V Berlíně žije celý svět, takový má aspoň člověk pocit, když se po městě pohybuje: je tu slyšet nepřeberné množství jazyků. A lidé jsou na sebe zvědaví, ptají se, co to je za jazyk, kterým mluvíte. Často si i rádi zahádají — čeština je napadne málokdy, ale jsou i výjimky: onehdá třeba uhodl na první pokus jeden pán, který seděl u protějšího stolu v našem pankowském Café Canapé (potom se ovšem ukázalo, že to nebyl úplný neutrál, neboť byl povoláním operní zpěvák a zrovna zkoušel Janáčkovu Lišku Bystroušku ve Státní opeře Pod lipami).

Nejčastěji u mě Berlíňané tipují na polštinu. Patiny tohoto jazyka se snažím samozřejmě ihned zbavit, neboť polská identita není vždy nejvýhodnější. Vzpomeňme třeba na vtip, který je v Německu od začátku devadesátých let kontinuálně v oběhu: Zajeďte si na dovolenou do Polska, vaše auto už tam je!

Češství je většinou mnohem neutrálnější a navíc — jak mi sdělila moje kamarádka z Ruska, která se občas také radši sama vydává za Češku — Češi jsou považováni za západní stát (což je důležitá identifikační hodnota, neboť celé, hlavně bývalé východní Německo, na sebe nahlíží jako na západ). Když se pak přihlásím ke svému českému původu, zavdám tím většinou důvod k tomu rozplývat se nad krásou Prahy, hlasem Karla Gotta, literaturou Franze Kafky a chutí plzeňského piva a českých knedlíků. Ano, téměř všechny tyto rozhovory se odehrávají v rovině několika základních klišé, ze kterých se naše česká polistopadová identita jaksi pulzovitě vytvořila.

Občas se najdou i zasvěcenci, kteří chtějí jít v takových rozhovorech do hloubky, a nadhodí nějaké konkrétnější téma. Jeden pán tak začal pět ódu na našeho prezidenta Václava Havla. Když jsem ho upozornila, že Havel již prezidentem není, že se vrátil ke svému původnímu povolání spisovatele, tak byl nadšen a zeptal se, jestli už zase píše romány, že by to bylo dobře, protože se mu strašně líbila Nesnesitelná lehkost bytí.

Jsou však výjimečné situace, kdy mám pocit, že stojím tváří v tvář skutečnému expertovi na české poměry. Naposledy jsem se v takovém stavu ocitla na cestě z Kreuzbergu do Pankowa, kdy na mě turecký taxikář poté, co jsem mu sdělila, že pocházím z Česka, ihned vyhrkl: No to je teda pěknej průser, co se tam u vás děje. Chvíli jsem byla zaražená z toho, že tento člověk tak pozorně sleduje dění na české politické scéně, a jen váhavě jsem přitakala: no, to je. Taxikář však nebyl k zastavení: nadával a klel, mluvil o politických machinacích, o tom, jaká je to mezinárodní ostuda, o banánových republikách, o korupčních aférách, o tom, že jsou na tom nejhůř obyčejní lidé, o tom, že z naší situace není žádné kloudné východisko. Byla jsem nadšena. Tak je to tedy — tady v Německu lidé bedlivě sledují politické dění u svých sousedů, radovala jsem se. Pak jsem se uvelebila na zadním sedadle a když se konečně zastavila smršť taxikářových nadávek, obdivně jsem mu přitakala a dodala, že je to vážně patová situace, že máme před volbami a já neznám jedinou stranu, kterou bych mohla volit. Taxikář mě chvíli poslouchal a pak to rázně utnul. Na volby můžete zapomenout, Putin to má všechno pod kontrolou, a koneckonců se mu to hodí: když mu tam někdo flákne nějakou tu bombu v metru, svede to v klidu na ty vaše čečenský rebely.

Dál už jsem ho tak pozorně neposlouchala. Celou zbylou cestu jsem usilovně přemýšlela, jak mu to říct, že Česko a Čečna jsou dva zcela rozdílné státy. Jeho omyl jsem mu vysvětlila až při placení. Tvářil se zaraženě. A z kterého města teda vlastně jste, zeptal se tak nějak na usmířenou. Z Brna, odpověděla jsem, znáte to? Ne, to jsem v životě neslyšel, odpověděl taxikář a jako na omluvu dodal: já ještě nikdy na východě nebyl.