Britská vyjednávání o nové vládě prodělala od zveřejnění volebních výsledků už tři zvraty. Hned po volbách se zdálo, že vše v rukou mají liberální demokraté Nicka Clegga, kteří se stali jazýčkem na vahách. Během víkendu se ale takřka všem jevilo, že liberálové nemají jinou možnost než se domluvit s konzervativci. V pondělí odpoledne nastal druhý zvrat: Brown ohlásil svou rezignaci a Clegg začal vyjednávat s labouristy. A dnes dopoledne se kyvadlo začalo opět vracet ke konzervativcům.

Vzhledem k tomu, že jakákoli dohoda labouristů a konzervativců by zřejmě začala připadat v úvahu, leda kdyby Británii znovu přepadli Normani, obě velké strany potřebují k většině získat podporu menších stran. Hybatelem dějů jsou tak největší z malých, liberální demokraté Nicka Clegga.

Současná britská situace více než jakýkoli příběh velkých demokracií z nedávné minulosti dává za pravdu jedné z méně známých Masarykových definic demokracie: je to otázka vůdců. Ti se opravdu nyní v Británii sešli ve štědré úrodě: talentovaný Clegg, inspirativní Cameron, statečný a svým způsobem tragický Brown. A k nim skutečně patří i první osobnost, která dokázala (ve většinovém systému, považte!) dovést do parlamentu Stranu zelených, Caroline Lucasová.

David Cameron: vítěz, který nevyhrál

Psychologie britské veřejnosti je předurčena volebním systémem, v němž se v mnoha, ba ve většině volebních obvodů stává poslancem člověk, který nezískal více než padesát procent hlasů. Z toho důvodu Britové instinktivně cítí, že jakkoli žádná strana nezískala více než padesát procent poslaneckých mandátů, měla by vládnou ta, jež jich má zjevně nejvíce.

Timothy Garton Ash, jeden z mála britských politických analytiků, který je důvěrně obeznámen s kontinentálními poměry, měsíc před volbami napsal, že se marně snažil ze svých německých přátel vymámit překlad britského termínu „hung parliament“, doslova „oběšený parlament“, čímž Britové označují sněmovnu, v níž žádná strana nemá prostou většinu. Ash s typickým britským suchým humorem poznamenává, že jediný termín, který byli Němci nakonec s to nabídnout, zněl prostě „parlament“, neboť Němci kromě Bavorů nezažili od války parlamentní situaci, v níž by jedna strana měla prostou většinu.

Vzhledem k tomu, že poslanci severoirských separatistů ze Sinn Fein londýnský parlament bojkotují, stačí k ovládnutí dolní komory 323 hlasů; Cameronovi tak nyní chybí méně než dvacet křesel. Analýzy ukazují, že právě o takový počet křesel zřejmě připravili konzervativce protievropští radikálové z United Kingdom Independence Party (UKIP), kteří přitom sami nezískali ani jeden mandát.

To ale nyní není důležité. Ty hlasy chybí, a jakkoli si podstatná část Britů myslí, že by Cameron měl prostě vládnout, k moci nevede jiná cesta než přes dohodu s Cleggovými liberálními demokraty. Clegg si navzdory britské tradici, která v případě nejasné většiny dává první šanci sestavit vládu úřadujícímu předsedovi vlády, na Brownovi vymínil, že liberálové budou nejprve jednat právě s konzervativci. A celý víkend se zdálo, že dohoda je na spadnutí.

Cameron si počínal obratně, ale přesto mu vláda nakonec může proklouznout mezi prsty. Vzhledem k tomu, že volby neskončily jasnou většinou konzervativců, ocitl se pod narůstající kritikou z vlastní strany. A přestože byl ochoten, pokud jde o ústupky liberálům, zajít překvapivě daleko, nemůže nabídnout tak velkorysou volební reformu, jakou přislíbil Brown.

Konzervativci se obávají, že v případě změny britského volebního systému na poměrný, což je základní strategický plán liberálních demokratů, by se vzhledem k dlouhodobé progresivní většině britské společnosti do vlády nemuseli hned tak podívat.

Když liberálové v pondělí zareagovali na nabídku labouristů, korunovanou Brownovou nabídkou rezignace, a zahájili oficiální jednání i s nimi, nemohl David Cameron zajít dál než k nabídce referenda o dílčí reformě stávajícího systému, kterou ovšem Brown labouristům nabízel i bez referenda. A referendum Brown nabídl o komplexní změně volebního systému v poměrný, o čemž Cameron nemůže ani uvažovat.

