Politické jaro pokračuje o víkendu v Evropě sobotními volbami na Slovensku a nedělními v Belgii. Nás zcela jistě více zajímají volby slovenské. Vždyť jim mnohem více rozumíme, i když dnes nám již všelijaké souvislosti a nuance unikají.

Na Slovensko jsme se dívali od počátku rozdělení jako na souseda, který je ještě nedospělý. Mečiarova politika nám dávala zapravdu. Slovensko nebylo přizváno ani ke členství v NATO, ani do tzv. Lucemburské skupiny, v níž se ocitla první šestice kandidátů hodlajících vstoupit do Evropské unie. Časem se však obě země ocitly na přibližně stejné „postkomunistické“ úrovni a obě země jsou členy EU i NATO. Rozhodně už bychom neměli nad Slováky ohrnovat nos, jak s oblibou činili mnozí pravicoví politici a novináři počátku a poloviny 90. let. Člověk se někdy až zastydí, nedávno mi Václav Burian připomínal příměr Ondřeje Neffa. Česká republika prý byla mercedes, který za sebou táhne rozvrzaný přívěs.

Český stranický systém je ovšem více konsolidovaný, dlouhodobě máme silnou levicovou i pravicovou stranu. Ten slovenský se poněkud blíží spíše polskému. Jinak porovnávat strukturu průmyslu, procentuální podíl zemědělců nebo počet nezaměstnaných nemá smysl. Obě země neměly stejné výchozí podmínky. Ale pojďme k politice a volbám.

Slovensko teprve v letošním roce objevilo kouzlo politického marketingu, začala se objevovat například negativní reklama, i když méně cílená než u nás. Kampaň je na Slovensku letos mnohem zajímavější než před čtyřmi lety a také výsledek není jistý. Ačkoliv je vítěz voleb znám, budoucí premiér nikoliv. Na základě preferencí nevíme, zda vítězství Smeru bude Robertu Ficovi stačit k obhajobě postu předsedy vlády, nebo jestli jej nahradí někdo ze středových či pravicových stran. Tajemství je to stejné jako u nás před posledním květnovým víkendem. Mezi ČSSD a stranou Smer je ještě jedna podobnost, obě v posledních průzkumech před volbami oslabily. Nevíme rovněž, které strany nakonec pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu překročí. To vše rozhodne o přidělených mandátech.

Pro českého čtenáře je asi největší záhadou Robert Fico. Pokud budeme věřit některým českým novinářům, kteří z něj činí slovenského Paroubka (a naopak), pravdy se nikdy nedobereme. Jistě, pro normálního člověka je odpudivé jít do koalice se Slovenskou národní stranou či Hnutím za demokratické Slovensko, stejně jako poslouchat některé premiérské výroky, třeba o předlistopadové době. Fico ovšem není pro Slovensko více nebezpečný než třeba jeho předchůdce Dzurinda, mám na mysli utváření korupčního prostředí. To jen Ficovi novináři odpouštějí mnohem méně než pravicovým politikům.

Slovensko nesporně patří k stabilním evropským státům. Premiér Fico jistě nebude takový pekelník, jako je nám představován. Jinak by se v době krize slovenská ekonomika neblížila pěti procentům a nebyla by nejrychleji rostoucí ekonomikou v Evropské unii. Těch příkladů, kterými můžeme doložit Ficovu dobrou politiku, je však mnohem více.

Slovensko se po sobotních volbách zcela jistě radikálně nezmění. Očekávám však mnohem větší odvahu slovenských politiků při sestavování vládní koalice. A také mnohem větší dobrodružství než u nás, protože vládní trojkoalice ODS, TOP 09 a VV byla známá již hodinu dvě před oficiálním ukončením sčítání hlasů.