Na autobusovou zastávku jsem přišla asi patnáct minut před odjezdem autobusu. Dopoledne, všední slunečný den na začátku podzimu. V Liběšicích mají pozoruhodný kostel s bohatou barokní sochařskou výzdobou okolo a na dřevěných dveřích bílou barvou, písmem určitě alespoň dvacet centimetrů vysokým, napsáno: mše sv. neděle 8.30. Když ale ani patnáct minut po určené době příjezdu žádný autobus do Úštěku nepřijel, usoudila jsem, že asi už ani nepojede a vydala se tím směrem pěšky, že mi snad někdo zastaví, když jsem tak očividně žena v nouzi.

Auta okolo mě projížděla, některá i s blinkrem uctivým obloukem míjela mou nastavenou ruku a já šlapala už asi kilometr po silnici, která nikam jinam nevedla, a po které zcela zřetelně ani nejela žádná hromadná doprava, co bych ji mohla využít. Pak mi zastavila jedna mladá žena. Vezla si právě domů holčičku z nemocnice. Na venkově žijí teprve krátce. Když jsme přijeli do Úštěku, ten autobus, co v Liběšicích nejel, tam už dávno stál. Zřejmě mu cesta pěkně ubíhala a těšil se na tu pauzičku ve stínu kostelní věže, než zase pojede za dvě hodiny opačným směrem, tak co by se zdržoval nějakým jízdním řádem. Ale já jsem na tom přestálém příkoří nakonec vydělala, ta paní totiž bydlela až v Ostré, kam jsem já zrovna putovala na Andělskou horu, takže mi zkrátila cestu ještě o další tři kilometry.

To z Moravských Budějovic do Nových Syrovic v sobotu nejede vůbec žádný autobus. Opravdu. Když jsem se tedy vymotala ze staveniště nového obchvatu města a našla patřičnou odbočku, měla jsem boty už řádně obahněné, blátem obalené, takže jsem dupala a hroudy skopávala, až mi nohy o nový asfalt silnice brněly. To abych se nestyděla, kdyby mě někdo těch šest kilometrů chtěl vzít, že mu zašpiním auto zevnitř. A jak tak dupu, zastaví vedle mne starší škodovka a paní za volantem se ptá, jestli někam nechci svézt. Není místní, ale ví, že s hromadnou dopravou to tady slavné není. Její dcery se jí prý smějí, že má auto přirostlé k zadnici. To ony všude, pokud to jen jde, cestují vlakem a přesvědčují jí o tom, jak že je to výhodné. Ale ještě se jim to tak docela nepovedlo. Když jela z Brna, celou cestu svítilo sluníčko, takže v téhle syrovické mlze ji udivily moje fotografické brašny, ale o loupežníku Grasselovi už slyšela, a také si všimla, že před radnicí je velká informační tabule, že se tady v okolních lesích potloukal a zlo páchal. Takže to pochmurné počasí se vlastně vydařilo, obrázky budou jak od Erbena.

To cestou zpátky, protože ani z Nových Syrovic do Moravských Budějovic v sobotu nejede žádný autobus veřejné hromadné dopravy, to bylo už složitější. Ostrým tempem jsem vykročila k vesnici, a už abych ji měla za sebou, a bylo tak jasné, že směřuji do Moravských Budějovic, kde bych ráda stihla autobus do Prahy, a nikoliv do Blížkovic. Aby ta nejistota, kterým že směrem cestuji, řidiče nemátla a neodrazovala. Provoz tu není velký, ale přesto pár automobilů mě i mou zdviženou ruku, zrovna jako jindy, na liduprázdné a autoprázdné silnici s použitím levého blinkru způsobně obloukem objelo. Hádám, že když vydržím jít tímhle tempem, mohla bych snad doběhnout ten poslední autobus, ale to pokušení hněvat se na tvrdá srdce pánů řidičů je příliš velké a za chvíli se začne i stmívat. Po dalších dvou kilometrech mi zastavila paní, na zadním sedadle vezla vnučky na dětské představení, jak jsem otevřela dveře, dvojhlasně mne přivítaly. Copak jsem tady dělala? Ale Syrovice jsou opravdu syrové, že? Ona že je od Hradiště, a tady na tu zimu si nikdy nezvykla.

Jsem teď trochu v pokušení napsat, jestli by snad nemělo být jakousi morální povinností řidičů nabízet svezení chodcům v místech postižených nedostatkem veřejné dopravy, zejména slušným a starším už dámám. Ostatně, přece kvůli nim tam nic nejezdí, nebo jak to vlastně je s tou slepicí. Ale ne, tohle by si měl raději každý vyřešit sám. Tak to zkusím říct jinak. Chvála paním, které vědí, že osobní automobil je jen dopravní prostředek určený k přepravě osob.