Šestapadesát deníků v pětačtyřiceti zemích světa se dnes odhodlalo k bezpříkladnému kroku, když promluvily jedním hlasem ve společném úvodníku. Činíme tak, protože lidstvo se ocitlo v krajním nebezpečí.

Pokud se nespojíme, abychom prosadili rozhodnou akci, změny klimatu zpustoší naši planetu, naši prosperitu i bezpečnost. Vážnost hrozby vychází najevo už po generaci. Nyní ale mluví jasnou řečí i fakta: jedenáct z posledních čtrnácti let bylo nejteplejších od počátku měření, arktický led taje a vzedmutí cen ropy i potravin v loňském roce nám dalo nahlédnout do budoucnosti, jež by nás mohla potkat. Ve vědeckých časopisech už se nediskutuje o tom, zda nese vinu člověk, ale o tom, kolik ještě máme času, abychom mohli zmírnit škody. Přesto prozatím reakce světového společenství byla jen chabá a mdlá.

Změny klimatu vyvolala naše činnost trvající po staletí, přinesou následky, které přetrvají navždy, a o našich šancích zvládnout je se rozhodne v příštích čtrnácti dnech. Obracíme se na představitele všech 192 zemí shromážděných v Kodani, aby neváhali, neupadali do disputací, neobviňovali se navzájem, ale využili příležitosti zvládnout největší selhání moderní politiky. Zde nesmí nastat zápas mezi bohatým a chudým světem. Klimatické změny dopadnou na nás na všechny a jedině my všichni je můžeme vyřešit.

Vědecké poznání je komplikované, ale fakta jsou přehledná. Svět musí přijmout kroky, aby omezil nárůst průměrné roční teploty pod dva stupně Celsia. Tento cíl lze splnit za předpokladu, že se globální emise začnou snižovat v následujících pěti až deseti letech. Zvýšení o tři až čtyři stupně Celsia — nejnižší, jež můžeme střízlivě očekávat, pakliže potrvá nečinnost — sežehne kontinenty, promění zemědělskou půdu v pouště. Až polovina druhů může vyhynout, nespočetné miliony lidí by přišly o domov, celé státy by zmizely pod mořem. Kontroverze nad e-maily britských vědců, která naznačuje, že se snažili tutlat nepříznivé výsledky měření, zkalila vodu, ale nemůže otřást s poznatky, o než se tyto předpovědi opírají.

Jen málokdo věří, že v Kodani lze ještě dospět k dokonalé smlouvě, jakýkoli pokrok k ní ostatně mohl nastat teprve s příchodem prezidenta Obamy do Bílého domu, jenž přinesl obrat po mnoha letech amerických obstrukcí. Svět ostatně stále zůstává vydán na milost americké domácí politice, neboť prezident se nemůže plně zavázat k potřebným krokům, dokud tak neučiní Kongres.

Ale politici v Kodani se mohou a musí dohodnout na základních principech poctivé a účinné dohody a — především — na jasném časovém plánu, který povede k její proměně v závaznou smlouvu. Tím datem by mělo být klimatické setkání OSN v Bonnu v příštím červnu. Řečeno slovy jednoho z vyjednavačů: „Můžeme si dovolit prodloužení, ale nemůžeme si dovolit opakování zápasu.“

V jádru dohody musí stát ujednání mezi bohatým a rozvojovým světem, které stanoví, jakým způsobem se rozdělí břemeno boje proti klimatickým změnám — a jakým způsobem se rozdělí nový vzácný zdroj: zhruba trilion tun uhlíků, které ještě můžeme vypustit do ovzduší, než se hladina rtuti zvedne na nebezpečnou úroveň.

Bohaté státy rády vyzdvihují aritmetickou pravdu, že žádné řešení není myslitelné, pokud rozvojoví obři jako Čína nepodniknou mnohem radikálnější kroky, než k jakým se dosud odhodlali. Bohatý svět však zodpovídá za většinu uhlíku, který byl do atmosféry vypuštěn po roce 1850. Bohatý svět nyní musí jít příkladem a každá rozvinutá země se teď musí zavázat k zásadním omezením, která její emise během dekády posunou na zásadně nižší úroveň oproti stavu roku 1990.

