Ginsbergův slogan „Neexistuje beatnická generace, jen autoři, co chtějí být slavní“ platí pro filmovou adaptaci příběhu okolo jeho proslulé knihy Kvílení dvojnásob. Film Kvílení neexistuje, to jen jeho režiséři si mysleli, že si pokračování své slávy vydobudou pojednáním o literární ikoně.

Kvílení se za film dá považovat jen tehdy, byl-li by film toliko slepencem audiovizuálního materiálu. The Howl Roba Epsteina a Jeffreyho Friedmana, kteří prosluli svými dokumentárními filmy jako The Celluloid Closet nebo The Times of Harvey Milk, je právě tím. V rámci hollywoodského supermarketu nabízí tři filmy v jednom. A tak nakonec nestojí za moc ani jeden z nich.

Jednou z linií je dramatizace soudního líčení, kdy bylo Kvílení napadeno jako obscénní, perverzní, a tudíž společensky škodlivé dílo. Druhou jsou dokumentární rekonstrukce rozhovorů s Ginsbergem ohledně Kvílení a souvisejícího soudu, a co je nejhorší, součástí balíčku jsou i sekvence animovaného doprovodu recitace Ginsbergovy proslulé básně.

Tyto tři položky v košíku nevytváří jednotlivé linie filmu. Nefungují ani samy o sobě, a tudíž ani nemohou vytvořit symbiózu. Nefunkčnost je daná nesmyslností. Předně, animovaný doprovod recitace Kvílení je protimluv. Právě proto se čtou básně, aby nutily čtenáře k představivosti, k fantazii, k vytváření vlastních obrazů. Animovaná, a vlastně jakákoli ilustrace je navíc, ba dokonce fantazii striktně zakazuje. Nadto je nepovedená, působí jako z dob pionýrského nadšení pro kýčovité fantasy, které plynulo spíše z toho, co zprvu dokáží samotné technologie. V Kvílení působí zastarale a v kontrastu s recitací Ginsbergovy básně vlastně trapně. Za nadčasovostí ginsbergovské poetiky značně pokulhávají.

Ani potenciálně dramatický soud s Ginsbergovou knihou není využitý. Absurdní momenty, které by mohly vést k zobecnění toho, jak ztěžka se vyvíjejí a posouvají vpřed kritéria hodnocení uměleckého díla, se utápějí v kombinaci s animovanými recitacemi a s kvazidokumentárními rozhovory s Allenem. Soudní drama zahrnující výpovědi literárních odborníků, kteří proti Ginsbergově knize vznášejí z dnešního pohledu komické argumenty, ve filmu dramatické vyvrcholení nemá. Přechody sekvencí ze soudní síně k rozhovorům a do animací a zpět možné drama spolehlivě ruší.

Sama dokumentární rekonstrukce rozhovorů s Ginsbergem je pak žánrovou pohromou. Dokumentární rozhovory po několika desítkách let filmování mluvících hlav nejsou nijakým přínosem a užít si je mohou toliko skalní fanoušci známých osobností. Bezbarvé vyprávění Ginsberga ztvárněné mluvící hlavou svalnatého a konfekčního herce Jamese Franca neposkytuje důvod k diváckému zájmu — rozhlasové šíření nahrávky skutečného rozhovoru by mělo větší logiku, a tudíž i váhu.

Kvílení obestírá chlad vypočitatelnosti. Inscenace soudního líčení jen strojově opakuje výstupy kritiků knihy, kteří nemají argumenty, zato vládnou subjektivním hodnocením zahaleném v roušce klišé literární vědy. Animace recitací básně jsou zbytečně doslovné. Rozhovory s „Ginsbergem“ jsou potom parodií na pořady BBC či americké vědeckopopulární dokumenty, byť to tak jistě nebylo zamýšleno, neboť nadhled Kvílení jinak neobsahuje.

Umění o umění je zapeklité z podstaty, byť ne nemožné a nelegitimní. Účastní-li se tohoto pokusu čirá doslovnost, kombinace vzájemně odlišných a neprovázaných žánrových modulů a nevěrohodné herectví svalovců představujících básníky, je zaděláno na katastrofu. Kvílení je jedním z takových případů. Stejně jako by se o beatnicích dle Ginsbergova přání nemělo mluvit jako o generaci, nemělo by Kvílení být nazýváno filmem. To by si zajisté nebohý Ginsberg přál taky.

The Howl. Režie Rob Epstein, Jeffrey Friedman. USA, 2010. 90 minut.