Sarkastický humor, moudrost a současně hluboká lidskost vyznačovaly člověka, právníka, který prošel se ctí více než padesáti lety profesního života. Přes třicet let advokátské praxe ho předurčilo k práci veřejného ochránce práv, k funkci, s níž bude jeho jméno už navždy spojeno. Přestože vykonával i jiné významné funkce — byl i předsedou Nejvyššího soudu a ministrem spravedlnosti — v paměti společnosti zůstane nepochybně zapsán především jako první český ombudsman, jako ten, kdo vtiskl instituci s exotickým jménem vážnost a úctu.

Desetitisíce stížností prošly jeho rukama. Byl schopen se s neuvěřitelnou bystrostí zorientovat i v komplikovaně zamotané věci a ze spisu vyhmátnout během chvíle to důležité. Vzpomínám, jak plísnil kolegy, že si nezjistili to nebo ono o člověku, který se na kancelář obrátil. Každý příběh pro něj byl zajímavý. Nebylo výjimkou, že se vrátil do úřadu v devět večer ze služební cesty a do půlnoci ještě četl spisy a odpovídal pisatelům. Často si zavolal právníka, který věc zpracovával, a začal mu klást různé záludné otázky. Byl vynikající ďáblův advokát. I když to tak někdy na první pohled nevypadalo, vážil si lidí, kteří mu dokázali oponovat.

Především díky jemu se stala Kancelář veřejného ochránce úžasnou právní laboratoří, kde se v diskusi hledala spravedlivá řešení. Když považoval nějakou věc za důležitou, nehleděl na námahu ani únavu.

Před čtrnácti dny se účastnil připomínkového řízení k novele zákona o rozhodčím řízení, před několika dny byl ještě v Senátu. Jeho nejbližší spolupracovníci ho často prosili, aby se více šetřil. Pracoval však ve svých sedmdesáti sedmi letech tak neúnavně, že se jeho okolí strachovalo o jeho zdraví. Nikdo si neuměl představit, že by měl jednou skončit a odejít na zasloužený odpočinek.

Před několika lety jsem si uvědomila, zase jednou po marné snaze přimět ho, aby si na několik dnů odpočinul, že nikdy nebude odpočívat, že padne za pochodu. A tak se to jednou stalo. Oto, děkuju ti za těch krásných společných šest let.