Česká společnost se nachází na nebezpečné křižovatce. Nejistota před volbami se přelévá do očekávání jejich průběhu a kroků po nich. Podvědomě se pociťuje nepřiznané ohrožení — nedochází k nápravě vad, jež vedly k finanční krisi, nadále se přechází dávno již konstatovaná neudržitelnost způsobu života bohatých zemí.

Po kratičkém čase Listopadové revoluce se zadrhlo dobudování parlamentního systému, který se následně narušil trpěnou hrou presidenta republiky na samostatnou politickou sílu. Spíše se stupňují pochybnosti o působení soudní moci. Účelně přijatá ústava (aby se schválilo rozdělení republiky) se respektuje podle uvážení. Dlouho zde nebyl Senát, dosud nemáme zákon o obecném referendu, o státní službě, o závaznosti zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu, o jeho kompetenci posuzovat hospodaření se všemi prostředky získanými z daní. Dlouhý seznam toho, co by vyžadovalo politiku konsensu dosahovaného věcnou diskusí.

Pakt Klaus-Zeman 1998 založil „svět politiků“ uzavřený všem, kdo „neprošli volebním bojem“ omezeným ovšem jen na otázku, kolik uspěje kandidátů zařazených na předpokládaná volitelná místa tím, že se vyvážil vliv skupin uvnitř té které politické strany. Ty jaksi dle rituálu, stále ještě pokládaného za nezbytný, spřádají předlouhé programy. Nač ovšem spoléhají jsou triky, které zaujmou, či pouhá vlastní presentace, slogany stokrát opakované. Ve skutečnosti místo politických stran formulujících zájmy určitého spektra voličů jsou zde spolky prosazující své členy na více či méně výnosná místa. V druhé etapě se tyto rádoby politické skupiny propojily se skupinami podnikatelskými, které zasahují do složení vedoucích orgánů. Co již před nějakým rokem popsal bystrý komentátor, dnes přímo říká, ovšem jen o konkurenční straně, sám politik.

Rovněž již konstatovaná záměna demokracie za oligarchii padá na vrub diskuse, jež se nekoná. Mezi vzájemně si naslouchajícími, oponujícími, argumentujícími. Čímž jsme u neuralgického bodu, u hromadných sdělovacích prostředků bez komentátora, vedoucího diskuse, který by si za dvacet let svobody vydobyl široce založený respekt, uznání. Lze ovšem namítnout, jak něco takového čekat v ovzduší obecného znevažování, parodií, traversií. Zde zůstaňme jen u klíčového momentu rozhodující role všudypřítomné reklamy s její hektičností a o vlastní superioritě nepochybující ambici udávat tón. Karel Kosík na počátku devadesátých let postavil proti sobě rozmlouvající občany a překřikující se trhovce. Dospěli jsme odtud k volbám v režii reklamy vypočtené na efekt ve dni voleb. Vycházet to může, jen pokud se nesleduje dosavadní cesta a nemyslí se na její pokračování.

Radek Sárkozi si v Učitelském zpravodaji /17. 3. 2008/ klade otázku, proč naši studenti v šetření PISA přírodovědné gramotnosti roku 2006 uspěli z 57 zemí OECD nadprůměrně na 15. místě, když průzkumy úrovně výuky prozrazovaly hluboký podprůměr. Odpověď je v naší hodinové dotaci pro přírodovědné obory (19 %) proti průměru OECD (9 %). Nejde tedy u nás o lepší výuku přírodovědným předmětům, ale o její velký rozsah.

Samozřejmě na úkor předmětů humanitních. Zjišťovat znalost moderních dějin testem, kde žák má uhádnout správnou odpověď ze čtyř nabídnutých možností, je slabomyslné. Jednotlivosti nejsou pochopením historických souvislostí. Od středoškolských učitelů smýkaných nejdříve rámcovými vzdělávacími programy, poté přípravami na státní maturitu nelze čekat něco jako výchovu k historickému myšlení. Jak jsou studenti (a jejich rodiče) zásobeni médii zprávami z posledních měsíců, týdnů, je vidět na nedávných volbách středoškoláků. Kdepak by viděli, slyšeli, četli, co ten který politik říkal, dělal dříve.

