V domě v pražské Panské ulici, který pamatoval například novinářské působení Egona Erwina Kische, se s koncem druhé světové války zrodil deník Mladá fronta. První číslo novin, za kterými stála skupina levicově orientovaných intelektuálů, se v ulicích objevilo 9. května 1945. V úvodníku se tehdy psalo o lásce mladých Čechoslováků k sovětské armádě a Josefu Stalinovi, ale i představitelům exilové vlády v Londýně s Edvardem Benešem v čele.

Prvním šéfredaktorem listu, jehož název byl inspirován předválečným časopisem levicových studentů Mladá kultura, se stal básník Jaromír Hořec. Mezi jeho podřízenými pak byli kritik Sergej Machonin nebo režisér Jan Grossmann, básník František Listopad zase šéfoval kulturní rubrice. V redakci listu, který se časem stal hlásnou troubou svazáků, přitom zpočátku působili autoři nejrůznějších politických názorů.

Poměrně dlouho Mladá fronta působila v provizoriu, podnik totiž existoval jako národní správa bývalého nacistického vydavatelství. Vedle deníku vydával i týdeník My 45, literární měsíčník Generace nebo studentský časopis Středoškolák. K nim později přibyly i další tituly, významná byla také literární produkce. Od začátku 50. let pak Mladá fronta spadala pod Československý svaz mládeže a v roce 1970 se list oficiálně stal orgánem nástupnického Socialistického svazu mládeže.

Mladá fronta byla do roku 1989 čtvrtým nejprodávanějším deníkem, její postavení ale bylo specifické. Vydavatelství Mladá fronta mělo na starosti ekonomické záležitosti a zaměstnávalo redaktory deníku, nebylo ale jeho vydavatelem — tím byl svaz mládeže. Situace se však změnila v lednu 1990. Tehdy se stalo vydavatelem nakladatelství Mladá fronta. V tu dobu už ale deník směřoval k proměně v nový titul, který založili někdejší zaměstnanci Mladé fronty.

Okolnosti vzniku nového listu později prošetřovala policie, nikdy ale nepadlo konkrétní obvinění. Podrobnostmi této privatizace se zabývá Marta Vildová, která v podrobné analýze vydané na Britských listech popisuje, jak probíhaly snahy nejprve o osamostatnění, později o privatizaci deníku Mladá fronta.

Vildová podrobně analyzuje, jakým způsobem postupovali redaktoři, kteří se v rušné porevoluční době rozhodli postupovat velmi nestandardně: u stávajícího zaměstnavatele podali výpověď a druhý den začali vydávat deník sami, stali se z nich akcionáři.

Podle některých kritiků byla privatizace z právního hlediska pochybná nebo rovnou nezákonná: od 18. května 1990 existovalo zákonné opatření Předsednictva FS ČSFR, následně potvrzené ústavním zákonem 496/1990, podle něhož veškerý majetek KSČ a její převodové organizace SSM bude „vrácen lidu ČSFR“. Od té doby se nesměl majetek přesouvat. Redaktoři, kteří majetek deníku fakticky zprivatizovali po tomto datu, ho v krátké době prodali zahraničnímu zájemci za desítky milionů.

Privatizátoři Mladou frontu Dnes záhy prodali majiteli deníku Le Figaro, pak akcie v roce 1994 putovaly k německému koncernu Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft, který list kontroluje dodnes.

Více informací zde