Kdybychom brali v potaz čistě výsledky hlasování, mohli bychom konstatovat, že rozhodování o novele loterijního zákona nebylo v Senátu nikterak problematické, vlastně skoro selanka: z přítomných 66 jich novelu podpořilo 46, zdrželo se 19 a proti přijetí byl jediný. Když si však příběh této nikterak dobře napsané (dokonce možná i lajdácky) inovované verze zákona upravujícího legální provozování hazardu v této zemi, který platil od roku 1990, zasadíme do poněkud širšího kontextu, selanka se poněkud rozpadne.

Nejde ani tak o to, že novela je velmi nedokonalá a ti, co pro ni hlasovali, zároveň upozorňovali, že bude třeba ji co nejdříve opravit a rozšířit. V podstatě totiž pouze zvyšuje pravomoci obcí při povolování nových videoloterijních terminálů (což není nic jiného než sofistikovaný hrací automat). Za mnohem traumatičtější a pro zdejší legislativní proces i symptomatičtější považuji široký kontext celé věci a to, jak se i do jednání o takovéto specifické a vlastně velice mírňoučké úpravě normy promítají mnohé chronické a závažné problémy české legislativní praxe.