Zorientovat se v dnešní společnosti, zjistit její nálady, touhy a cíle je velice obtížné. Určitým záchytným bodem je většinové mínění. Co si myslí většina, má být směrodatné. Nejrůznější ankety, v nichž můžeme hlasovat za devítikorunovou esemesku, rozhodují o vítězích televizních debat, pěveckých soutěží či nejlepším hráči hokeje. Mobilním telefonem také rozhodujeme o podstatných otázkách, má-li se platit školné, je-li domácí vězení oprávněné atd. Většinový názor rovná se pravdivý názor.

Sofistikovanější metodou zjišťování nálad jsou sociologické průzkumy, politické strany i novináři si je oblíbili především před volbami. Pokud je průzkum proveden dobře, pak může zadavateli skutečně posloužit. Političtí stratégové a poradci prostřednictvím průzkumů upravují volební kampaně, vlastně mnohé slogany i části programů vznikají na základě sociologických šetření. Vznikl tak mj. sociálnědemokratický slogan Jistoty a prosperita, na základě průzkumu odstranila ODS ze své kampaně před čtyřmi roky kritiku vůči EU. Straně hrozilo, že přijde až o sedm procent proevropsky orientovaných voličů. Podobné průzkumy se používají všude ve světě, v předvolebním čase se jejich intenzita zvyšuje a strany si na určitou věc nechají vypracovat průzkumy od dvou tří firem současně, aby se minimalizovala možnost omylu.

Můžeme namítnout, že jsou to třeba zbytečně vyhozené peníze, ale moc je lákavá a lepší nástroj na „měření“ veřejnosti nenajdeme. Vše by se mělo ovšem užívat s mírou, a pokud by se nějaký politik nechal ovládat pouze veřejným míněním, pak by to byl populista.

Nejcitovanějšími nástroji jsou však průzkumy stranických preferencí, popularity lídrů či důvěryhodnosti politických institucí. Politici a novináři využívají zejména první nástroj, kdo bude mít kolik procent a kdo překročí či nepřekročí magickou pětiprocentní hranici. Vůbec se nedbá na to, že jde o tzv. měkká data, která nám naznačují tendence, nesdělují nám však, jak volby dopadnou. Především někteří novináři a editoři je berou za svaté slovo. Na to je jediný lék. Zhruba měsíc před volbami nečíst noviny, nezapínat počítač ani televizi.

V roce 2010 jsme naštěstí o něco dále než v 90. letech, kdy se s předvolebními průzkumy žonglovalo mnohem více. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že dnešní tazatelské firmy neslyší na peníze zadavatelů. Slyší a v některých případech je to velice vidět. Na pečlivost a správnost průzkumů reagovalo sdružení SIMAR, které se shodlo na odlišování stranických preferencí od volebního modelu. Právě jejich zaměňování vedlo ke značným interpretačním omylům v médiích, což mohlo některé strany poškodit. Navíc některé agentury používají otevřené otázky vůči respondentům, jiné mají připravené karty a z nich si dotazovaní vybírají. Rovněž výběr vzorku a odlišnost tazatelské sítě vedou k různým číslům.

Kromě předvolebních výsledků se však používají i povolební, zpravidla jsou hodnotově orientované, časově náročnější a můžeme prostřednictvím nich zjistit zajímavé údaje, například o přesunech hlasů mezi jednotlivými stranami. Doposud největší takový průzkum provedli kolegové ze sociologického ústavu ve spolupráci s CVVM ve volební studii z roku 2006. Na základě ní vznikla kniha Volby a voliči, která patří v tomto směru ke špičce v české odborné literatuře.

Můžeme se domnívat, že zájem o průzkumy bude ještě intenzivnější. Informace je věc cenná a politikům velice pomáhá. Má široké využití a přes jistá negativa (možnost manipulace veřejného mínění) je nástrojem, který nám pomáhá pochopit společnost v určitém čase.