Britská vyjednávání o nové vládě prodělala od zveřejnění volebních výsledků už tři zvraty. Hned po volbách se zdálo, že vše v rukou mají liberální demokraté Nicka Clegga, kteří se stali jazýčkem na vahách. Během víkendu se ale takřka všem jevilo, že liberálové nemají jinou možnost než se domluvit s konzervativci. V pondělí odpoledne nastal druhý zvrat: Brown ohlásil svou rezignaci a Clegg začal vyjednávat s labouristy. A dnes dopoledne se kyvadlo začalo opět vracet ke konzervativcům.

Vzhledem k tomu, že jakákoli dohoda labouristů a konzervativců by zřejmě začala připadat v úvahu, leda kdyby Británii znovu přepadli Normani, obě velké strany potřebují k většině získat podporu menších stran. Hybatelem dějů jsou tak největší z malých, liberální demokraté Nicka Clegga.

Současná britská situace více než jakýkoli příběh velkých demokracií z nedávné minulosti dává za pravdu jedné z méně známých Masarykových definic demokracie: je to otázka vůdců. Ti se opravdu nyní v Británii sešli ve štědré úrodě: talentovaný Clegg, inspirativní Cameron, statečný a svým způsobem tragický Brown. A k nim skutečně patří i první osobnost, která dokázala (ve většinovém systému, považte!) dovést do parlamentu Stranu zelených, Caroline Lucasová.

David Cameron: vítěz, který nevyhrál

Psychologie britské veřejnosti je předurčena volebním systémem, v němž se v mnoha, ba ve většině volebních obvodů stává poslancem člověk, který nezískal více než padesát procent hlasů. Z toho důvodu Britové instinktivně cítí, že jakkoli žádná strana nezískala více než padesát procent poslaneckých mandátů, měla by vládnou ta, jež jich má zjevně nejvíce.

Timothy Garton Ash, jeden z mála britských politických analytiků, který je důvěrně obeznámen s kontinentálními poměry, měsíc před volbami napsal, že se marně snažil ze svých německých přátel vymámit překlad britského termínu „hung parliament“, doslova „oběšený parlament“, čímž Britové označují sněmovnu, v níž žádná strana nemá prostou většinu. Ash s typickým britským suchým humorem poznamenává, že jediný termín, který byli Němci nakonec s to nabídnout, zněl prostě „parlament“, neboť Němci kromě Bavorů nezažili od války parlamentní situaci, v níž by jedna strana měla prostou většinu.

Vzhledem k tomu, že poslanci severoirských separatistů ze Sinn Fein londýnský parlament bojkotují, stačí k ovládnutí dolní komory 323 hlasů; Cameronovi tak nyní chybí méně než dvacet křesel. Analýzy ukazují, že právě o takový počet křesel zřejmě připravili konzervativce protievropští radikálové z United Kingdom Independence Party (UKIP), kteří přitom sami nezískali ani jeden mandát.

To ale nyní není důležité. Ty hlasy chybí, a jakkoli si podstatná část Britů myslí, že by Cameron měl prostě vládnout, k moci nevede jiná cesta než přes dohodu s Cleggovými liberálními demokraty. Clegg si navzdory britské tradici, která v případě nejasné většiny dává první šanci sestavit vládu úřadujícímu předsedovi vlády, na Brownovi vymínil, že liberálové budou nejprve jednat právě s konzervativci. A celý víkend se zdálo, že dohoda je na spadnutí.

Cameron si počínal obratně, ale přesto mu vláda nakonec může proklouznout mezi prsty. Vzhledem k tomu, že volby neskončily jasnou většinou konzervativců, ocitl se pod narůstající kritikou z vlastní strany. A přestože byl ochoten, pokud jde o ústupky liberálům, zajít překvapivě daleko, nemůže nabídnout tak velkorysou volební reformu, jakou přislíbil Brown.

Konzervativci se obávají, že v případě změny britského volebního systému na poměrný, což je základní strategický plán liberálních demokratů, by se vzhledem k dlouhodobé progresivní většině britské společnosti do vlády nemuseli hned tak podívat.

Když liberálové v pondělí zareagovali na nabídku labouristů, korunovanou Brownovou nabídkou rezignace, a zahájili oficiální jednání i s nimi, nemohl David Cameron zajít dál než k nabídce referenda o dílčí reformě stávajícího systému, kterou ovšem Brown labouristům nabízel i bez referenda. A referendum Brown nabídl o komplexní změně volebního systému v poměrný, o čemž Cameron nemůže ani uvažovat.

Ačkoli tedy dnešní Právo ještě informuje, že liberálové jsou blízko dohodě s konzervativci, informuje o stavu z včerejšího poledne. Ve skutečnosti bylo v pondělní večer blíže k dohodě liberálů s labouristy. Jenže dopoledne se věci začaly dále komplikovat manévrováním potenciálních Brownových nástupců, kteří zdaleka nejsou ochotni liberálním demokratům ustupovat tak jako on.

Otázka volební reformy

Pro liberální demokraty žádné téma není dlouhodobě tak důležité jako otázka volební reformy. Celkově získali přes dvacet procent všech odevzdaných hlasů, jen o pět procent méně než labouristé, ale poslanců mají méně než deset procent, o dvě stovky méně než labouristé. Zatímco labouristé a konzervativci potřebovali na jeden mandát přes třicet tisíc hlasů, liberálové potřebovali na jeden mandát přes sto tisíc hlasů.

Liberální demokraté mají samozřejmě i jiné programové priority: vzdělávání, svůj plán řešení ekonomické krize, snížení výdajů na zbrojení, ale třeba i slušnější zacházení s imigranty. Britští liberálové nemají takřka nic společného s neoliberály a v českém politickém kontextu bychom jim těžko hledali zřejmý protějšek — poslední českou liberální stranou obdobného střihu byli Svobodní demokraté Jiřího Dienstbiera. Jsou tedy programově labouristům mnohem bližší nežli konzervativcům.