Po dlouhé době byl dotčen neuralgický bod českého knedlíkového myšlení, romští aktivisté si totiž dovolili kritizovat čítankový úryvek, který vzbuzuje pochybnosti u romských dětí. Samozřejmě, že věc má komické konotace. Jak však potvrzuje následná masová reakce, běží tu o víc než o Mikeše. Cílem romské iniciativy nebylo usvědčit Josefa Ladu z rasismu, členové facebookovské skupiny „Zachraňte kocoura Mikeše", která v tuto chvíli čítá 120 tisíc členů, však z rasismu usvědčují sami sebe bez nutnosti předchozího obvinění.

Přičemž kocour Mikeš není na vině: jak říká Slavoj Žižek, za rovných okolností je dokonce projevem bratrství, když si o sobě koexistující etnika vyprávějí košilaté vtipy — přeneseno na naši kauzu: kdyby tyto okolnosti panovaly, nikdo by v Ladově textu rasismus neshledával (ten se sem dostává až druhotně); takové okolnosti však v české kotlině nepanují a — jak ukazuje čecháčkovská reakce na romské výhrady k Mikešovi — ještě dlouho panovat nebudou.

Všimněme si, že chování jakéhokoli utlačeného etnika je bytostně tragikomické: vzpomeňme na chování Židů za války, jak jej zachycuje např. Ladislav Fuks v Panu Theodoru Mundstockovi, kde se líčí přípravy pana Mundstocka na pobyt v koncentračním táboře. Židovská menšina v Německu se za vzrůstajícího nacismu chytala stébla podobně jako se dnes Romové chytají Mikeše — projevy hájení lidskosti, která je většinovou společností nenáviděnému etniku dlouhodobě upírána, jsou vždy žalostné. Kdo mívá z této žalosti dobrý den, jsou nacisté, ale i přátelé ze spontánně založené pro-mikešovské skupiny.

Co z toho plyne? Jakkoli Mikeš není na vině a rozhodně nepatří na index, měli bychom si rozmyslet, je-li pro nás literatura — kterou teď domněle hájí tisíce mladistvých ve výše zmíněné skupině — tou poslední instancí, nebo jsou-li pro nás ještě vyšší hodnoty. Vyššími hodnotami zde rozumím respekt k Romům a empatii k dítěti, jež je (nebo může být) za stávajících romofobních podmínek školním čtením inkriminovaného textu zesměšněno. Mám dokonce podezření, že spontánní „obhajoba" Ladova textu není projevem obhájců literatury jako je projevem oportunismu, který se chytl příležitosti ponouknut latentním rasismem. Popravdě, kdo z vás měl Ladovu knihu v ruce?

Řekněte upřímně, nehřeje vás, členy pro-mikešovské skupiny, pocit, že teď konečně se ukázalo, jak jsou směšná a smyšlená veškerá obviňování české veřejnosti z rasismu? Žel, není tomu dávno, co jsme ústavně rozpustili neonacistickou stranu, aby pokračovala pod jiným jménem; není tomu dávno, co rasisticky motivované útoky měly smrtelné následky, ... další doklady výskytu zjevného i latentního rasismu v českém společenském povědomí nechávám na sebezpytování jednoho každého z nás, v neposlední řadě pak na médiích, která jako obyčejně referovala bombastickými, zaokrouhlujícími a výsměšnými titulky.