Shrnovat, co je již známé, není obsáhle třeba. Pondělní reportáž Jana Hrbáčka na Radiožurnálu obvinila Jiřího Dienstbiera ze spolupráce s vojenskou rozvědkou minulého režimu s tím, že spis už neexistuje. V úterý náš kolega Patrik Eichler spis nejen našel, ale navíc jím doložil, že spolupráce nebyla žádná. Rozhlas v reakci na to obojí uznal. Tečka.

No tak to ještě není tečka. Je totiž na místě si položit několik otázek.

První otázka zní: věděl Jan Hrbáček z Radiožurnálu o tom, že Dienstbierův spis není skartovaný? Fakta svědčí o tom, že věděl, protože Patrik Eichler v úterý ráno zjistil, že je spis Hrbáčkem objednán a leží v badatelně.

Před odvysíláním reportáže se zřejmě v rozhlasové redakci vedla diskuse o tom, zda lze bez zvláštního důkazu Dienstbiera označit za spolupracovníka rozvědky jen na základě jeho jména uvedeného v evidenci Zpravodajské služby Generálního štábu. Následuje tedy dotaz: sdělil Jan Hrbáček na této hypotetické poradě svým nadřízeným, že byl svazek skartován, nebo že se mu jej nepodařilo najít? Fakta svědčí o tom, že vedení přesvědčil o skartaci, neboť tak se věc následně objevila v jeho reportáži. Záznam o skartaci však neexistuje.

V noci z pondělí na úterý, již po odvysílané reportáži, v rozhlase zjistili, že se věci zřejmě mají jinak a ráno do badatelny přibyl redaktor rozhlasu Janev, který po příchodu zpět do redakce musel potvrdit, že spis existuje a že neobsahuje žádný důkaz o spolupráci Dienstbiera, ba naopak, že ji vyvrací.

Celý den rozhlas k věci mlčel.

Totéž úterní dopoledne se do badatelny ale vypravil také náš redaktor Patrik Eichler, rovněž viděl svazek a oskenoval jej, zjistil, že zde byl před ním Janev a že spis byl Hrbáčkem objednán. Zprávu jsme ve dvě hodiny vydali.

Teprve v úterý navečer reagovalo vedení Radiožurnálu opravnou zprávou, v níž šéfredaktor Petr Souček uvedl, že spis existuje a že nepodává důkazy o vědomé Dienstbierově spolupráci. Nejenže se však za reportáž neomluvil, především neřekl vše.

Je proto na místě se ptát: zatajil Jan Hrbáček existenci spisu, protože věděl, že v něm žádný důkaz o spolupráci není? V takovém případě musel lhát svému nadřízenému.

Je ale na místě i položit si otázku: chtěl jeho nadřízený vidět důkaz o existenci spisu, nebo mu k odvysílání reportáže stačilo Hrbáčkovo tvrzení o tom, že spis už neexistuje? Zde pak šéfredaktor Radiožurnálu Petr Souček viditelně netrval na předložení důkazu, a tvrzení redakce prostě neověřila.

Z obojího plyne dvojí.

Zaprvé je to lidský profil novináře Jana Hrbáčka. Tento redaktor, který o sobě v rozhlasovém medailonu praví, že je „provokatér a tak trochu hajzlík (ovšem jen na ty, kteří nedodržují stanovená pravidla)“, podle všech dostupných faktů záměrně poškodil senátora sociální demokracie a úctyhodnou postavu českého disentu. Časová souslednost nápadně připomíná mstu za Dienstbierovu ostrou kritiku Ústavu pro studium totalitních režimů v Senátu minulý týden. Bez ohledu na předvolební situaci Hrbáček jednal cíleně nemravně.

Zadruhé je to profesionální profil Radiožurnálu. Fakta tak zcela zásadní reportáže, ale ostatně bez ohledu na tuto skutečnost, vedení stanice neověřilo a odvysílalo bez důkazu. Šířilo tím pomluvu a v eticko-profesionální rovině selhalo. Navíc se ke svému pochybení není schopné řádně postavit: v opravné zprávě se Dienstbierovi šéfredaktor neomluvil, a pokud by důkazy o lživosti reportáže nepřinesl Deník Referendum, není vyloučeno, že by věc vůbec ututlal.

Je proto zcela na místě se ptát. Ne už redaktora Hrbáčka. Ne už šéfredaktora Součka. Ale prozatímního generálního ředitele Českého rozhlasu Petera Duhana, zda, kdy a jaké personální závěry z případu vyvodí.

Soukromě se pak ptám ještě obecněji: nepotřebuje přeci jen i novinářstvo funkční profesní organizaci namísto ospalého syndikátu, a není i na tomto případu opět patrné, jak naléhavě chybí zastřešující mediální zákon, který by stanovoval, kdo je to vlastně novinář? Jestli i Hrbáček a jestli ještě Souček? I to je totiž právě na místě.