K datu výročí sametové revoluce vznikly tyto velké historizující výstavy, které si daly za úkol reflektovat a mapovat proměny současného českého umění a společnosti v porevolučních letech. Naplnit takovéto téma smysluplně není zrovna jednoduché a obě výstavy přinesly ojedinělý pohled, ze kterého se na posuny v historii lze dívat.

Brněnské Formáty transformace 89—09 ve znovuotevřeném Domě umění se představují jako „názor sedmi kurátorů na novou českou a slovenskou identitu“, kteří se snaží pomocí teoretických a uměleckých prostředků klást otázku, zda lze uměním a teorií reálně utvářet kulturně-sociální a politický prostor. To, co lze z výstavy cítit, je zvláštní chlad. Nejvíce patrné tady je, že se během dvaceti let teorie stala neoddělitelnou součástí hlavního proudu umělecké tvorby.

Jak píše Ivan Mečl v článku Mýtus světa umění: „Už teď se teoretické texty, považované za základní, skládají nejvíce z kulturně-politických postojů autora, odkazů na další významné kurátorské počiny a z citací z doprovodných textů k nim. Hlavními hrdiny těchto textů již nejsou umělci, ale prostředí a v něm vznikající myšlenkové proudy. Iniciátory těchto proudů jsou kurátoři a teoretici. Z údělu kulis a epizodních herců už dnešní umělci netrpí frustrací. Čekají trpělivě v zástupu se svými velmi se navzájem podobajícími díly a kurátor si vybírá to nejvhodnější a nejkvalitnější zboží.”

Není to důvod ke smutku, odhaluje se pouze jeden moment v přirozeném vývoji. Kdo ovšem může momentálně trpět, je nezasvěcený divák. Přichází do galerie s potřebou dobrodružného ponoření se do autorova světa představ a myšlenek. Kam se má ale vnořit, když před ním často nic nestojí? Pokud se formy uměleckého gesta přirozeně rozpustily a intervenovaly do běžného života, nepůsobí jejich zpětná prezentace v galerijním prostoru prázdně a smutně?

Velké zrcadlo Jána Mančušky (1972) ilustruje tento obraz chladu a neuchopitelnosti dost přesně. Je prostorem, ve kterém není nic a zároveň v něm umí být všechno, divák v něm vidí sebe a svoje momentální prostředí. Nejbližší věcí, která se v instalaci v zrcadle odráží, je malá zídka od skupiny Rafani, která zde má roli překážky. Důležitou součástí výstavy byl týden doprovodných akcí a besed u „kulatého stolu”, kde měla veřejnost možnost se setkat tváří v tvář s vystavujícími a kurátory a o historii a stavu současného umění se dozvědět více.

Naproti tomu pražská výstava Galerie hlavního města Prahy Po sametu, probíhající v Domě U Zlatého prstenu, je organičtějším prostorem. Divák prochází spletencem zastavení proudů úvah nad současným uměním. Nejde příliš o systematické nebo vědecké mapování klíčových momentů z historie umění, jako spíš o osobní prožívání věci kurátory. Tematická oddělení, která jsou zde vytyčena s jistou poetikou, ukazují jeden z možných způsobů konfrontace generací a snaží se najít ukryté souvislosti v emocionální a kulturní paměti. Takže například u Tváření vidíme, že se Josef Bolf (1971) a Adriena Šimotová (1926) zabývali portrétem s možností podobných emocionálních prožitků.

V oddělení nazvaném Ve hře je možné sledovat spojnici v obdobném uvažování o hudbě a výtvarném umění mezi Prstovou partiturou Milana Grygara (1927) a Živou partiturou Tomáše Dvořáka (1978) a Tomáše Vaňka (1966). Tomáš Pospiszyl v textu pro katalog výstavy dodává: „Bodů na těle českého umění jsou tisíce a hra, jak je vzájemně propojit, má téměř nekonečné množství řešení.”

Po sametu. Galerie hlavního města Prahy. Dům U Zlatého prstenu. Od 17. listopadu 2009 (dlouhodobá expozice)

Internetové stránky: www.citygalleryprague.cz

Formáty transformace 89—09. Dům umění města Brna. 17. listopadu 2009 — 17. ledna 2009

Internetové stránky: www.dum-umeni.cz

Ivan Mečl: Mýtus světa umění