O předvolebních billboardech s politiky a jejich hesly a antihesly se napsalo mnoho. Až nyní ovšem jejich velkoplošné plakátoví nabylo na náležitých rozměrech a hustotě. Nejhůř je na tom Praha, jejíž všechny příjezdové komunikace jsou už zamořeny bez možnosti úniku nebo odpočinku. Sotvaže se, když jedete plouživým autobusem, konečně zasune za vás „Je čas končit, pane Paroubku“, už máte před očima seriózně se tvářícího Mirka Kalouska s pokryteckým heslem, že mladí nechtějí mít zadluženou budoucnost. (On nebyl ministrem financí nebo dříve hýřivým náměstkem ministra obrany?) Za docela vtipné heslo jsem považoval pouze Paroubkovo „vrátím vám Elvise“, než mi někdo řekl, že si je nevymyslel sám. O pravosti hesla sociálních demokratů „13. důchody ze zisků ČEZ“ pochybuji podnes. Pokud si je socialisté vskutku vymysleli, pak možná chytře předstírají, že jim to udělala ODS. To by nebylo tak špatné!

Jak se tak člověk plouží pod všemi těmi hesly, žádnou volební vzpruhu necítí, naopak, klesá na duchu. Politicky přemýšlivý člověk nemůže nevidět, že heslo ani tvář za ním se ve skutečnosti k žádné veřejné politice, natož politické odpovědnosti nehlásí. Je to obchodní manévr a reklamní trik, který s výkonem veřejné správy nemůže souviset — nehledě na obsah — už jenom tím, jak je obrovský, zbytnělý a rakovinový. (Horší než Mattoni, nejošizenější bublinková voda na světě.) To je úchylné už svou povahou, a co nebo kdo na tom je, jedno je. Je to chlouba úpadku, jenž se zákonitě musí jen prohlubovat. A v noci je ještě osvětlený. Vizuální mor, až se člověk bojí, aby to nezačalo ještě houkat a smrdět.

Když jsem pak četl v Lidových novinách, že státní dluh za první čtyři měsíce letošního roku dramaticky vzrostl na nějakých hrozivých......, takže se zděsili i otrlí ekonomové, mě to v kontrastu s olbřímími billboardy nijak neohromilo. Toliko truchlivost se prohlubuje.

Ve veřejných rozpočtech se všude škrtá. A státní účetní Janota dalšími škrty vyhrožuje, což nejlépe jde v oblasti kultury, školství, vědy a v oborech, kde přímo nehrozí pokles výroby. Tam se škrtá skoro samo a s dobrým pocitem, že přeci musíme šetřit.

Dřívější donátoři přestávají brát telefony a odpovídat na dopisy. Sponzorství se omezuje na sport nebo na protislužby; když nemáte možnost nic výhodného poskytnout, zkuste to za rok, raději za dva.

Přemýšlím, co budou muset po volbách poskytnout představitelé úspěšných politických stran sponzorům své předvolební kampaně? Ti budou docela neodbytní, a na žádné škrty slyšet nebudou. Copak Kalousek, ten už může mít něco ulito, Schwarzenberg jim možná přepustí kus zámku, ale co chudák John, kdyby náhodou prolezl do Parlamentu? O jaké „věci veřejné“ by se pak mohl tak asi starat! Dokázal by vyřešit aspoň ty soukromé? Ani Paroubek není žádný velký boháč. Nikdo si dneska neumí představit, jaký to bude nápor na státní rozpočet, na veřejné peníze a služby. Když se člověk déle a pozorněji na ty politické billboardy zadívá, už zřetelně vidí, jak z jejich ocelových konstrukcí vylézají nenasytní červi, lakomí kůrovci, kteří každý čtvereční metr pyšně rozprostřeného politika, toho „práva na lepší společnost“, setsakramentsky vyúčtujou! Všude budou za vámi lézt a tvrdě žádat svůj podíl na vaší moci, bezmoci.

To bude pak rozpočet na kulturu, na školství, na veřejnou dopravu, ano, budeme končit, pane Nečasi, nebo Paroubku, podle toho, kdo vyhraje. My prostě budeme vždycky končit, aby vy jste mohli znovu a znovu začínat. Vaše billboardy jsou naše dluhy. Vysvětlete nám, co máme dělat, abyste se nám na nich nezdáli tak zbytnělí? Zkuste si na to vymyslet ňákej další reklamní trik, nebo vám fakt vrátíme Elvise.