Smysl reklamy mi stále uniká. Za dob minulých, kdy se začaly objevovat nesmělé poutače, či dokonce televizní reklamy na výrobky, které neměly konkurenci, protože byly na trhu jediné, leckdy dokonce i nedostatkové, jsem měla pocit, že se jedná o tak špatné věci, že je třeba na ně upozornit, aby si je člověk chtěl koupit.

Reklamu v současné době beru občas na milost jako jakýsi „konzumní umělecký útvar“, který patří k soudobé škále performancí na kulturním poli. Její sledování však nikdy nespojuji s konkrétním výrobkem, který prezentuje. Čas od času mne dokonce trochu pobaví svým vtipem, ale rozhodně ve mně nevyvolá potřebu jít si koupit představovaný výrobek. Přetrvává ve mně dřívější pocit, že něco není v pořádku, když se musí o výrobku tolik hovořit.

Vadí mi, že leckteré reklamy jdou podpásově na „podprahové city“ — tužby každého být lepší, silnější a krásnější, zkrátka dokonalý. Neupírám reklamě, že bývá zábavná, někdy dokonce fascinující. Pobuřují mne však reklamy, které jsou nemorální, protože staví na trapném zesměšňování některých skupin lidí či nějakého jevu. Mnohé reklamy jsou lživé, protože předvádějí dokonalost, kterou produkty ani nemohou mít.

Nejspíš bych se měla radovat, že reklamní průmysl i v době krize nabízí mnoho pracovních příležitostí, že snad je to lepší než stavět „hladové zdi“. Jsem možná velmi přízemní, ale vidím onu horu papírů, které se vyhodí, vidím i zhyzděnou krajinu… A to všechno si vlastně platíme my jako spotřebitelé.

Zdá se, že krize se reklamního průmyslu vůbec nedotkla. Reklamní agentury dostaly v poslední době veliké volební zakázky. Politické strany a politici se potřebují prodat. Jedná se o zboží, které nechce zůstat ve skladu. Tržní mechanismy pracují na plné obrátky. Volební reklama staví na zesměšňování „soupeře“ podpásovými údery prostřednictvím zkreslených či lživých informací. Letošní volební kampaň se proměnila v agresivní masáž společnosti.

Vypukl lítý souboj reklamních agentur, které volební programy i kandidáty do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky předhazují voličům jako prachobyčejné konzumní zboží, které potřebuje co nejvíce vychválit, protože jinak zůstane neprodejné. Touha být zaručeně nejlákavějším zbožím dokonce vede k tomu, že strany bezostyšně sdělují, kolik je „volební reklama“ stála. Vždyť luxusní zboží vyžaduje luxusní náklady a my na to máme! Krize nekrize!

Můj pocit, že něco není v pořádku, stále přetrvává, a moje „přízemní“ vidění světa klade otázky: Co všechno užitečného a přínosného mohlo být za ty obrovské sumy vytvořeno? Nebyla by snad investice do tolik potřebných projektů v neziskovém sektoru daleko nejúčinnější reklamou? To nejsou kandidáti schopni pořádných činů, že si musí najímat agentury, které z nich nadělají povrchní napomádované panáky? Není jim trapné, že voliče tak pasovali na nesvéprávné hlupáky?

Kdo ví, jak to vlastně je. Reklama vládne světem a možná právě onen agresivní styl letošní volební kampaně vyvolá opačné reakce voličů a konečně dojde k výměně na politické scéně. A pak by se vlastně ta investice vyplatila ne stranám, ale nám voličům. Nechme se překvapit.