Česká společnost se nachází na nebezpečné křižovatce. Nejistota před volbami se přelévá do očekávání jejich průběhu a kroků po nich. Podvědomě se pociťuje nepřiznané ohrožení — nedochází k nápravě vad, jež vedly k finanční krisi, nadále se přechází dávno již konstatovaná neudržitelnost způsobu života bohatých zemí.

Po kratičkém čase Listopadové revoluce se zadrhlo dobudování parlamentního systému, který se následně narušil trpěnou hrou presidenta republiky na samostatnou politickou sílu. Spíše se stupňují pochybnosti o působení soudní moci. Účelně přijatá ústava (aby se schválilo rozdělení republiky) se respektuje podle uvážení. Dlouho zde nebyl Senát, dosud nemáme zákon o obecném referendu, o státní službě, o závaznosti zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu, o jeho kompetenci posuzovat hospodaření se všemi prostředky získanými z daní. Dlouhý seznam toho, co by vyžadovalo politiku konsensu dosahovaného věcnou diskusí.

Pakt Klaus-Zeman 1998 založil „svět politiků“ uzavřený všem, kdo „neprošli volebním bojem“ omezeným ovšem jen na otázku, kolik uspěje kandidátů zařazených na předpokládaná volitelná místa tím, že se vyvážil vliv skupin uvnitř té které politické strany. Ty jaksi dle rituálu, stále ještě pokládaného za nezbytný, spřádají předlouhé programy. Nač ovšem spoléhají jsou triky, které zaujmou, či pouhá vlastní presentace, slogany stokrát opakované. Ve skutečnosti místo politických stran formulujících zájmy určitého spektra voličů jsou zde spolky prosazující své členy na více či méně výnosná místa. V druhé etapě se tyto rádoby politické skupiny propojily se skupinami podnikatelskými, které zasahují do složení vedoucích orgánů. Co již před nějakým rokem popsal bystrý komentátor, dnes přímo říká, ovšem jen o konkurenční straně, sám politik.

Rovněž již konstatovaná záměna demokracie za oligarchii padá na vrub diskuse, jež se nekoná. Mezi vzájemně si naslouchajícími, oponujícími, argumentujícími. Čímž jsme u neuralgického bodu, u hromadných sdělovacích prostředků bez komentátora, vedoucího diskuse, který by si za dvacet let svobody vydobyl široce založený respekt, uznání. Lze ovšem namítnout, jak něco takového čekat v ovzduší obecného znevažování, parodií, traversií. Zde zůstaňme jen u klíčového momentu rozhodující role všudypřítomné reklamy s její hektičností a o vlastní superioritě nepochybující ambici udávat tón. Karel Kosík na počátku devadesátých let postavil proti sobě rozmlouvající občany a překřikující se trhovce. Dospěli jsme odtud k volbám v režii reklamy vypočtené na efekt ve dni voleb. Vycházet to může, jen pokud se nesleduje dosavadní cesta a nemyslí se na její pokračování.