Před deseti lety, 12. května 2000, získala elektrárna na pravém břehu řeky Temže nový obsah, namísto turbín ji zaplnily sochy a obrazy. Majestátní chrám moderního umění, jenž stojí přímo naproti St. Paul‘s Cathedral, se stal ihned dominantou Londýna a také jedním z největších turistických lákadal Velké Británie. Během jeho desetileté činnosti tudy prošlo 45 milionů návštěvníků.

Tate Modern není pouze oblíbenou turistickou destinací, je také institucí, která svou činností ukázala nové možnosti fungování veřejných galerií. Stala se modelem současného přístupu k umění; má vliv na aktuální způsoby, jak se umění vystavuje a jak je lidi vnímají. Debata o kladech a záporech otevřeného prostoru galerie, tak, jak ho představuje Tate Modern, se v souvislosti s desetiletým výročím opět dostala do středu zájmu výtvarných kritiků.

Co nového tedy Tate Modern přinesla? První a nejméně kontroverzní je samotná budova, v níž galerie sídlí. Revitalizace industriální architektury na sídlo významné galerie byla na přelomu tisíceletí novinkou. Švýcarští architekti Herzog a de Meuron svým projektem nastolili nový trend, jímž desakralizovali prostor velkých státních galerií.

Zmíněný model se v menším měřítku ujal i v České republice, uveďme například otevřený prostor brněnské Wannieck Gallery nebo multifunkční Centrum současného umění DOX v Praze.

Druhá výrazná charakteristika Tate Modern souvisí s jejím výstavním programem, jenž kombinuje konzervativní a oblíbené výstavy s aktuálními trendy, které zaručují úspěch napříč širokou škálou vkusu návštěvníků.

Expozice obecně uznávaných tvůrců (Matisse, Picassa, Hoppera, Warhola aj.) nebo divácky atraktivní tématické výstavy (např. připravovaná výstava Exposed: Voyeurism, Surveillance and the Camera) probíhají souběžně s monumentální demonstrací současného umění v prostoru Turbine Hall (Unilever Series).

Unilever Series je považována za hlavní výkladní skříň Tate Modern. Volný vstup do ústřední haly se stal jedním z hlavních lákadel galerie. Instalace současných světoznámých umělců (např. sochařky Louis Bourgeois, Anishe Kapoora, Bruce Neumana aj.) v tomto „nejveřejnějším galerijním prostoru na světě“ je ideálním prostředkem, jak jejich díla nenuceně přiblížit divákům.

Umění se v Tate Modern zároveň nabízí hravou a zábavnou formou. Interaktivní způsoby instalace a přitažlivost vystavených objektů se staly terčem chvály i kritiky. Na jedné straně vytrvale vyvolávají diskusi, v níž zastánci interaktivního přístupu nadšeně opěvují otevřenost, která dokáže demokraticky překonat elitářský charakter umění.

Na straně druhé se však odpůrci těchto nových přístupů hrozí, že zábavná forma postupně likviduje prostor pro vážnou kontemplaci uměleckých děl a upozorňují na fakt, že umění nepřináší jen formy povrchního rozptýlení.

Konzervativní kritici srovnávají nevázaný způsob prezentace s návštěvou lunaparku, pro Stephena Bayleyho se Tate Modern stala „kočovným uměleckým cirkusem“. Srovnání Tate Modern se zábavním parkem není ostatně scestné, zvláště připomeneme-li skluzavky od Carstena Höllera, instalované v prostoru Turbine Hall. Zastánci změn se naopak radují, že se galerie konečně stala místem, kde lidé s potěšením tráví svůj volný čas.

Oba názorové tábory se shodnou na tom, že umění se v prostorách Tate Modern stalo součástí zábavního průmyslu. Co přesně tuto změnu způsobilo, však dosud zůstává zodpovězeno jen zčásti.

Jedni tvrdí, že se v Tate Modern umění přiblížilo široké veřejnosti, aniž by došlo k deformaci jeho funkce a účinku. Odpůrci namítají, že byly popřeny náročnější složky umění a divákovi byl odepřen plný proces vnímání; namísto koncetrovaného zážitku je mu nabízena jen atraktivní show.

Kritický pohled na provoz umění na české výtvarné scéně nicméně ukazuje, že radikální otevření galerijního prostoru veřejnosti (i za cenu, že lidi přitáhne pouze atraktivní podívaná) znamená asi jedinou cestu, jak obnovit místo výtvarného umění ve společnosti.

Národní galerie v Praze, která dnes uvádí nejen konzervativní, ale v zásadě nudné projekty, je pro návštěvníky neatraktivní. V roce 2007 navštívilo Sbírku moderního a současného umění NG ve Veletržním paláci v Praze pouze 110 tisíc návštěvníků; obdobnou galerii Tate Modern ročně navštíví 4 miliony 700 tisíc diváků.

Co tedy dosud brání tomu, aby naše významná státní instituce akceptovala atraktivní kombinaci a souběžně se stálou expozicí začala uvádět výstavy, které přilákají veřejnost do prostoru galerie, otevřou jej a představí v něm výrazné osobností současného umění? Odpověď na tuto řečnickou otázku bude snadná, když se zeptáme: Kdo tomu vlastně brání?