Na autobusovou zastávku jsem přišla asi patnáct minut před odjezdem autobusu. Dopoledne, všední slunečný den na začátku podzimu. V Liběšicích mají pozoruhodný kostel s bohatou barokní sochařskou výzdobou okolo a na dřevěných dveřích bílou barvou, písmem určitě alespoň dvacet centimetrů vysokým, napsáno: mše sv. neděle 8.30. Když ale ani patnáct minut po určené době příjezdu žádný autobus do Úštěku nepřijel, usoudila jsem, že asi už ani nepojede a vydala se tím směrem pěšky, že mi snad někdo zastaví, když jsem tak očividně žena v nouzi.

Auta okolo mě projížděla, některá i s blinkrem uctivým obloukem míjela mou nastavenou ruku a já šlapala už asi kilometr po silnici, která nikam jinam nevedla, a po které zcela zřetelně ani nejela žádná hromadná doprava, co bych ji mohla využít. Pak mi zastavila jedna mladá žena. Vezla si právě domů holčičku z nemocnice. Na venkově žijí teprve krátce. Když jsme přijeli do Úštěku, ten autobus, co v Liběšicích nejel, tam už dávno stál. Zřejmě mu cesta pěkně ubíhala a těšil se na tu pauzičku ve stínu kostelní věže, než zase pojede za dvě hodiny opačným směrem, tak co by se zdržoval nějakým jízdním řádem. Ale já jsem na tom přestálém příkoří nakonec vydělala, ta paní totiž bydlela až v Ostré, kam jsem já zrovna putovala na Andělskou horu, takže mi zkrátila cestu ještě o další tři kilometry.