Ačkoli tedy dnešní Právo ještě informuje, že liberálové jsou blízko dohodě s konzervativci, informuje o stavu z včerejšího poledne. Ve skutečnosti bylo v pondělní večer blíže k dohodě liberálů s labouristy. Jenže dopoledne se věci začaly dále komplikovat manévrováním potenciálních Brownových nástupců, kteří zdaleka nejsou ochotni liberálním demokratům ustupovat tak jako on.

Otázka volební reformy

Pro liberální demokraty žádné téma není dlouhodobě tak důležité jako otázka volební reformy. Celkově získali přes dvacet procent všech odevzdaných hlasů, jen o pět procent méně než labouristé, ale poslanců mají méně než deset procent, o dvě stovky méně než labouristé. Zatímco labouristé a konzervativci potřebovali na jeden mandát přes třicet tisíc hlasů, liberálové potřebovali na jeden mandát přes sto tisíc hlasů.

Liberální demokraté mají samozřejmě i jiné programové priority: vzdělávání, svůj plán řešení ekonomické krize, snížení výdajů na zbrojení, ale třeba i slušnější zacházení s imigranty. Britští liberálové nemají takřka nic společného s neoliberály a v českém politickém kontextu bychom jim těžko hledali zřejmý protějšek — poslední českou liberální stranou obdobného střihu byli Svobodní demokraté Jiřího Dienstbiera. Jsou tedy programově labouristům mnohem bližší nežli konzervativcům.

Jenomže také Cameron je konzervativcem, který by zřejmě v českých pravicových stranách působil jako levicový revizionista. Nečinilo mu proto velké potíže vyjít liberálním demokratům prakticky ve všech bodech vstříc — to už těžší pro něj bylo získat pro nabízené ústupky souhlas své vlastní strany. V závěru víkendových jednání zůstávaly mezi oběma stranami pouze dva principiální rozdíly; kromě volební reformy to byl vztah k Evropě, neboť liberální demokraté staví mimo jiné na tom, že jsou vůči Evropské unii nejvstřícnější ze všech tří velkých britských stran.

I v tomto ohledu byl ale Cameron podle všeho připraven ke koncesím. Posun v Cleggově postoji tak způsobily až tři faktory, které během víkendu nabývaly na síle. Masivní občanské hnutí Fialová revoluce za reformu volebního systému, tlak členské základny liberálních demokratů, kterou motivuje jednak šance, která se „naskýtá jednou za generaci“ volební systém změnit, jednak zakořeněná zdrženlivost ke konzervativcům, a konečně obratné manévrování Gordona Browna: právě jeho nabídka osobní rezignace v případě dohody s liberály se stala momentem, od nějž se těžiště jednání začalo sunout k alianci levého středu.

Hlavní Cleggovou pohnutkou ale zůstává vidina principiální reformy volebního systému v poměrný. Konzervativci trvají na systému jednomandátových obvodů a nabízejí pouze referendum o změně, spočívající v tom, že by volič místo volby jediného kandidáta seřadil všechny kandidáty, o nichž by vůbec byl ochoten uvažovat, do pořadí. Touto úpravou by se odboural nynější strach z volby kandidátů, kteří se jeví bez šancí na celkové vítězství. Reforma by liberálům i dalším menším stranám sice prospěla, ale ne tak jako komplexní proměna britského volebního systému v proporční.

A Brown ve své vstřícnosti vůči liberálům zašel mnohem dál. Nabídku konzervativců si osvojil a přislíbil její zavedení dokonce bez referenda, které není nezbytné, neboť se jedná pouze o úpravu stávajícího systému. Ale uspořádání referenda Brown nabídl liberálním demokratům rovněž: o komplexní proměně britského volebního systému v poměrný.

To je odvěký ústřední motiv politiky liberálních demokratů, podporovaný nyní masivním hnutí britské občanské společnosti, a Clegg by si těžko zodpovídal, proč, když měl tu možnost, jí nevyužil.

Cleggovo dilema

V tomto světle se jeví s podivem, jak to že se Nick Clegg vůbec pokoušel s konzervativci dohodnout. Liberálním demokratům se nepodařilo zužitkovat příznivou atmosféru, která v posledních týdnech před volbami kolem jejich strany panovala, vyjádřit v podstatném nárůstu mandátů, dokonce naopak mírně ztráceli. Jejich sen o tom, že by mohli nahradit labouristy v pozici progresivní alternativy vůči konzervativcům, vzal krutě za své.

