V krátké době jsme svědky již druhého zásadního sporu ve vládní koalici mezi ANO a ČSSD. Tentokrát se jedná o spor o podobu státního rozpočtu na příští rok. Ministři za ČSSD požadují navýšení peněz pro své resorty v celkovém objemu kolem 20 miliard korun. Nejvyšší požadavky má ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, která chce pro svůj resort získat dalších 11 miliard, mimo jiné na ochranu dětí v dětských domovech nebo pěstounské péči. Také ministr vnitra Jan Hamáček požaduje asi šest miliard korun na přesčasy a odměny pro policisty a hasiče.

Pokud porovnáme charakter a politický kontext obou nedávných a stále ještě pokračujících vládních rozepří, pak jsou diametrálně odlišné svou povahou i dopady na zúčastněné strany. Spor o personální obsazení ministerstva kultury byl pro širší veřejnost (tím spíš ze sociálně demokratického pohledu „lidí práce“) ne úplně srozumitelný a pro ČSSD politicky naprosto ztrátový, jak jsme rozebrali v minulém komentáři.

Naproti tomu v případě sporu o rozpočet je ČSSD ve výrazně výhodnější pozici. Jedná se totiž o to, že se politické debaty vracejí do rámce určovaného socioekonomickou dimenzí, na které se vždy ČSSD, potažmo sociálně demokratické hnutí obecně, primárně profilovalo. Je pochopitelné, že strana založená programově na sociálních otázkách požaduje navýšení finančních prostředků na aktivity svých resortů, tím spíše, pokud největší požadavky v tomto směru vycházejí od ministerstva práce a sociálních věcí.

To by mělo být jistou výkladní skříní programu ČSSD. Ponechme nyní stranou druhý aspekt věci, že by se toto ovšem nemělo redukovat pouze na politiku, na základě které by byla ČSSD vnímána pouze jako strana sociálních dávek. Podpora projektů zaměřených na rozvoj sociálních služeb, dětské nebo pěstounské péče či veřejně prospěšných prací — to jsou věci, které však jistě můžou ČSSD prospět nejen věcně, ale i politicky.

O to více, pokud v čele resortu stojí jedna z výraznějších tváří současného, jinak ne příliš výrazného a politicky přesvědčivého vedení ČSSD. To uznávají i lidé vůči současnému politickému kurzu ČSSD značně kritičtí, například bývalý předseda Jiří Paroubek.

Také požadavky vycházející od ministra vnitra a současně předsedy ČSSD Jana Hamáčka mají přes primárně bezpečnostní význam jeho resortu do značné míry sociální charakter. Pokud ministr vnitra mluví o nutnosti zlepšit podmínky pro práci policistů či hasičů, nepochybně jde o přirozené a logické záležitosti v rámci sociálně demokratické politiky. Policisté či hasiči jako součást společnosti „lidí práce“ (v nejširším slova smyslu) navíc patří přirozeně k voličské základně ČSSD jako sociálně orientované strany.

Na opačné straně argumentuje ministryně financí Alena Schillerová (ANO) nepřijatelností prohlubovat schodek státního rozpočtu. Můžeme to brát jako přirozené stanovisko „strážce státní kasy“ snažícího se kontrolovat stav státního rozpočtu, konkrétně jeho výdajovou složku. Z politického hlediska však můžeme vidět jistou renesanci pravo-levého sporu v české politice v socioekonomickém slova smyslu. Tomu napomáhají i výroky z obou stran.

Premiér Andrej Babiš zpestřil debaty o státním rozpočtu výrokem, že ČSSD má ve své DNA zakódována někdejší slova Vladimíra Špidly „zdroje jsou“. Převést spor o podobu státního rozpočtu do pravo-levé polohy je však politicky výhodné především pro ČSSD. Strana je sužovaná dlouhodobými politickými neúspěchy danými mj. tím, že se Babišovi podařilo (přinejmenším marketingově) vytvořit obraz hnutí ANO jako úspěšné levicové alternativy k ČSSD.

Proto nutně potřebuje takovou politickou konstelaci, v rámci které by ukázala svým stávajícím i potenciálním voličům, že je programově sociální alternativou vůči ANO v rámci stávající vládní koalice i české politiky obecně. Není tedy divu, že politici ČSSD hovoří o ministryni financí Aleně Schillerové jako o „Kalouskovi v sukni“, který dělá „tupé škrty“ (aktuálně výrok místopředsedy ČSSD Michala Šmardy).

Postoje ČSSD v rámci sporu o podobu státního rozpočtu mají — na rozdíl od sporů o ministerstvo kultury — jistou logiku s ohledem na programové založení zúčastněných subjektů. Pokud nejsou postoje sociální demokracie motivovány bočními úmysly (hledání záminky, jak odejít z vládní koalice), pak je šance, že politika ČSSD se bude opět více týkat (hlavně sociálního) programu a strana by mohla získat aspoň část ztracených politických bodů.