Úleva
Jaromír ProcházkaPříjemný pocit, že volební kampaň už je za námi a že je celkem jasné, kdo vládu sestaví, je narušován mnoha pochybnostmi. Vědí politici z budoucí vlády, že k dobrému hospodaření nestačí zbavit se dluhů?
V sobotu jsme se konečně dočkali úlevy. Předvolební kampaň skončila. Úleva tak silná, že momentálně je vyloučeno rozebírat, co všechno bylo na ní tak tíživého a jak tomu do budoucna čelit. Nenamlouvejme si však, že to zase nějak přečkáme. Kazí nás to víc a více.
Vzápětí úleva druhá. Vyhlídka na pravicovou vládu odsouvá opakování presidentovy praxe před čtyřmi lety protahovat nástup nové administrativy. To však platí jen pro tuto momentální situaci, nikoliv pro presidentovo vykolíkování svého prostoru volné politické hry vůbec.
Nicméně celková mapa se změnila, změna se stala realitou a tím v našem realitu vzývajícím ovzduší aspoň na čas také jakousi normou. Je tedy na čase se ptát, co se změnilo, a co ne. V neděli Bohuslav Sobotka okamžitě argumentoval, že jeho strana vyhrála volby. Petr Nečas upozornil na rozdíl získat nejvíce hlasů a moci utvořit většinovou vládu, což teprve znamená ve volbách vyhrát. Tendence zhruba dvacetiletých, kteří nejvíce volili TOP 09 a VV, postavit nynější volby jako mezník za polistopadovým obdobím zahrnuje, jako vždy v takovém případě, kritiku dosavadní novořeči, vposledku pak výklad samotné dané historie.
Čtyři roky po epochálním vítězství ODS tato strana zůstala v roce 1996 nejsilnější stranou, volby však prohrála. Klaus ztratil pro svou vládu v Parlamentě většinu a mohl pokračovat jen díky kompromisu, který sjednal president Havel se Zemanem. Obdobně v roce 1998 ČSSD šla do voleb v roli favorita, získala nejvíce hlasů, ne však tolik, aby mohla s Luxovými lidovci vytvořit většinovou vládu. Zeman nezvítězil. K vládě se dostal paktem s Klausem.
K tomuto klíčovému momentu se váže další dnes aktuální historie. Lux řekl o Janu Rumlovi: „Teď se ukáže, jestli je Ruml politik.“ Ukázalo se, že není. Neschopen odlišit KSČM a ČSSD odmítl podporovat vládu socialistů a lidovců. Tím začalo neuvěřitelně se opakující selhávání středu na české politické scéně. V pravolevé konfrontaci se středové formace ocitají mezi mlýnskými kameny a hynou: „Děkujeme, odejděte", Dřevíčská výzva, Impuls, „Česká televize-věc veřejná", Cesta změny, US, dnes zelení a lidovci. Tím více čím horlivěji se s frontovým viděním pošetile ztotožňují. V neděli Nečas mluvil o středopravicové koalici. Beze středu.
Obrodu potřebují a mohou jí získat všechny strany. Zemanovi by se letos nepodařilo snížit téměř o pětinu hlasy pro ČSSD, kdyby v ní proběhla o polistopadové cestě diskuse, za níž by se mohlo vyjasnit, nakolik tento někdejší předseda své straně svým celkovým působením škodil. Jednak si preferenčními hlasy v ODS upevnil posici Marek Benda, jednak vítat se sluší odchod Pavla Béma a Ivana Langera.
Obnoví se v rámci rozpočtové odpovědnosti finanční policie? K dobrému hospodaření nestačí zbavit se dluhů. Po povodních 2002 Vladimír Špidla zdůraznil, jak je důležité, aby se zvýšila schopnost půdy zadržovat vodu. Mnozí měli mnohé důvody tohoto premiéra odsunout, nebezpečí povodní stačilo jen ignorovat. Sazby za odnětí půdy ze zemědělského fondu zůstávají jako kuriosita při polistopadové inflaci dvacet let na stejné výši. Letos v lednu ministr životního prostředí Jan Dusík upozornil, že ročně mizí pod betonem 50 km2 půdy a navrhl sazby u nejkvalitnější půdy zdesetinásobit, u ostatní zhruba ztrojnásobit. Tedy stále pod úrovní inflace. Za následných povodní se mnoho o rychlém stékání vody po betonu nemluvilo. Ani při varování před zadlužeností o tom, kolik letošní povodně stály a jak zvýšené sazby za ztracenou půdu mohly po léta aspoň částečně hradit, nač toto betonování republiky státní rozpočet přichází.
Co na to programové prohlášení nové vlády? K celkové úlevě daleko.