V tom, co se píše o státním dluhu, není snadné se vyznat. Pokud znáte relevantní ekonomické argumenty, pak můžete jednomu člověku přesvědčivě vyložit, že za státní dluh může levice, a druhého přesvědčit o „vině“ pravice, jak se vám zlíbí. Je to celkem jednoduché. Každá vláda vždy může obvinit z vlastního dluhu vládu předchozí, hospodářskou krizi, komunistické dědictví nebo něco jiného. Vždy je možné si vybrat mezi různými technikami vyčíslení dluhu — buď v absolutních číslech, nebo v poměru k HDP atd. Pokaždé lze dojít k úplně jiným závěrům.

Na stránkách ministerstva financí je možné nalézt vývoj státního dluhu od roku 1993. Pokusil jsem se na základě těchto čísel udělat si vlastní názor na vývoj státního dluhu. Použil jsem při tom nejjednodušší možnou techniku — vzal jsem čistý nárůst státního dluhu oproti předchozímu roku a přičetl ho na vrub vládě, která schvalovala rozpočet. Upozorňuji, že kalkulace vzhledem k HDP nebo celkové výši státního rozpočtu by byla oproti této technice vstřícnější k levici, neboť za jejich vlád obecně byl ekonomický růst vyšší.

Tímto způsobem jsem došel k následujícím výsledkům:

Pokud bychom odečetli pravicovým koalicím počáteční dluh České republiky, pak by v této jednoduché kalkulaci tvořil deficit na straně pravice 411,6 miliard. Je ovšem pravděpodobné, že na něm Václav Klaus nese přinejmenším určitý díl odpovědnosti. Vedle toho někteří komentátoři tvrdí, že by se v kalkulaci zodpovědnosti měla zohlednit i role konsolidační banky.

Jaký dluh vznikl mezi léty 1990 a 1993, kdy byl Václav Klaus ministrem financí, se mi zjistit nepodařilo. Existují opět různá tvrzení. Někdo tvrdí, že zděděná státní aktiva z dob komunismu byla vyšší než státní dluh. Václav Klaus naopak tvrdí, že zmíněný dluh zdědil od komunistů.

Česká konsolidační banka a později Česká konsolidační agentura byly instituce, které měly za úkol sanovat bankovní systém. V devadesátých letech bylo v bankovním sektoru poskytnuto mnoho nedobytných úvěrů. Aby se předešlo krachu bank, založil stát tuto (údajně originální) instituci, která vykupovala od bank jejich špatné dluhy a potom je prodávala soukromníkům za zlomek ceny. Kdo nadělal v devadesátých letech dluhy a měl konexe, mohl si přes třetí osobu odkoupit vlastní dluh třeba za desetinu původní ceny. Tratil na tom stát. (více informací zde)

Tyto dluhy vznikly za Klausových vlád, kdy byly politicky preferovány snadno získatelné úvěry. Za to Klaus sám přijímá odpovědnost, ale odmítá politiku Zemanových vlád, kdy stát zbavil banky špatných úvěrů a pak je prodal zahraničním investorům. Dluh konsolidační banky není podle Václava Klause důsledkem politiky ODS, ale jiného pojetí privatizace, jak to napsal v roce 2001. Dnes ovšem ekonomové vyjadřují spokojenost s tím, že je náš bankovní sektor díky této sanaci relativně zdravý.

Myslím, že odpovědnost pravicové vlády za pozdější sanaci bankovního sektoru je zřejmá. Z důvodu nejasnosti je možné jim odečíst odpovědnost za počáteční dluh. Opět jsem se setkal s různými vyčísleními ztrát konsolidační banky, ale vezmu za základ to nižší, které činí 242 miliardy. Pokud tento dluh odečteme Zemanovým vládám a přičteme vládám Klausovým s tím, že pravici zároveň odečteme startovní dluh z roku 1993, pak je poměr mezi zadlužením způsobeným pravicí a levicí následující:

levicové vlády: 365,8 miliard Kč

pravicové vlády: 653,6 miliard Kč

Samozřejmě posoudit objektivně odpovědnost je velmi obtížné. Pomíjíme mandatorní výdaje, hospodářskou krizi nebo povodně. Přesto se z této kalkulace, která byla k levici poměrně přísná tím, že nereflektovala výši HDP, jasně ukazuje, že představa o rozhazovačné levici a šetrné pravici je mýtus.

Pokud dnes Miroslav Kalousek obhajuje velký deficit roku 2009 hospodářskou krizí, pak jde o alibismus, neboť v době, kdy byl rozpočet sestaven, se vědělo, že přijde hospodářská krize, a on to ve své kalkulaci nezohlednil, ač byl za to kritizován. Kromě toho koaliční vláda, jejímž byl členem, podkopala příjmy státního rozpočtu daňovou reformou, která podstatně ulehčila nejbohatším a zavedla oficiálně rovné (fakticky spíše degresivní) zdanění. Pokud dnes má jako prioritu snížení státního zadlužení, pak bychom se ho měli ptát, proč neměl tuto prioritu v roce 2007, kdy upřednostnil nižší daně pro bohaté před snížením dluhu.

TOP 09 ve svém programu říká, že v době krize jsou deficitní rozpočty v pořádku, ale že v době růstu má mít rozpočet přebytky. Dále říká, že hospodářská krize nebude řešena na úkor žádné sociální skupiny. Zároveň s tím odmítá zvyšování daní a požaduje snížení sociálních dávek o 10 %, snížení platů ve státním sektoru o 10 %, zavedení školného, vyšší spoluúčast pacientů apod. Je tedy jasné, na čí úkor chce finanční problémy řešit.

Ve volbách slavila úspěch Kalouskova demagogie, která představovala náš státní dluh jako hrozivý, přestože je v rámci Evropské unie podprůměrný (počítáno vzhledem k HDP). Kalousek a pravicová média svalovali odpovědnost za dluh na levici a na sociální systém. Ve voličích byl záměrně vyvolán strach a pak bylo apelováno na jejich zodpovědnost. Je to oblíbený trik pojišťovacích agentů — vylíčí vám hrůzy, co se můžou stát vám i vaší rodině, a pak řeknou: „Tohle si přece nevezmete na odpovědnost. Myslete na své děti.“ A člověk, který v tu chvíli nemyslí, zaplatí, jen aby se zbavil obav z vylíčeného scénáře.

ČSSD na tuto kampaň nedokázala odpovědět. Nezávislá internetová média, která přinášela i jiný úhel pohledu na státní dluh, to bohužel proti konkurenci Mladé fronty a Lidových novin tzv. „nevytrhnou“. I proto nabývají na aktuálnosti slova z britského seriálu Jistě, pane ministře: „Šetřit se bude! Do bezvědomí.“