Budeme revoluční a ještě revolučnější?

Ivan Štampach

Nakolik jsou revoluce revoluční, nakolik byl samet vyjádřením jemnosti, či spíše snahy zastírat? A jak to, že nomenklaturu dnes tvoří charakterově podobní lidé?

Slovenské národní divadlo uvedlo na své Malé scéně v sezóně 1988—89 hru Ľubomíra Feldeka Skúška. Hlavní hrdina Alcest z jeviště ostře tepe soudobé pořádky. Na konci hry (překvapivě vzhledem k době inscenace) dochází ke společenskému obratu. Alcest však není oslavován. Naopak, stíhá ho výsměch. Včerejší mocní, jak to autor dnes stručně sumarizuje v knize Homo politicus (Praha: Slovenský literárný klub, 2008), se rychle převlékli za revolucionáře, opět se chopili moci a definitivně ho umlčeli.

Sám jsem udělal podobnou zkušenost kolem poloviny prosince před dvaceti lety. Jel jsem autobusem z Prahy do Broumova a v nějakém východočeském městě, snad v Náchodě, už si to přesně nepamatuji, měl autobus přestávku, při níž bylo možno na chvíli vystoupit. Autobus stál v proluce po kdysi zbořeném domě a všichni jsme měli před očima holou stěnu jen s někdejším světlíkem a malými okénky. Stěnu využili propagačně. Byl na ní umístěn nápis z velkých plastických písmen připevněných ke dvěma lištám. Na textu bylo na první pohled něco divného. Mezery mezi písmeny a mezi slovy nebyly pravidelné. Při bližším prohlédnutí bylo zřejmé, že písmena dvou slov i v tom odpoledním prosincovém přítmí září novotou, zatímco ostatní jsou zaprášená a opršelá. Nápis zněl: Pod vedením OF za dobudování demokracie v naší vlasti. Pamětníci ihned identifikují podobu nápisu možná ještě před týdnem. Někdo se tam včas vzpamatoval. Metoda zůstala, strany sporu si vyměnily místa. Byl to okamžik mé první pochybnosti o směru vývoje, který jsem o měsíc dříve s nadšením přivítal.

×