Jisté je, že to byl Listopad (už máme pomalu celý kalendář významných měsíců: Únor 1948, Srpen 1968, Říjen 1917, ale to byl vlastně taky Listopad). Byly to „události“, „společenské změny“, nebo „převrat“, „předání moci“, „revoluce sametová, plyšová“? Vedla se o tom zajímavá debata i při nedávné konferenci Masarykovy demokratické akademie „1989: Nedokončený projekt. Levicová paměť devětaosmdesátého“, která se konala 30. listopadu v Poslanecké sněmovně.

Některé její inspirace jsem přidal ke svým úvahám. Petr Pithart připomínal, jak se od počátku bránil označení toho, co se dělo jako revoluce, protože to mohlo přispět k vyhrocení situace, ale také to neodpovídalo realitě. Jeden z diskutujících srovnal situaci po Listopadu s Francií v době restaurace a Pavel Barša připomněl, že to byla právě Velká francouzská revoluce, která změnila i způsob chápání slova revoluce: do té doby znamenala změnu ve smyslu návratu k původnímu — tedy to, co dnes označujeme jako kontrarevoluci nebo restauraci.

V tom novém chápání dochází k revolucím nejspíš tehdy, když se nashromáždí na jedné straně útlak bránící většině lidí v rozvoji a důstojném životě a na druhé straně dost odhodlání a schopností utlačených situaci změnit. Některé revoluce jsou krvavé, některé barevné nebo sametové, ale společná je jim náhlá a zásadní změna způsobu vlády a uspořádání společnosti. Nejde o  pouhou změnu vládnoucí garnitury. Od  revoluce se očekává lepší distribuce moci a bohatství, když na místě úzké privilegované třídy se na vládě více podílí lid, jak to např. krásně popsal Václav Havel ve svém slavném projevu z roku 1990. Obvykle je pokrok jen relativní, protože rychle vznikají nové privilegované elity a protože existuje velká setrvačnost neformálních institucí, často důležitějších než nové zákony. Z tohoto hlediska se jeví převrat roku 1989 jako revoluční kvůli nastolení demokratických poměrů a jako restaurační kvůli všeobsáhlé privatizaci společenského vlastnictví.

Postupně se ukazuje, že právě koncentrace ekonomické moci a její propojení s mocí politickou otupují korupcí, klientelismem nebo přímo zločinnými praktikami demokratické nástroje, které mají občané k tomu, aby sami sobě vládli. Proto se stále častěji mluví analogicky k době po Srpnu o „normalizaci“. I to je nejednoznačné slovo: nemyslí se normální ve smyslu nějaké vyšší normy („Normální je nelhat“), ale ve smyslu „běžné, obvyklé, průměrné“, jde tedy o zglajchšaltování společnosti, přizpůsobování většiny daným poměrům pomocí cukru nebo biče. Trvá-li to dost dlouho, doba zraje k dalšímu převratu. Ale ne jen u nás, nýbrž celoplanetárně.

Koperníkův spis De revolutionibus orbium coelestium z roku 1543 mluví o revoluci nebeských těles, tedy o stálém návratu obíhání, ale zároveň je revoluční tím, že převrátil na ruby chápání světa. Ptolemajovský geocentrismus byl nahrazen systémem heliocentrickým. A tato změna pohledu, paradigmatu, se stala příslovečnou: kopernikánský obrat je model převratu, revoluce v myšlení. Země, která byla věřena jako střed vesmíru, je kritickým myšlením rozpoznána jako pouhá oběžnice. Radikální, ke kořenům jdoucí, změna myšlení má dopady na vnitřní život jedince i na život společnosti, je-li zpochybněn odvěký nebeský pořádek, otřásají se i trůny.

Změny myšlení nebo i kulturní proměny mají dalekosáhlé následky. Už Platón větřil ve své Republice problémy, když se měnil způsob hudby. Vnitřní a vnější souvisí a obojí je třeba současně kultivovat, chceme-li to někam dotáhnout. S užitečností vnitřní duchovní proměny počítají všechna náboženství od šamanismu po křesťanství, ale i všelijaké nenáboženské koncepty lidského zrání. Analogicky s Koperníkovým objevem se dá říci, že při duchovní proměně jde také o to, aby egoistické já přestalo být věřeno jako střed vesmíru a bylo pochopeno jako perspektivní bod, jako uzlík ve velkém tkanivu života a světa. Jen okrajové proudy náboženského myšlení se ovšem domnívají, že individuální vnitřní proměna bez vztahu ke společenství stačí nebo že je možná. Když Masaryk mluvil o  revoluci hlav a srdcí, tak jako sociolog, a zakladatel státu věděl dobře, že k tomu patří i odpovídající uspořádání společnosti, za které je někdy nutné i bojovat.

V roce 2006 byl v rámci normalizace zakázán Komunistický svaz mládeže, protože hlásal potřebu revoluční změny poměrů. Komunistický koncept revoluce už opravdu není lákavý a jen zanedbatelný počet historických ignorantů by mu chtěl dávat druhou šanci. Ta událost je zajímavá spíše z jiného hlediska. Paradoxně nejpozději právě tehdy, když je daný stav společnosti (např. reálně existující socialismus nebo vítězství kapitalismu) kodifikován jako vrchol nebo konec dějin, který nemá alternativu, je zřejmé, že změna je nutná.

Soudím, že v zájmu spravedlnosti a v zájmu zachování planety potřebujeme kopernikánský obrat od sobectví k solidaritě, od konkurence ke spolupráci, zásadní a relativně náhlou změnu způsobu života, hospodaření a vládnutí. Na mírný pokrok v mezích zákona asi nemáme dost času. Mám se jít udat?