Nebudu se tajit tím, že výsledky voleb jsou pro mě šokem. Nezbývá tedy než začít vlastní sebekritikou v sedmi bodech:

1. Už si nikdy nebudu hrát na prognostika. Podařilo se mi sice odhadnout, že v Poslanecké sněmovně bude pouze pět stran, že volby vyhraje sociální demokracie a že lidovci budou někde kolem pěti procent, ovšem poměr mezi levicí a pravicí jsem předpovídal úplně obrácený, než jaký ve skutečnosti nastal.

2. To, co se mi zdálo ze strany pravice jako prokoučování voleb, se ukázalo jako geniální tah. ODS zřízením svého týmu B a C zvýšila počet svých poslanců takřka o 50 procent, a docílila toho, že pro její profláknutou politiku hlasovali i mnozí středoví a levicoví voliči. Čímž nechci omlouvat neschopnost a mediální neobratnost, kterou k tomu přispěli nejen sociální demokraté a komunisté, ale i lidovci, zelení a zemanovci.

3. Jsem upřímně zděšen tím, že v tomto státě je dvacet procent lidí, kteří budou volit ODS za všech okolností, a to snad i kdyby jim zamordovala vlastní babičku.

4. Byl jsem naivní v tom, že jsem nevěřil tomu, že masová média mají v této zemi neomezenou moc a volby vyhraje ten, koho lidem naservírují.

5. Je nepochybné, že v této zemi je ohromná skupina lidí, která z neznalosti či vrozeného masochismu volí proti svým bytostným zájmům. Jsem velmi znepokojen tím, jak rozdílně, až zrcadlově obráceně volí jednotlivé věkové kategorie, Praha a Nepraha, městské aglomerace a malé obce, Čechy a Morava. Signalizuje to rozkol ve společnosti, který může vyhřeznout do rozsáhlých sociálních nepokojů.

6. Nedocenil jsem, jak negativním způsobem byl Jiří Paroubek vnímán podstatnou částí české společnosti. A tak jeho rezignace může být (ale nemusí, známe své Pappenheimské) novou etapou pro sociální demokracii. Pokud ovšem po takto žalostném výsledku, kterého dosáhla navzdory údajným 750 milionům za volební kampaň, nezkrachuje.

7. Naprosto jsem podcenil (stejně jako sociální demokracie) vliv internetových „sociálních sítí" a „virální volební kampaně" na mladé lidi. Pokud mají pravdu průzkumy SC&C, tak nás čeká ohromný generační konflikt. Pravici se podařilo mladým lidem vsugerovat, že za krizi můžou nenažraní důchodci a socky.

A v pěti bodech bych rád polemizoval s některými názory zleva, které se objevily v prvních povolebních komentářích:

1. Domnívám se, že je nesmyslné a zbytečné poukazovat na to, že volby byly cinknuté. U několika voleb jsem seděl, a tam se to úmyslně zfalšovat nedá, početní chyba o jeden či dva hlasy nic neřeší. Snad by to šlo softwarově, ale tam by se to pak dalo snadno při sebemenším podezření zpětně dopočítat přes jednotlivé okrsky.

2. Neutěšujme se nějakými velkými koalicemi. Zanechme všech iluzí. Volby drtivě vyhrála skutečná autentická česká pravice (nikoli středopravice, jak někdo tvrdí, ale pouze tři odstíny staré známé ODS se vším jejím řebíčkováním, íčkováním, vajíčkováním a „dlouhými noži"). Kníže ani John na tom nic nezmění, ti tomu budou dělat jenom pozitivní PR. Zástupci levice v kterékoliv vládou kontrolované instituci by si měli bez odkladu hledat novou práci. Odhaduji, že tak do týdne máme koaliční vládu a do měsíce budou všechny parlamentní orgány, správní a dozorčí rady firem, zdravotních pojišťoven apod. převoleny tak, že v nich nebude nikdo zleva. Ohromný tlak bude vykonáván i na kraje, vůbec bych se nedivil, kdyby ČSSD pod tlakem začala ustupovat z koalic s KSČM. Byla by to velká chyba, viz bod 4.

3. Přestaňme na levici fňukat a rozhlédněme se kolem sebe, jak se dát dohromady, aby to příště dopadlo lépe. Metoda rozdělení zabrala jenom letos, poprvé a naposled. Levice má proti sobě skvěle organizovaného a všemi mastmi mazaného protivníka, který má v tuto chvíli v ruce všechny trumfy. Jediné, co proti němu v tuto chvíli hraje, je jeho vlastní chamtivost a nestřídmost.

4. Začněme z obou stran vážně diskutovat o tom, jak zbavit komunisty jejich stigmatu a vzít je do hry. Uvědomme si, že jsme v postkomunistických zemích jedinou výjimkou, kde se komunisté nepřetransformovali ve stranu sociálně‑demokratického typu a kde od roku 1989 nevládli. V žádné z těch zemí se nezřítilo slunce, neznárodňovalo se (s výjimkou bank postižených krizí, které ovšem fakticky znárodňovaly i ty nejpravicovější vlády) ani nebudovaly gulagy. Chápu historické resentimenty v obou parlamentních levicových stranách, ale nejednotná levice nemůže účinně čelit katastrofě, která se na nás řítí.

5. Připravme se na ohromný společenský tlak, ať už děláme cokoliv. Prohlásit se za levičáka bude vyžadovat nesmírnou odvahu. Společnost se s prohlubující krizí nebude radikalizovat doleva, jak jsme se někteří naivně domnívali, ale pod tlakem politiků, zaměstnavatelů a médií stále více fašizovat. Pravice nás straší Řeckem, ale naší černou můrou by mělo být spíše Maďarsko a Pobaltí.

Musím přiznat, že jsem výsledkem voleb upřímně zděšen, a neutěšuje mě ani to, že v těch dalších volbách už levice s velkou pravděpodobností drtivě zvítězí. Bude to totiž vítězství v situaci, kdy tu bude „vymalováno". Pokud vůbec ještě nějaké volby budou a účast v nich nebude „pro ty dole“ nějakým rafinovaným způsobem omezena.

Na druhou stranu máme štěstí, že porážka ve stále ještě jakž takž demokratických volbách není fatální. Je potřeba se oklepat, poučit z chyb a jít do nového kola. Nadcházející komunální volby mohou být příležitostí k odvetě.

Napsáno na základě vlastního článku a diskusních příspěvků na Outsidermedia.