Tisíc domů snu a hrůzy odkazuje do časů a míst, v nichž jediné slovo dokáže v plné síle zpřítomnit moudra předků a vyvolat, nebo naopak zahnat džiny. Síla slova v tomto textu vyznívá důrazně i proto, že na viditelný svět se zde vůbec nemůžeme spoléhat, rozplývá se v neurčitých konturách.

Budiž tma. A do ní zaznívá vstupní slovo: „Otče?“ Plaché zvolání stojí osamoceno na stránce. A tak zazní do temného, dosud nijak neprokresleného prostoru vyprávění jako zvon. Otočíme list a najdeme další slova ze zvonoviny, další bílý prostor stránky odkazující ve vyprávěcím prostoru jen a jen ke tmě.

Když polyfonní noční můra postupně nabude jasnějších obrysů, uleví se i čtenáři. Když v ní spolu s protagonistou začneme rozlišovat pevné body, zařazovat je na časovou osu v jeho paměti. Když konečně odhalujeme to, v čem se už vyznáme, kde se umíme orientovat, totiž příběh — děj, prostředí, postavy, zorný úhel.

Je nutno dodat, že vypravěč knihy Tisíc domů snu a hrůzy svého protagonistu a spolu s ním i nás vyvádí ze stavu zmatku, chaosu a nevolnosti k postupnému nabytí dechu, vědomí a řádu přímo mistrně.

Ten muž, jehož myslí a sny bloudíme, je Farhád, afghánský student. A místo a čas se ukáže být Kábul kolem roku 1358, tedy podle islámského kalendáře, pro nás o 621 let později — na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.

Tehdy byl Afghánistán okupován sovětskými vojsky a život nejen obyvatel afghánského hlavního města byl zmrazen v bodě válečného stavu. Situace, kterou skrze útržky Farhádovy paměti můžeme sledovat a která předcházela tomu malströmu hlasů a obrazů v jeho hlavě, je jasná jak noc. Už sama vojenská invaze a okupace v sobě nese tolik napětí, že smítko banální každodennosti v ní dokáže rozdmýchat opravdové drama.

Farhád v opilosti porušil večerní zákaz vycházení a vojáci ho Farhádovi rychle připomněli pažbou kalašnikova a svými těžkými botami, k nimž přidali nutné urážky. Třeba tu, která se týkala Farhádova otce a která se mu vryla do paměti, když ležel v blátě u nohou sovětského vojáka. „Proklínám tvého otce“ nebo „Velitel píchá tvou sestru!“

Zbitého na ulici v příkopě se ho ujala Mahnáz, která jej ošetřuje a schovává u sebe doma před vojáky. Zatímco prohledávají domy kolem, zbídačelý Farhád uložený v zatemněné místnosti bloudí mezi nočními můrami a stavem bdělosti, které od sebe ze začátku nedokáže odlišit.

Nakolik je však možné odlišit vlastní noční můru od té, která v čase okupace a následné války zatemňuje mysl celé afghánské společnosti?

„Jak označit tyto chvíle jinak než jako teror? Je to teror, kvůli němuž pochybujeme o své vlastní existenci, je to teror, který nás nutí, abychom utekli do smyšlených světů, věřili v džiny, v éterické ženy a posmrtný život… […] Ostatně radši budu věřit na divadlo než na skutečnost teroru! Ano, věřím v nebeskou cestu duše, v existenci džinů, ve vlastní smrt, ale nechci věřit tomu, co se mi děje.“ (s. 76)

Román Tisíc domů snu a hrůzy je psán hlavně kvůli vojenskému teroru, ten je tím všudypřítomným příšeřím a tmou v mysli Farhádově, Mahnáz a dalších postav. Ten zaznívá z těch mnoha bílých míst textu a nedořečených pasáží knihy.

Farhádův život se jako nit v koberci splétá s osudy Mahnáz a jejího syna a bratra. To Jahjá, její syn, váhavě volá: „Otče?“, když spatří Farháda. Ví, že to není jeho otec, ale tolik si nějakého přeje, když toho vlastního mu odvedli vojáci a zabili ho ve věznici. I on raději před skutečností uniká do svých představ.

