Je mi jasné, že v českém čase předvolebním jen málokoho oslovím pobídkou k soustavnému sledování televizních debat předsedů nejsilnějších stran v Británii. V té včerejší však padlo něco, co by nemělo zaniknout.

Tématem byla zahraniční politika. Přibližně na konci dvanácté minuty se předseda konzervativců David Cameron snažil vychválit, jak jeho strana hájí v institucích EU zájem obyčejných Bristolanů (města, kde se debata konala) a Británie jako celku; když tu mu skočil do řeči předseda liberálních demokratů Nick Clegg se slovy: „Jak k čertu může, Davide Camerone, pomoci komukoliv z Bristolu nebo Británie spojení s partou pitomců, antisemitů, popíračů klimatických změn a homofobů?“.

Šlo o narážku na skutečnost, že se Cameronovi konzervativci odtrhli v Evropském parlamentu od pravicové frakce Evropských a křesťanských demokratů a založili novou skupinu Evropští konzervativci a reformisté. V Británii je známo, že v této frakci zasedá kromě toryů Právo a spravedlnost z Polska, jež považuje homosexuály za obyčejné zvrhlíky, Za vlast a svobodu z Lotyšska, dle níž byli nacisté osvoboditelé a kromě dalších několika přeběhlíků z Litvy, Belgie či Nizozemí také kompletní evropský klub ODS.

V britské debatě nebyl Cleggův výrok žádným překvapením. Všechna zpravodajská média ve Spojeném království si byla už předem jista, že to někdo proti Cameronovi v debatách použije, a mnohá si to nenechala pro sebe. Ona formulace však říká mnohé o tom, co je v příslušném kulturním kontextu — to jest v prostředí vzorové úcty k právu, svobodě a zdravému rozumu — považováno za normální. A skutečnost, že David Cameron zvládl reagovat až po delší pauze a jenom poukazem na to, že členem příslušné frakce je strana zesnulého Lecha Kaczyńského, jehož památku je třeba respektovat, ono tušení hranice normality, respektive ne-normality, dále utvrzuje.