Frontex není žádná firma, i když ten název by se pro bezpečnostní firmu docela dobře hodil. Je to jedna z u nás méně známých agentur Evropské unie, která sídlí v honosném mrakodrapu ve Varšavě a má na starost koordinaci mezi členskými státy při ochraně námořních hranic unie. A protože naše hranice jsou čím dál ohroženější, potřebuje stále větší rozpočet — v roce 2007 to bylo třicet pět milionů euro, v roce 2008 sedmdesát milionů, v roce 2009 devadesát milionů…

Řeknete si, že na vojenské výdaje je to pořád docela málo, ale to je omyl. Frontex nemá na starost bránit nás před hrozící námořní invazí ze Severní Koreje nebo z Íránu, ale před docela reálnou záplavou lidí, kterým se pohrdavě říká ekonomičtí uprchlíci, protože utíkají před chudobou, kterou jim z valné části způsobují bohaté země. To jsou ti, kdo místo aby doma pěkně tiše umírali hlady, tak se chtějí přiživit na našem bohatství, chtějí se dostat za každou cenu do Evropy a konat tady nějakou těžkou a málo placenou práci, kterou jinak nikdo nechce dělat, a užít si trochu toho bělošského pohrdání a xenofobie, aby mohli alespoň trochu peněz poslat rodině někde v Africe, Asii nebo Latinské Americe. Že je takových příživníků už teď až dost, ukazuje fakt, že z takových částek se celosvětově skládá víc peněz plynoucích do rozvojových zemí, než poskytují halasně vyhlašované programy rozvojové spolupráce všech bohatých států dohromady. Uprchlíci se často dostávají do Evropské unie ilegálně a v ilegalitě také žijí, a jsou tak ideálními oběťmi pro zneužívání a vykořisťování v podobě otrocké práce.

Možná vás napadne, že mezi těmi zavrženíhodnými ekonomickými uprchlíky by mohli být i uprchlíci političtí, kteří jsou pronásledovaní pro svoje přesvědčení, svůj původ nebo svoje náboženství, a jsou proto chráněni mezinárodním právem a mohou požádat o politický azyl. No právě. To samozřejmě evropské politiky napadlo taky. O azyl ovšem může požádat kdokoli a pak se musí obtížně a nákladně zkoumat, jestli je to oprávněné, anebo ne a co pak s těmi, co azyl dostanou a s těmi, co ho nedostanou, to všechno něco stojí a jsou s tím všelijaké problémy. Tak se vymýšlí, jak na ně. Jeden oslnivý nápad je už staršího data a jmenuje se bezpečná třetí země (na azyl nemá nárok nikdo, kdo třeba do ČR přicestuje ze země, kde nedochází k porušování lidských práv, i když v zemi původu pronásledováním trpěl), pak jsou různá zkrácená řízení s žadateli, tresty pro letecké společnosti, které do pevnosti Evropa přivezou někoho se záluskem na azyl a podobně.

Nejlepší způsob, jak zabránit tomu, aby vůbec někdo dostal šanci o azyl požádat, je nepustit ho na žádné takové místo, kde by to mohl udělat, nechat je všechny prostě za hradbami pevnosti Evropa. Pozemní hranice se dá celkem ohlídat, ale u námořní je to těžší, protože ty osoby se sem plaví na všelijakých kocábkách ve dne v noci, za dobré i špatné viditelnosti. Boat people, kteří utíkali z Vietnamu po vyhnání Američanů nebo z Kuby na Floridu, byli oslavovaní političtí uprchlíci. Ti, kdo se na primitivních plavidlech zkoušejí dostat do Evropy z Afriky, obtěžují. Cesty vedou především ze západní Afriky na Kanárské ostrovy, z Libye na Maltu a do Itálie a z Turecka do Řecka. Už ty destinace ukazují, jaké ohrožení představuje pro svobodu turistického podnikání, když se někde na pláži vylodí zbědovaní uprchlíci, nebo neodpovědně vyplaví utopenci. Vždyť tam jsou i děti! (Na té pláži, ale někdy i mezi těmi utopenci.)

Ročně se takhle dostane do Evropy odhadem asi sedmdesát tisíc uprchlíků a např. za rok 2008 je zdokumentováno více než 1 500 utonulých, ale předpokládá se, že jich bylo několikanásobně víc. V dubnu 2009 např. turecká nákladní loď zachránila z moře 140 ztroskotaných uprchlíků, kteří zůstali řadu dní na otevřené palubě bez dostatečné pomoci, protože je žádná země nechtěla přijmout. Asi si to kapitán příště rozmyslí lovit z moře takový obtížný náklad. Frontex ve spolupráci s národními vládami při námořních operacích vyhledává uprchlíky a buď je „obrátí zpět“, nebo jsou zadrženi. Ale o tom, jak takové obracení zpět vypadá a co se na moři skutečně děje, jsou zprávy jen kusé. Více se ví o zadržených. Například v rámci operace Poseidon v Egejském moři bylo v roce 2008 zatčeno 22 500 lidí. Přes třináct tisíc bylo uvězněno na slavném ostrově Lesbos, mezi nimi neplnoletí a děti bez doprovodu. Existuje řada dokladů o nelidském zacházení s uprchlíky v takových táborech.

Ředitel Frontexu Ilkka Laitinen pro Financial Times 9. února 2009 řekl: „Když konáme hlídky v mezinárodních vodách nebo výsostných vodách třetích států, nemohou tam přistěhovalci požádat o azyl. To je ovšem opakovaně vykládáno jako porušování lidských práv.“ Tak to označují nevládní organizace, které tvrdí, že i v mezinárodních vodách platí ženevská konvence o uprchlících a evropská konvence o lidských právech. Také výbor pro vnitřní záležitosti Evropského parlamentu se k věci vyjádřil ve smyslu, že přistěhovalci zadržení na moři mají právo být dopraveni do evropského přístavu a získat přístup k azylovému řízení. Ale v praxi se to neprojevuje.

My moře nemáme, o starost míň, nás se to netýká? Frontex má heslo Svoboda — bezpečnost — spravedlnost. Nikdo z nás by asi nestál o takovou svobodu, bezpečnost a spravedlnost, jakým se těší afričtí uprchlíci na malém člunu kdesi uprostřed moře. Ochrana lidských práv je účinná, jen pokud jsou tato práva nedělitelná, platí pro všechny stejně.

http://europa.eu/agencies/community_agencies/frontex/index_cs.htm