Kdybychom brali v potaz čistě výsledky hlasování, mohli bychom konstatovat, že rozhodování o novele loterijního zákona nebylo v Senátu nikterak problematické, vlastně skoro selanka: z přítomných 66 jich novelu podpořilo 46, zdrželo se 19 a proti přijetí byl jediný. Když si však příběh této nikterak dobře napsané (dokonce možná i lajdácky) inovované verze zákona upravujícího legální provozování hazardu v této zemi, který platil od roku 1990, zasadíme do poněkud širšího kontextu, selanka se poněkud rozpadne.

Nejde ani tak o to, že novela je velmi nedokonalá a ti, co pro ni hlasovali, zároveň upozorňovali, že bude třeba ji co nejdříve opravit a rozšířit. V podstatě totiž pouze zvyšuje pravomoci obcí při povolování nových videoloterijních terminálů (což není nic jiného než sofistikovaný hrací automat). Za mnohem traumatičtější a pro zdejší legislativní proces i symptomatičtější považuji široký kontext celé věci a to, jak se i do jednání o takovéto specifické a vlastně velice mírňoučké úpravě normy promítají mnohé chronické a závažné problémy české legislativní praxe.

Za prvé je to prosazování lobbistických zájmů. Je to systém všeobecně mnohem propracovanější nežli metody, jimiž vznikají či jsou novelizovány zákony a zejména „loterijní průmysl“ patří, pokud jde o schopnost lobbovat, ke špičce. Jak jinak by přece bylo možné, aby v Česku vzniklo pro hazard po všech stránkách mnohem příznivější legislativní prostředí nežli kdekoli jinde v civilizovaném světě a aby každé jeho zpřísnění bylo prosazováno jen s velkými obtížemi.

Provozovatelé loterií a hazardních her dokázali dokonce s úspěchem vnutit části médií, ale i některým zákonodárcům názor, že jakýkoli pokus o regulaci a omezení této činnosti je protispolečenský, že tím je ohrožován přísun financí do tak bohulibých oblastí jako je sport či kultura. Fakt, že i zdejší liberální legislativa je nutí malou část zisků odvádět právě na podporu těchto činností (dlužno říci, že pramálo transparentním způsobem), přetavili v pohled na majitele heren a kasin jakožto mecenáše, bez nichž nebude fungovat Národní divadlo a sportovcům zbudou jen špinavé plácky mezi činžáky, na nichž můžou leda čutat hadrákem. Když poněkud nadsadíme, můžeme na ně vlastně hledět jako na altruisty, jejichž smyslem života je podporovat sport, umění, nejrůznější nadace, dětské domovy a další bohulibé činnosti, na což si přece musejí nějak vydělávat, a tak holt z vlastních peněz nakoupili a teď provozují hrací automaty... A vlastně když na to přijde a budou se jim tu házet klacky pod nohy, můžou se taky sebrat a přesídlit do nějaké jiné země, kde na ně nebudou tak přísní a my pak tady spláčeme nad výdělkem.

Projednávání novely loterijního zákona připomnělo ještě další chronický problém našeho legislativního procesu. Kdykoli se na programu jednání octne návrh, jehož cílem je omezit, či regulovat neoprávněnost něčích výhod, okamžitě je na stole obvinění předkladatelů návrhu z populismu. Vzápětí následuje výtka, že návrh zákona je nedokonalý, řešení přináší jen částečné, navíc je na první pohled vidět, že byl šit horkou jehlou, takže nejlepší by bylo se ještě zamyslit a přijít v klidu, bez vnějších tlaků, s řešením komplexním, připraveným ve spolupráci s odborníky.

Vzpomínáte, kolikrát již se poslanci a senátoři takto potýkali s omezováním vlastní imunity, která je u nás hýčkána se stejnou láskou jako provozování hracích automatů a sázek? (I když, pravda, na rozdíl od loterijních společností nehrozí naši parlamentáři, že odejdou i se svými mandáty někam jinam, kde k nim budou hodnější a pak teprve uvidíme, oč jsme přišli.)

A konečně i na další trvalku naší politiky, totiž hrátky na boj s korupcí, během jednání o hracích automatech došlo. Odpůrci přenosu alespoň části rozhodovacích pravomocí na obce soudí, že není vůbec dobré vystavovat nebohé starosty a obecní zastupitelstva pokušení, že by v rámci rozhodování mohli být korumpováni, protože všichni dobře víme, jak to v těch městech a obcích chodí. Nepochybně by bylo lepší nechat o všem rozhodovat úředníky, kteří se tematikou zabývají, prostředí hazardu dobře znají, a tudíž jsou jistě mnohem odolnější...

Shodou okolností téhož dne, kdy český Senát schválil tuhle novelu jen velmi nepatrně regulující oblast, kterou kdekoli jinde regulují velmi ostře, odhlasoval americký senát nejpřísnější regulaci finančnictví od třicátých let. Docela by mě zajímalo, jak by se podobně zásadnímu zákonu dařilo v Praze na Malé Straně. Diskuse, nepochybuji, by byla v obou parlamentních komorách velmi výživná.