Pestrý svět aneb hledání pravdy

Věra Tydlitátová

Hledání zla ve společnosti je zajisté záslužné. Někdy je však dobré podívat se i do vlastních řad. To, že někdo patří do naší vlastní skupiny, by nemělo znamenat, že nedokážeme kriticky zhodnotit jeho činy. Nakonec pravda je nejdůležitější.

Když jsem se blíže seznámila s lidskou blbostí, zlobou a schopností ponižovat, týrat a zabíjet, můj šok mne vrhl do krajního odporu vůči některým ideologiím, hnutím a jevům, které tyto věci mají „v popisu práce“. Psala jsem ostré články v domnění, že nachytám na švestkách ty, kteří se pro zlo již rozhodli a že odradím ty, kteří se teprve rozhodují. Mnohé jsem opravdu na švestkách nachytala, zda jsem někoho od blbosti odradila, o tom pochybuji.

V těch několika minulých letech se mé vidění zúžilo na značně černobílou škálu. K tomu přispěla i značná zaťatost přátel na jedné straně a na druhé straně nemožnost protivníků slušně a věcně diskutovat. Jejich vulgární nadávky a vyhrožování mne jenom utvrdily v mém přesvědčení. Strach mi nenahnali a urážky se mě nedotýkají, ale můj názor, že mám co činit s úplnými devianty, se utvrdil.

Ale mým oborem je v podstatě vědecká práce, a neustálé ověřování a pochybování o dosažených výsledcích k ní nutně patří. Navíc jsem vstoupila i do světa policejního vyšetřování a soudních jednání. A co naplat, hledání pravdy a spravedlnosti je úplně jiná parketa než psaní článků. Zatímco zde mohu psát své názory a mohu si dovolit ironii, tvrdou kritiku, subjektivní náhled, při hledání pravdy je to úplně jinak.

Nadto jsem zjistila, že i mnozí z přátel užívají stejně nečisté metody jako protivníci a že mnozí protivníci jsou vedeni sice naprosto mylným, ale upřímným přesvědčením, že slouží dobré věci. O šéfech a koryfejích politické periferie si to nemyslím, ale jejich mladí a naivní následovníci nemusejí být nutně zkažení. V poslední době některým z nich začínám rozumět.

A bohužel, někdy s hrůzou zjišťuji, že mají pravdu. Ano, někdy a v některé věci mají pravdu, zatímco my ji nemáme. Tak to je a nyní to zde veřejně píšu. Tím nechci říci, že své základní postoje měním, že cokoliv odvolávám. Tím chci říci, že chceme-li držet nějakou linii, chceme-li zastávat nějaký postoj, neměli bychom se chovat stejně jako ti, které za to kritizujeme. Ano, štvou mne Židé, kteří jsou rasisté, nebo arogantní podvodníci, kteří nestydatě a cynicky potvrzují negativní stereotypy antisemitů. Ano, štvou mne Romové, kteří okrádají lidi, kteří otravují okolí špínou a hlukem a nedbají na pokusy vlastních lidí povznést svůj národ k důstojné existenci. Ano, štvou mne mí spoluobčané, tedy i čeští spoluobčané, kteří se domnívají, že jsou ti dobří, ty oběti okolností, ti slušní, spravedliví, inteligentní, kulturní, ale jednají jako skety, kradou, hamoní, ubližují, zrazují. Dobře, jednejte tak, užívejte si svých vyšulených výhod, ale pak se nedivte a nečekejte, že za vás budu tahat horké kaštany z ohně.

Dosud jsem držela zásadu, že kritiku do vlastních řad říkám v soukromí. Ale správné to není. Veřejně kritizuji naše protivníky a zveřejňuji jejich hanebnosti. Je správné postupovat stejně u vlastních. To, že je někdo vlastní člověk, nebo přítel, neznamená, že má automaticky pravdu a nárok na hájení, když se chová hanebně. Pravda je víc než přátelství.

    Diskuse