Pořád je naděje

Táňa Fischerová

Jsou chvíle, kdy propadáme velké skepsi. Můžeme však čerpat naději třeba i z uměleckých děl, která zprostředkují příběhy statečných lidi a jejich zápasů v minulosti. Nebo také z malých společenství lidí, kteří jsou kritičtí a mají vztah ke kultuře.

Zrovna v době, kdy se objevilo video Přemluv bábu a zastínilo všechny ostatní zprávy, jsem se chystala napsat sloupek o krásných dojmech spojených s filmem. Zdálo se mi to však v tu chvíli nevhodné. Teď se k tomuto tématu vracím, protože nakonec stejně všechno souvisí se vším.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Shodou náhod jsem se ocitla v domácím kině manželů Petra a Evy Rýgrových v malé vesnici  Přibyslavi a zažila tam nádherný večer ve společnosti lidí různého věku, včetně mladých párů s malými dětmi. Všichni seděli u velkého rodinného stolu, na kterém byla spousta dobrot, které napekli přítomní diváci jako přidanou hodnotu k promítání.

Ten večer byly na pořadu jedinečné dokumenty Drahomíry Vihanové, která přijela z Prahy a po skončení projekce se zúčastnila diskuse o svých filmech. V nevelké místnosti, nabité k prasknutí jsme společně sledovali dokument „Denně předstupuji před Tvou tvář“ o starém osmaosmdesátiletém sudetském Němci, který se denně stará s láskou o své kozy a slepice v neuvěřitelně skromných podmínkách, připomínajících doby dávno zašlé.

Je to člověk věřící, který s pokorou žije v Božím řádu a budí nekonečnou úctu, protože ukazuje sílu ducha i tváří tvář svým končícím lidským silám. V jedné pasáži filmu říká „ve škole mne naučili, co je dobro a zlo a já jsem potom podle toho celý život žil“. Samozřejmě jeho slova dnes nabývají na zvláštní aktuálnosti.

Druhý dokument „Variace na téma hledání tvaru“ byl hlubokou výpovědí klavíristy Františka Raucha o hledání pravdivosti v hudbě a který je dodnes inspirativní sondou do duše umělce, který se nespokojuje s efekty a brilantností, ale umění chápe jako službu autorovi a vyššímu řádu. V podobném duchu se neslo „Hledání“ o režiséru Františku Vláčilovi, ale nakonec i dokument o muži, který těžce dře se svým přítelem — koněm, kterého zachránil z jatek, v lese. Tyto dokumenty, navíc zhlédnuté v kulturním společenství lidí všeho věku, vytvořily oázu radosti a souznění, jaké jsem už dlouho nezažila. Byl to ostrov, kde člověk zase čerpá naději a připomínalo to časy, kdy se takto malé skupinky scházely, aby si uchovaly společné hodnoty v době, která jim nepřeje.

K zážitkům z domácího kina bych přidala ještě jeden, tentokrát z Festivalu českých filmů, který se konal v Plzni. V sekci Zapadlá arcidíla se promítal téměř zapomenutý film Antonína Máši Byli jsme to my? Je to příběh divadelního režiséra, který svádí v minulém režimu zápas s mocí, slabostí a lhostejností umělců, kteří se věnují kšeftům a vlastnímu prospěchu, a také s vlastní nemocí a stárnutím. S vypětím všech sil hrdina nakonec dokáže přivést své okolí k zamyšlení a práci, sám však na konci těsně před premiérou umírá na infarkt. Shodou okolností si tak Antonín Máša napsal vlastní příběh a popsal vlastní konec. Film sice po svém vzniku dostal cenu v Karlových Varech, ale současně se mu dostalo mimořádně zdrcujících kritik, které přispěly k ukončení jeho kariéry a odchodu do ústraní. V Plzni se film, jak také jinak, promítal za přítomnosti asi třiceti lidí. Po jeho skončení zavládlo ticho a nikomu se nechtělo mluvit. Marasmus, ve kterém žijeme, obnažil mravní poselství i velikost filmu.

Není náhoda, že společností hýbe povrchnost a jednostrannost. Přála bych mladým lidem, příznivcům klipu vidět dokument o starém člověku, který si v době, která pravdě nepřála, dokázal uchovat statečnost, lidskost a lásku k přírodě i Bohu. Prospělo by jim vidět zápas Antonína Máši o mravnost s vědomím všech proher, kterých se takovému osamělci dostává.

Člověk dnes snadno propadne vědomí vlastní důležitosti, snadno se uvázne v pasti úspěchu a peněz. O to opatrnější musíme být, abychom nenaletěli.

Umělecká díla, která zprostředkovala příběhy statečných lidi a jejich zápasů v minulosti, posilují a budí naději a stejně tak malá společenství lidí, kteří si kladou otázky a chrání kulturu.

    Diskuse