Občas si dopřeji luxus pošetilosti. Netankuji benzín u firmy spojené s porušováním lidských práv ve třetím světě, nenakupuji v řetězci, který pro své monstrózní prodejny s chutí kácí obecní zeleň. Třebas je to hloupé, možná i nespravedlivé. Ale proč bych si soukromě nezatrucoval, když můžu?

Asi také zvážím s kým cestovat mezi Prahou a Brnem, Prahou a Plzní, Prahou a Libercem…

Když o společnosti Student Agency kdysi psal v Literárních novinách Petr Šafařík jako o — parafrázuji — McDonaldu na kolečkách, bouřil jsem se. Jsou přece rychlí, levní, pohodlní. Dají mi na palubě autobusu zdarma kafe a noviny, do uší pustí muziku, oku nabídnou film. Cesta uteče raz dva. Bránit se tomu je intelektuální pozérství.

Dokonce ani záměr majitele firmy Radima Jančura protestovat proti sociálně demokratickým hejtmanům, kteří jej nepustili na regionální koleje, mi nepřipadá nemístný. Kdo má větší kus pravdy, netuším. Líbí se mi však, pokud někdo vede politickou antikampaň veřejně, neanonymně. Pan Jančura do ní chce nejprve vrazit čtyři miliony, později ale možná i desítky milionů. Nešť. Každý má právo sám rozhodnout, jak se přivést na mizinu.