„Máma hodně plakala. Myslela si, že už se nevrátíš. Přesto jsi přicházel v mých snech, jak řekl strejda Anwar, ale vždycky jsi odešel chvíli předtím, než jsem se probudil. Přísahal jsem tedy mámě, že tě jednou v noci, až přijdeš do mých snů, chytím a nedovolím ti odejít." „Dítě mě vytáhlo ze svého snu. Jsem stvoření ze snu. Imaginární otec, imaginární manžel… Proč tedy bojovat, abych se vrátil do života? “ (s. 70)

To je otázka, která podkopává životní síly většině Afghánců. Tisíce z nich již nenašly sílu bojovat a prchají do sousedního Pákistánu. Farhádův otec opustil svou rodinu a prchl za hranice se svou novou ženou, část Mahnáziny rodiny je také v Pákistánu, Farhádův přítel, odbojný student Enájat, tam prchá rovněž.

Silným élan vital a odhodláním překypuje jen Mahnáz. Ačkoliv ji vlastní rodina již dávno zapudila, ačkoliv jí zabili manžela a manželova rodina ji nutí prchnout do Pákistánu, ačkoliv se stará o malého syna a svého bratra, kterého armádní mašinérie na dvakrát vyplivla zchromlého a zešedivělého, Mahnáz nechce nikam utíkat, ani do snů a fantazií, ani do jiné země.

Je se svým údělem smířená, a tak vlastně snad jediná z celého románu spokojená se svým místem na Zemi. A bezmocný a zbitý Farhád je v jejích pečovatelských rukách, ta žena mu učaruje a on musí volit mezi svou matkou a přístřeším, které nalezl u Mahnáz.

Ve svém věku musel Farhád před takovou volbou stanout. Sovětská okupace a výjimečný stav v zemi jí však dodávají tragickou váhu, svým rozhodnutím může zmařit život Mahnázin a jejích blízkých, jiným rozhodnutím zas může ohrozit život své matky a sourozenců. Měl by si vybrat, kde chce zůstat a žít, přitom však nemůže zůstat ani na jednom místě.

Nevzchopil se k rozhodnému činu, nakonec se slepě podvoluje převaděčovým rukám a nechává se, zabalen v rodinném koberci — matčině věnu, převést do Pákistánu. Vzápětí svého nerozhodnutí lituje.

„Mé výkřiky se ztrácí v obrazcích na koberci. Chci se vysvobodit.“ (s. 104)

Výraz „tisíc domů“, jak se můžeme dočíst i na obálce, „znamená labyrint, místo, kde východ a slepá ulička splývají v jedno.“ Odkazem Rahímího knihy není bloudění v zákoutích labyrintu myšlenek a vzpomínek jednoho Afghánce, ale vyobrazení celého tehdejšího okupovaného Afghánistánu jako labyrintu, jako slepé uličky mnoha bezvýchodných životů.

Už první noc v nové zemi Farhád seznává, že z labyrintu nelze vystoupit překročením jeho hranic. Předivo chodeb má svá přísná pravidla, která však zevnitř labyrintu nahlédnout nelze. Z labyrintu se nelze vykoupit ani únikem do snů a jiných světů. V hašišovém opojení, které Farhád zakouší první noc v Pákistánu, nikam neuniká, naopak, ponoří se do svého labyrintu ještě hlouběji.

Vše si nese s sebou: matku, bratra, sestru, Mahnáz, jejího syna i bratra, svou znásilňovanou zemi, obrázek těžkých vojenských bot i pachuť bahna a krve v ústech.

Sovětská okupace, následné emigrační vlny, stav bezmoci těch, kteří zůstali. Atík Rahímí svou knihou přináší nový pohled odjinud, z jiné části světa, z jiné kultury, pohled na to, co důvěrně známe i z československé historie a, pochopitelně, i z literatury. Vzhledem k československému problematickému vyrovnávání se s vlastní nedávnou minulostí můžeme knihu považovat i za vzácný pohled z vnějšku do našeho labyrintu.

Atík Rahímí. Tisíc domů snu a hrůzy. Agite/Fra. Praha 2009. Přeložili Anna a Erik Lukavští.