Bolest je tak blízko slasti
Ivan David ml.Podstatným momentem, který motivoval voliče k volbě pravicových stran, nebylo sobectví. Byla jím naopak touha po sebeobětování v zájmu vyšších cílů.
V jedné z forbín Wericha s Horníčkem probíhá tento známý dialog:
Horníček: „Takže já bych pro naše noviny udělal s vámi takové… (interview)“
Werich: „A pro jaké noviny je to? — No to je vlastně jedno, že ano…“
Po více než půl století od doby, kdy z úst pánů W&H zazněla tato slova, se zdá, že jsme zase tam, kde jsme byli.
Nejenom, že (téměř) veškerá oficiální média i dnes opakují, sešikována do jediné (tentokrát neoliberální) ideologické řady, s drobnými obměnami stále tytéž floskulemi prosycené komentáře, ale — jak nedávno v jednom článku správně upozornil Michael Hauser — tyto komentáře se navíc zásadně vyznačují nedostatkem jakýchkoli pochybností o základních premisách, z nichž vycházejí.
Když bylo před dvěma roky čtyřicetileté výročí sovětské okupace, viděl jsem v České televizi rozhovor s Miloušem Jakešem. Redaktor se ho tázal: „Neměli jste tehdy vůbec žádné výčitky svědomí ohledně osudu vašich politických oponentů?“
Jakeš bez zaváhání zcela vážně odpověděl: „Ne. Na naší straně stála vědecky podložená teorie.“
Tato jakešovská uhlířská víra ve vědecky podložené pravdy a objektivní zákonitosti společenského vesmíru je nám i dnes velmi dobře známa. A to nejenom z médií.
Jde o víru natolik neotřesitelnou, že věřící se nebojí sáhnout k sebevětším mučednickým výkonům, aby dosáhli rozhřešení. Naopak, čím více tito novodobí flagelanti trpí a odříkají si, tím více je ve světle posvátných pravd ospravedlněna jejich vezdejší existence.
Z úst tvůrců nové vládní koalice slyšíme co chvíli upřímná vyjádření typu: Důchodová reforma bude bolet, školné zprvu trochu zabolí atp.
Odrazují tato prohlášení věřící? Jistěže nikoli. Naopak si pravděpodobně právě v těchto okamžicích vychutnávají slastné zašimrání v zátylku.
Je známo, že přední znalec propagandy dvacátého století Joseph Goebbels několikrát (pochopitelně soukromě, zejména ve svých denících) vyslovil uznání i tvůrcům působivých politicky propagačních děl nepřátelské provenience. Tak například víme, že mezi jeho nejoblíbenější filmy patřil sovětský Křižník Potěmkin. A také, že bezmezně obdivoval dnes již klasický Churchillův projev z května 1940 „Krev, pot a slzy“.
Goebbels totiž okamžitě bystře pochopil, jak geniální byl Churchillův tah zosobněný tímto textem. Ano, lidé touží po blahobytu a pohodlí. Ale ještě silnější a hlouběji zakořeněná je jejich touha nesobecky se obětovat vyšším celkům, doslova trpět pro druhé.
Ve světle současnosti se to zdá možná paradoxní. Copak plánované reformy naší nově se rýsující vlády nejsou založeny na čirém sobectví a systematickém odbourávání společenské solidarity? Jsou.
Věřícím to ale nevadí, protože o těchto negativních důsledcích se nikde nehovoří. Co naopak neustále zdůrazňováno je, je nezbytnost utrpení pro velké nadosobní ideály neregulovaného trhu, nízkých daní, individualismu...
Když se na začátku padesátých let pořádaly v ČSR zinscenované monstrprocesy s vnitřními nepřáteli Strany, nejednou byli vězeňští dozorci svědky scény, kdy komunista odsouzený k smrti ještě cestou na popraviště nadšeně a nezlomně vykřikoval: Ať žije KSČ!
V očích těchto pravověrných komunistů bylo jejich vlastní zjevně nezákonné a nespravedlivé žalářování jen další zkouškou, kterou museli protrpět, aby dokázali svou oddanost vyšším ideám. Ostatně nutnost dějinného vítězství komunismu byla vědecky prokázána, čili pro jakékoli pochyby rozhodně nebylo místo.
Dnes máme díky předním společenským vědcům jako Francis Fukuyama vědecky dokázané dějinně nutné vítězství neoliberalismu. „Odpor je marný,“ jak říkají příslušníci mimozemské rasy Borgů ve sci-fi seriálu Star Trek.
Lidská touha po utrpení a sebeobětování však s (opětovným) „koncem dějin“ (opět) nezmizela.
Jednou z mnoha dlouhodobých chyb strategie ČSSD je právě toto naprosté nepochopení pro touhu lidí po velkých dějinných projektech a utrpení v jejich jménu. Pravice velký dějinný projekt také nemá, nabízí však alespoň utrpení.
A jak zpívá skupina Queen: Bolest je tak blízko slasti.
Hlubinná psychologie může být prima intelektuální zábava (např. proč C.G.Jung rozlišoval arijskou a židovskou psychologii a zda tím dosáhl těch skutečných hlubin), ale důležitější by bylo zblížení rozumu a zdravého rozumu, či (což není samozřejmě totéž) úplně vulgárně intelektuálů a inteligentních lidí.
Vzdychat můžeme v hospodě.