Rozvojové země mohou poukazovat na to, že podstatu problému nezpůsobily ony, a také na to, že v nejchudších oblastech světa mají být dopady nejtvrdší. Ale i ony ve zvyšující se míře k oteplování přispívají, proto rovněž musí přistoupit na vlastní smysluplné a měřitelné závazky. Ačkoli oba dva největší světoví znečišťovatelé, Spojené státy a Čína, urazili menší kus cesty, než v jaký mnozí doufali, svými nedávnými závazky ke konkrétní cílům emisí podnikli důležité kroky správným směrem.

Sociální spravedlnost si žádá, aby průmyslově vyspělé země sáhly hlouběji do svých kapes a zavázaly se platit, aby pomohly chudším zemím s adaptací na klimatické změny a se zaváděním čistých technologií, které jim umožní hospodářský růst bez zvyšování emisí. Je třeba rovněž načrtnout architekturu budoucí smlouvy — s rigorózním mezinárodním monitoringem, s poctivými odměnami za ochranu pralesů a s věrohodným hodnocením „vyvážení emisí“ — tak, aby váha břemena nakonec byla spravedlivě rozdělena mezi ty, kteří znečišťující výrobky produkují, a ty, kteří je konzumují. A poctivost si rovněž žádá, aby zátěž naložená na konkrétní rozvinuté země brala v úvahu jejich schopnost ji unést; například noví členové EU, často mnohem chudší než „stará Evropa“, nesmí strádat víc než jejich bohatší partneři.

Tato transformace bude nákladná, ale mnohem méně, než na kolik nás přišel globální finanční otřes — a bude stát mnohem méně, než na kolik by nás přišly důsledky nicnedělání.

Mnozí z nás, zejména v rozvinutém světě, budou nuceni změnit své životní způsoby. Éra letů, které stály méně než taxík na letiště, se chýlí ke konci. Budeme muset nakupovat, jíst i cestovat inteligentněji. Budeme muset za energii platit víc a používat ji méně.

Ale obrat k nízkouhlíkové společnosti obnáší více příležitostí než obětí. Některé země už rozpoznaly, že přijetí nutnosti transformace může přinést růst, pracovní místa i lepší kvalitu života. Tok kapitálu mluví jasnou řečí: v loňském roce poprvé v historii více investic mířilo do obnovitelných zdrojů energie než do fosilních paliv.

Máme-li se zbavit závislosti na uhlíku během několika krátkých desetiletí, bude si to žádat skutky inženýrů a technické inovace, které překonají veškeré dřívější výkony v dějinách. Ale zatímco vyslání člověka k Měsíci i rozbití atomu se zrodilo z konfliktu a soutěže, nadcházející uhlíkové závodění musí být vedeno společnou snahou o záchranu nás všech.

Překonání klimatických změn je podmíněno triumfem optimismu nad pesimismem, vize nad krátkozrakostí, triumfem toho, čemu Abraham Lincoln říkal „lepší andělé naší povahy“.

V tomto duchu se šestapadesát novin z celého světa spojilo za tímto úvodníkem. Pokud jsme se dokázali při všech našich národních a politických odlišnostech shodnout my, jistě to dokáží i naši političtí představitelé.

Politici v Kodani mají moc stanovit soud historie o této generaci: buď budeme za ty, kteří rozpoznali hrozbu a dokázali jí čelit, anebo za hlupáky, kteří viděli blížící se kalamitu, ale neudělali nic, aby ji odvrátili. Zapřísaháme je, aby se rozhodli správně.

Úvodník vychází dnes v šestapadesáti novinách po celém světě ve dvaceti jazycích včetně čínštiny, arabštiny a ruštiny. Text byl připravován týmem deníku The Guardian déle než měsíc a přípravných konzultací se účastnili redaktoři z více než dvaceti deníků. Podobně jako The Guardian většina deníků učinila výjimečný krok a textu věnovala většinu své titulní strany.

Další informace:

Guardian Copenhagen climate change conference: 'Fourteen days to seal history's judgment on this generation'

Guardian Global media unite over Copenhagen climate change conference editorial

Guardian Seznam deníků, které úvodník otiskly (anglicky)