Výsledkem byli otřeseni a během víkendu se skutečně zdálo, že ve světle volebního výsledku vlastně neúspěšný Clegg ani jinou možnost než se pokusit dohodnout s konzervativci nemá. Většina britských médií vedla proti Brownovi jedovatou kampaň, nikoli nepodobnou kampani českých médií proti Jiřímu Paroubkovi. V podobném duchu se hned po volbách eventuální aliance liberálních demokratů s labouristy a dalšími menšími stranami začala pohotově označovat za „alianci poražených“.

Hrozí tak, že případné referendum o změně volebního systému by se odehrávalo ve velmi nepříznivé atmosféře, v níž by mnohá britská média návrh na změnu volebního systému líčila jako účelový manévr, jímž „poraženci“ Clegg a Brown hodlají nadobro znemožnit vládu konzervativcům, kteří na ni mají v očích podstatné části britské veřejnosti legitimní nárok.

Přitom požadavek na zavedení poměrného volebního systému nemá v britské společnosti jasnou většinu. Výsledek případného referenda bude v každém případě otevřený až do konce. A právě obava, že by stěžejní cíl liberálních demokratů mohly ohrozit zástupné argumenty, byl zřejmě hlavním důvodem pro Cleggovu zdrženlivost a ochotu s konzervativci jednat. Pokud by referendum o změně volebního systému skončilo nezdarem, byla by to rána, z níž by se liberální demokraté už nemuseli vzpamatovat.

Během víkendových jednání s konzervativci se ale začaly v plné své monumentálnosti vyjevovat i hrozby pro budoucnost liberálních demokratů spjaté s uzavřením jakékoli dohody s cameronovci. Liberální demokraté váhali mezi variantou tolerance menšinové vlády konzervativců, která by si výměnou za toleranci osvojila řadu politických priorit Cleggovy strany, a otevřenou koalicí. V pondělí večer prý konzervativcům ale řekli, že o nic jiného než o koalici zájem nemají.

Buď jak buď, dle britského systému vláda může kdykoli vyvolat předčasné volby. A David Cameron by to nepochybně učinil v první chvíli, kdy by cítil, že se mu podaří získat prostou většinu. Záminka, proč porušuje případný příslib fixního období vlády liberálním demokratům, se vždy najde. Konzervativci disponují ze všech stran největším množstvím financí, zatímco liberální demokraty by případné nové volby konané ještě letos mohly zásadně oslabit.

Nedosti na tom, vládu by měli po celou dobu v hrsti i labouristé. Britská vláda musí automaticky rezignovat a vyhlásit předčasné volby, pokud nepřežije hlasování o důvěře spojené s některým zákonem. Někteří labouristé dali najevo, že by v příhodném okamžiku mohli takové hlasování vyvolat právě ve spojení se zákonem o referendu ke změně volebního systému. Liberální demokraté by proti takovému návrhu hlasovat nemohli a byli by nuceni potopit vládu, kterou držela při životě jen jejich tolerance.

V následné volební kampani by pak konzervativci označovali liberální demokraty za ty, kdo jim znemožnili vládnout, zatímco labouristé by cleggovce drtili jako ty, kdo zmařili šanci na principiální volební reformu a progresivní parlamentní většinu, i když ji měli na dosah.

Nedělní Timesy tudíž popsaly liberální demokraty jako stranu, která je v bezvýchodné situaci — „ať už si Nick Clegg vytáhne jakoukoli kartu, prohraje.“ Rovněž editor komentářů v Guardianu Tom Clark situaci popisoval obdobně: „Když to všechno sečteme, výsledek se jeví jasně: liberální demokraté budou tolerovat menšinovou vládu toryů a výměnou za to dostanou pár kostí.“

Právě tomu osudu se podle všeho Nick Clegg zřejmě chtěl vzepřít a tenký led, na nějž ho svým hlasováním britští voliči postavili, se odhodlával co nejrychleji přeběhnout. Pokud by se mu podařilo s labouristy sestavit přechodnou vládu levého středu, která by Británii dovedla k referendu o změně volebního systému, mohl by být jeho pokus dohodnout se nejprve s konzervativci právě tím mistrovským kouskem, který by nakonec vůli Britů v osudovém hlasování převážil jeho směrem.