poušti, o jejíž písek se už po tisíciletí válčí, vidíte ležet objekt BRUTO. Blok kamene z dálky ani nevypadá jako kulturní zboží. Zdá se, že tu od věků nepohnutě leží jak bludný balvan zkamenělé truhla únavy, z nebes svržený prorocký materoit, nebo oltářní stolec, který tu zanechaly křižácké výpravy, anebo vznešený vynález globální pošty, jejíž úřední instituce se neuvěřitelně vypařily až na jediný ostatek posledního — a proč ne prvního balíku.

Teprve při bližším pohledu, a kdo se odváží i hmatem, rozeznáme tesaný reliéf, překládání obalové hmoty, falce a křižující se provazy. Provaz tesaný také do jednoho kusu kamene má svoje vlákno, cit tahu a držení, navázané uzle.

Jsme pořád zvědaví jako děti a tajemství nás krásně dráždí. Co je uvnitř? Ale T8RA, ačkoli je tak věrně udělaná, nedá se strhnout. Zcela realistický detail působí abstraktně, takřka symbolicky, jako pomyslná vazba rovnoběžek a poledníků, kterou světoběžník spoutal zeměkouli.

Dívám se dojat velkolepým dojmem z díla, které je poměrně malé. Pociťuje úctu před tajemstvím jako kdysi dávno monoteistický apoštol, když stanul v pohanském Římě před chrámem, jenž byl zasvěcen Neznámému bohu.

Hmota a duše se rozbalit nedá. NETTO zůstane vždycky uvnitř stále ještě za prahem našich posledních objevů. O tom, co je uvnitř, můžeme mít jen představy a jejich líčením se zabývá krásné umění. Jakým božským obsahem zalidnila antika nebesa a zaplnila temnou prázdnotu smrti? A co je mýtus? Do jaké architektury vystavěla církev obřad latinské mše a tajemstvím božského těla v gramu chleba. A co je víra? Jak dokonale přemohla řeč smrtelnou paměť grafickým znakem písma. A co je slovo? A co je tah štětce a hudební kánon a lidová písnička.

Fyzik říká, že hmota září. Že září srdce, říká milující člověk a nemusí být ani nadaným básníkem. Oba mají pravdu a vždycky budou svobodní, protože neusilují o žádný majetek dělitelný na B — N — T. Vracejí se k obsahu, k jednotě, sevřenosti, hledají a vytvářejí obsah, a proto se vracejí k sobě, což mnohdy znamená samoty, ale nikdy do opuštěnosti.

Myšlenky přirovnávám radši ke květinám než k střelám, ačkoli obojí má smysl jen bez obalu. Kdo chce být prostý jako květina, bude zrovna tak křehký. Příroda kytky do papíru nebalí, i když musí zmrznout.

Obalová technika je jedním z velkých hříchů průmyslové civilizace. Věnujeme a musíme věnovat větší pozornost obalu než obsahu. Nechtějte banální ilustrování tohoto faktu a vzpomeňte si jen, jaké starosti vám působí láhve, noviny, knihy, plech, železo, automobily, letadla, bungry a zastaralé torpédoborce. Nettová krása a tárový ornament se odcizily jako nevěrní manželé, jimž slušnost a ohled na tradice zabraňuje v rozvodu. Nám jen brutální konzumování. Zelené lesy mizí v papírnách, spermata ve skafandrech a nitro země se neobjevuje, nýbrž drancuje jen proto, aby se dnes lehce zabalilo, co se zítra s námahou bude vyměšovat. Neuvěřitelné! Lidský obsah se má rovnat obsahu zažívací trubice a statistika hladu mě chce celkem lehce usvědčovat z rouhání.

Krutá a spletitá povrchnost naší doby nemá žádné univerzální řešení. Ať se každý odvolává na svoji vlastní naději a obrací ke svým bohům. Já si jen vzpomněl na jeden kamenný balvan v poušti.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 1, leden 1981.)