Daně a spravedlnost jsou dvě velká témata, která se ODS snažila spojit ve „svém“ konceptu rovné daně (ve skutečnosti známém již velmi dlouho pod pojmem „flat tax").

Daně dle dopadu dělíme na progresivní, proporcionální a degresivní. Progresivní zdanění, které má většina vyspělých zemí u daně z příjmů fyzických osob (příp. i právnických osob), znamená, že s růstem důchodu roste daňová sazba. Proporcionální pak jednotnou sazbu daně od všech poplatníků. Degresivní daně dopadají nejvíce na chudé, protože jim odnímají větší část důchodu než bohatším.

Důležité je zmínit, že spravedlnost je kategorie filozofická (nikoliv ekonomická), a těžko tedy může ve společnosti nastat shoda o tom, jaká daňová struktura je skutečně „spravedlivá“. V ekonomii se ovšem můžeme podívat i na efektivnost, resp. relativní snadnost, s jakou se daně vybírají. Pokud bychom se dívali jen na efektivnost, potom bychom museli zavést daň z hlavy, která nemá distorzní účinky (nedeformuje ekonomická rozhodnutí subjektů, na které je uvalena). Problém je v tom, že daň z hlavy by byla jasně degresivní a většinou obyvatel bezesporu považována za vrcholně nespravedlivou.

Daňová struktura je proto jednou z nejkontroverznějších problematik ekonomie vůbec, protože v sobě nutně spojuje nejen hledisko efektivnosti, ale i naše představy o tom, co je spravedlivé a co nikoliv.

Proporcionální daň (flat tax), v ČR nazývaná rovná daň, není rovná. Je to tomu tak především proto, jakým způsobem je konstruována (přičemž dále v textu nemíním vynechat námitky proti „rovné“ dani jako takové.)

1. Především v ČR je v současné době daň ze superhrubé mzdy. Řečeno zcela jednoduše: platíte daň dvakrát. Pojistné sice na první pohled nevypadá jako daň, ale de facto jí je, a proto se také uvádí ve složené daňové kvótě. Český poplatník tak platí daň z daně, což je skutečně světový unikát.
2. Rovná daň ve výši 15 % je zcela zavádějící a lživý údaj. Výše daňové sazby je často politiky zneužívána a manipulována. Skutečná sazba je totiž velmi silně ovlivněna základem daně (co vše se do něj počítá, resp. nepočítá) a samozřejmě výší a strukturou odpočitatelných položek. Skutečná daňová sazba v roce 2009 činila 20,1 %, což by ovšem už těžko mohlo vést k proklamacím: „rovná daň povede k tomu, že si všichni polepší“.
3. Rovná daň je v českém pojetí degresivní. Je tomu tak proto, že existují stropy, nad tento strop je daňová sazba už skutečně jen 15 % (superhrubá mzda se rovná hrubé), takže naše „rovná“ daň je jednoznačně degresivní — pomáhá nadprůměrně těm nejbohatším. Mít degresivní daň z příjmu, to je další světové unikum.

Tento výrok je možno empiricky dokázat. Vyspělé země mají systém progresivního zdanění, rovná daň se vyskytuje u zemí spíše rozvojových nebo v tzv. fázi dohánění. K tomu, jak snížení nevede k rychlejšímu růstu a jaké zhoubné dopady má, se dostanu později.

Argumenty proti proporcionální dani ( i kdyby nebyla deformována jako v ČR) a pro progresivní zdanění (byť vhodná míra progresivity je vždy sporná) jsou uvedeny zde:

Nejde rozhodně jen o to ukazovat na příkladech, že většina vyspělých zemí má progresivní zdanění a má ho z dobrých důvodů.