V témže čísle Učitelského zpravodaje uzavírá Petr Kukal úvahu o celkem třinácti výchovách na našich školách (včetně výchovy k občanství a výchovy demokratického občana): „Všechny jmenované výchovy směřují především k tomu, aby se žák bezproblémově začlenil do současné společnosti.“

Jenže právě ne již minulá, ale stále ještě při šesti stech tisících nezaměstnaných současná krise, a konečně i současné volby připomínají, že člověk vybavený rozumem se má učit ve světě se orientovat a ptát se, jak můžeme vyjít z problémů.

K novým a nově se tvářícím tvářím v naší politice, jakoby zcela bez nedávné minulosti, Slováci poznamenávají: „Som iný. Česi mu veria.“ Jistě, vyhmátnout klíčová témata — korupce, zadlužování — zaslouží uznání. Následují otázky, jaké systémové změny mohou věc řešit. Eduard Janota nemá sice problém dát TOP 09 hlas ve volbách, ale říká: „Mám rozdílný názor na otázku zvyšování některých daní. TOP 09 myslí, že to není třeba, já si myslím, že je třeba některé daně změnit a posílit příjmovou složku. Jen se škrty na výdajové straně se rozumný rozpočet nedá postavit.“ /Právo, 15. 5./ Tady je ovšem jádro pudla a současný ministr financí by měl vysvětlit, že při takové diferenci míní volit stranu svého předchůdce.

Miroslav Kalousek /Právo,7. 5./ k tomu, jak chce dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, uvedl jako jediné: „Musíme se rozloučit s myšlenkou, že sociálně potřebných je 50 %. Je jich 10-15 %.“ Výrok potřebuje upřesnění. Jen důchodců je 20 %. Zásadní však je absence jakýchkoliv nároků při vyšších příjmech a vysokých ziscích. „Máme progresivní zdanění, jedna třetina daň fakticky neplatí. Vysokopříjmoví např. ze 100 tisíc korun zaplatí 15 tisíc korun daně. To se vám zdá jako malý rozdíl?“

Na to, abychom dosáhli vyrovnaného rozpočtu, takový rozdíl nestačí. Už v roce 1997, kdy bylo jasné, že budeme musit platit zpackanou privatisaci, konstatoval zahraniční pozorovatel, že „Češi si zvykli na spotřebu, kterou jim jejich ekonomika není s to zajistit.“ Za těchto podmínek vyrostly takřka dvě generace. Má-li se člověk vzdát své stávající úrovně, znamená to přinést určitou oběť. Šanci dostát úkolu, ke kterému se s takovou vehemencí hlásí Kalousek, má jen politik s odvahou vyzvat k tomu celý národ. Tedy, aby každý vzal na sebe odpovídající míru oběti.

Připomeňme, že u důchodu deset tisíc korun a u příjmu sto tisíc spotřeba dejme tomu stejného množství elektřiny za jednotnou cenu tisíc korun představuje u prvního desetinu měsíčního příjmu, u druhého setinu. Protože chudých je mnohem více než bohatých, všude, kde se platí paušální cena, sponsorují ti první ty druhé. Umožňují jim obětovat tak málo. Progresivní zdanění tento nepoměr jen částečně vyrovnává.

Je falešná představa, že politici mohou něco občanům zajistit, něco za ně vybojovat, jak stojí na jedněch plakátech ČSSD. Mohou a mají je však vyzvat k dosažení všem potřebného cíle. A přinést k tomu nezbytnou patřičnou míru oběti. Říká se tomu solidarita.

Politikou konfrontace uprostřed ovzduší nevraživosti a opovrhování, když jdeme z tlustých do tenkých, se znemožní věcná diskuse a konsensus, problémy se nevyřeší, ale plodí se další, předem těžko odhadnutelné. Je to nebezpečné.