„Chci odhlásit televizi,“ řekla jsem u přepážky. Úřednice zadala mé přání počítači, přečetla si jeho nápovědu, pak vstala, došla ke skříni, odemkla ji a obhlížela regály. Pán za mnou povzdechl. Otočila jsem se k němu, byl starý, v ruce držel inkasní složenku. Mladá úřednice stále hledalaodhlašovací formulář. Rozhlédla jsem se a upozornila nervózního pána, že u dvojky je volno. „Já vždycky chodím k jedničce,“ vysvětlil mi. Úřednice zašla dozadu, vrátila se s malými schůdky, vystoupila na ně a prohlížela krabice naskládané na skříni. „A proč chodíte vždycky k jedničce?“ zeptala jsem se pána. „Tak,“ odpověděl. Úřednice s krabicí v ruce slezla ze schůdků, vyndala formulář, sedla si a začala studovat kolonky. Provinile jsem nabídla pánovi: „Jestli moc spěcháte, tak já klidně…“ „Ticho!“napomenula mě dívka. „Nějaký problém?“ ozvala se úřednice od dvojky. „Paní odhlašuje televizi!“ „Na to je formulář,“ poradila dvojka. „Ten už máme,“ řekla jsem přičinlivě. „Ticho,“ zopakovala dívka. „Pošli tu paní ke mně,“ navrhla mateřsky dvojka. „Ne, dobrý,“ odmítla samostatná jednička a požádala mě o občanský průkaz. Když si zapsala údaje, zeptala se na jméno koncesionáře. Udiveně jsem ťukla nehtem na občanku. „To už mám! Chci po vás jméno toho mrtvého!“ „Jakého… mrtvého?“ „Toho, po kom likvidujete.“ „Co mám likvidovat?“ „Bože. Tu televizi. Jste tady kvůli odhlášení televize?!“ „To je moje televize,“ vysvětlila jsem. „Vy odhlašujete svou televizi? Budete mít jinou adresu?“ „Ne.“ „Tak to ale...“ „Dole máš další varianty,“ radila dvojka. Dívka se znovu začetla. „Úmrtí ne, změna bydliště ne... Naprostá slepota nebo hluchota?“ „Taky ne,“ řekla jsem. „Tak ji musíte platit! Osvobození jsou jenom mrtví nebo hluší nebo slepí.“ „Nebudu ji platit, protože jsem ten krám vyhodila,“ řekla jsem. „No dobře, ale novou musíte taky platit!“ „Nebudu mít novou. Už nebudu mít žádnou. Prostě už nejsem koncesionář.“ „To jako opravdu?“ prohlédla si mě dívka. „Čestné slovo.“ „A proč?“ zeptala se dvojka a vstala, aby si mě taky prohlédla. „Protože už jsem se z toho odstřihla,“ vysvětlila jsem.

„Chodí prej kontroly,“ zašeptal mi starý pán, když jsem jedničce podepsala formulář a ona ho šla pro kontrolu ukázat dvojce. „Můžou zvenčí identifikovat okno a byt. Tak bacha!“ Když jsem pak doma vyprávěla průběh osvobozovací akce synovi, litoval, že jsem na poště neřekla svůj názor na televizi ostřejšími slovy, ale i tak byl na můj čin hrdý a těšil se na návštěvu kontrolorů. Syn se totiž narodil těsně před„revolucí“, nikdy nezažil domovní prohlídku a prý mu tochybí ve vývoji. Po půl roce bez televize zkusmo navrhl, žebychom mohli odhlásit i rozhlas a že potom by snad už kontroloři konečně přišli. „Ne, rozhlas si necháme,“ odmítla jsem. „Ten je občas inspirativní.“Předevčírem například v rozhlase mluvili o výsledku průzkumu u německých televizních diváků. Náhodně vybraní respondenti si měli představit dramatickou situaci, že by jim dálkový ovladač televize kiksnul (nikoliv kvůli bateriím!), takže by museli programy přelaďovat ručně přímo na televizi. Dvacet procent tazatelů odpovědělo, že i kdyby se ovladač zasekl ve chvíli, kdy by na obrazovce probíhalo něco, co je nezajímá a ani nebaví, nepřinutili by se vstát z gauče a změnit program a raději by zbytek večera seděli u té jedné zaseklé blbosti či nudy. Žeje jim celkem jedno, na co se koukají. V Čechách by takový průzkum asi dopadl trochu lépe. Příliš dlouho jsme žili v dosahu jednoho dálkového ovladače kontrolovaného jednou dramaturgií, takže většina respondentů by asi odpověděla, že těch pár kroků mezi gaučem a bednou by je neodradilo a přeladili by. Akční blbost na komedii nebo horor nebo seriál nebo jinou volbu z těch desítek programů, co si platí, aby věděli, co mají vědět, viděli, co mají vidět a mysleli na to, na co mají myslet. Televize přece rozšiřuje duševní obzory! Možná jste někdy šli na pěší výlet a ocitli jste se ve volné krajině a rozhlédli jste se a viděli jste, že obzor se stal kružnicí a vy stojíte uprostřed. Zvláštní pocit, stát uprostřed kruhu, který jste vlastně vytvořili jen pro tu chvíli, kruhu, co se nedá přehlédnout najednou a ani vyfotit mobilem. Mimochodem, víte, že i když si mobil vypnete a necháte v něm baterii a SIM kartu, tak vás „dálkový ovladač“ můželokalizovat? Prý s přesností padesáti metrů. Fakt. Bylajsem onehdy na návštěvě u jednoho koncesionáře, ten měl kulisově zapnutou bednu a tam to nějaký pán říkal. Nevím, co to bylo za pořad, možná jen sci-fi. Ale pro jistotu to předávám dál. Tak bacha!