1. Výše zdanění by se mohla řídit jedním ze základních principů ekonomie: mezním užitkem. Redistribuce pomocí progresivních daní by dle této úvahy byla logická: pro milionáře je mezní užitek z dodatečného příjmů, dejme tomu tisícikoruny, nepatrný, ale pro někoho, kdo se nachází na opačném konci příjmového žebříčku, je značný. Navíc existují ekonomické výzkumy, které jasně ukazují souvislost mezi pocitem štěstí a majetkem, resp. příjmem. Zatímco nízké příjmy jsou jednoznačně přímo korelovány s pocitem mizérie, vyšší příjmy s nárůstem štěstí, ale až do jistého bodu. V tomto bodu, ať se pak příjmy zvyšují dle libosti, nedochází k žádnému nárůstu spokojenosti, což je jeden z nejsilnějších částečně mimoekonomických důvodů pro progresivní zdanění.
2. Mimo těchto důvodů je samozřejmě nutné zmínit důvod solidarity bohatších s chudšími, pokud ovšem akceptujeme tezi, že bohatí jsou (což si sami často nemyslí) součástí společnosti a vracejí to, co jim poskytla, aby mohli dosáhnout úspěchu. Nepřekvapí, že dnešní „bohatí“ si úspěch přisvojují na základě „své“ píle, „své“ geniality, ale společenský přínos, od toho, kde se narodili, jak mohli zdarma vystudovat atd., jaksi opomíjejí.
3. Čistě makroekonomický důvod je vyhlazování cyklu. Progresivní daně nejenže zmírňují velké rozdíly ve společnosti (a právě tyto velké rozdíly vedou k tomu, že se progresivní zdanění dostává pod tlak, protože společnost je příliš separovaná), ale mají i velký zásluhu na zmírňování recese, resp. brzdění přehřátí ekonomiky.
4. Progresivní daně „narovnávají“ v celkové daňové struktuře působení dalších daní, především DPH a spotřební, které jsou ze své povahy degresivní: dopadají nejvíce na chudé, protože právě oni nemohou spořit a jejich důchod je celý spotřebován. Jakékoliv zvýšení DPH se jich tedy dotkne mnohem silněji než bohatších domácností, které mohou tvořit úspory. Zde vidíme, jak se ODS (dnes silně podpořená TOP 09) přiklánějí k degresivnímu zdanění obecně: posílení role nepřímých daní, sbližování sazeb DPH, samozřejmě směrem nahoru, degresivní dopad „rovné“ daně; všechny tyto nástroje nejvíce pomáhají těm skutečně velmi bohatým a tvrdě dopadají na ty nejchudší.

Dalších z možných námitek proti rovné dani se týká obecných daňových trendů, souvisejících s poklesem daní, s tzv. konceptem minimálního státu. Nejde jen o to, že takovýto stát nemůže samozřejmě zajišťovat plnou šíří sociálních služeb, takže nevyhnutelně dochází k sociální polarizaci a „nutné“ privatizaci lukrativních penzijních systémů do soukromých rukou. I naši pravici, která si dělá takové dojemné starosti o výši našeho zadlužení, by měl znepokojovat fakt, že současné problémy v eurozóně nemají země, které mají vysoké (nekonkurenceschopné, řekl by Kalousek) daně, ale právě naopak. I pravicový tisk už pomalu přiznává, že za řeckými problémy není jen nevhodná ekonomická struktura, podvody režírované Goldman Sachs, ale dlouhodobě nízký výběr daní. Je typické, že skandinávské země s velmi vysokou daňovou kvótou v současné krizi problémy nemají. Přesně dle keynesiánské teorie si totiž v dobrých letech naakumulovaly rozpočtové přebytky, které nyní mohou použít.

Dopady zavedení rovné daně jsou v ČR takové, že dle studie KPMG se v ČR vysoké příjmy zdaňují tak nízko jako v rozvojových zemích (můžeme srovnat např. s ruskými oligarchy). Zřejmě toto je vzor společnosti, o kterou naše pravice usiluje?

Pravicové strany často argumentují, že nižší daně povedou k vyššímu růstu. Prý skončí demotivace, firmy budou více investovat a zkrátka na tom vydělá celá ekonomika. Nechám stranou nepodložený argument, že nižší daně vedou k vyššímu výběru daní. Stačí se podívat na to, že nízké daně a la ODS firmy tak nalákaly, že ve s minulém roce uskutečnil rekordní úprk do daňových rájů.

Úvaha, že nižší daně vedou k vyššímu ekonomickému růstu, spadá pod ekonomiku strany nabídky a politiky pod Novou pravici, jejímiž prominentními představitele byli Thatcherová a Reagan. Empiricky zhodnoceno nejen na příkladech USA či Velké Británie, důkazy toho nikde najít nemůžeme. Kdyby hlavním motorem ekonomického růstu byla sazba daně z příjmu, pak bude nejvyspělejší zemí světa Bangladéš.

Ekonomický růst vyvolaný snížením daní nejenže nebude nijak závratně velký (pokud se krátkodobě vůbec objeví), ale bude především velice drahý. Je to ta nejhorší cesta, na čem stavět ekonomický růst. Nejenže ničí solidaritu ve společnosti, ale v konečném důsledku podkopává ekonomickou suverenitu státu a jeho možnosti reagovat při krizích, i kupní sílu obyvatel. Právě proto Stiglitzova zpráva pro OSN jasně říká, že hlavní příčinou současné krize je rostoucí nerovnost a doporučuje návrat k daňové progresi.