V roce 1970 se po mnoha diskusích rozvinuté země světa kromě USA zavázaly přispívat 0,7 procenta ze svého hrubého národního důchodu na zahraniční rozvojovou spolupráci (ZRS) k rozvoji chudých zemí. A to do deseti let. Závazek se splnit nepodařilo, ale to nebránilo tomu, aby nebyl znovu a znovu potvrzován na dalších jednáních a summitech: V Kodani v roce 1995 se přidala ještě klauzule, že alespoň 20 procent rozpočtu ZRS má být použito na sociální programy. Na konferencích OSN v Monterrey 2002 a Doha 2008 bylo potvrzeno 0,7 procenta HND na rozvoj včetně 0,2 procenta HND pro nejchudší země.

Česká republika je dnes hluboko pod touto hranicí a výhledy do budoucna nejsou nijak optimistické. V návrhu rozpočtu se počítá se snížením o 119 milionů a jen kvůli hospodářskému poklesu se udrží na 0,13 procenta HND. I to je ovšem hluboko pod našimi mezinárodními závazky.

Co vlastně vede bohaté země k tomu, aby se těmi chudými zabývaly? Proč neustále dokola opakují, jak moc chtějí pomáhat, byť je evidentní, že se jim do toho moc nechce? Motivace jsou samozřejmě různé.

Nejprve si musíme uvědomit, že za obrovským bohatstvím starého i nového světa nestojí usilovná práce obyvatel Evropy a Ameriky, ale především kolonialismus a neokolonialismus. Jinými slovy otroctví, vykořisťování, rabování okupovaných území (kolonií).

Adam Hochschild ve své knize Duch krále Leopolda připomíná řádění Belgičanů v Kongu, kde na kaučukových plantážích zahynulo mezi lety 1900 a 1908 na deset milionů domorodců — tedy více lidí, než bylo zavražděno během Šoa — a právě zde se zrodily praktiky v usekávání končetin neposlušným a odbojným rebelům. Situace byla nakonec tak skandální, že belgický parlament odňal Kongo belgickému králi, praktiky se ale příliš nezměnily.

Holanďanům se podařilo vyvraždit takřka všechny obyvatele na indonéském souostroví Banda, které bylo jediným zdrojem muškátového oříšku. Masakry obyvatel v jižní Africe a jižní Asii vedené Francouzi a Brity by se jen těžko vypočítávaly. To vše v honbě za surovinami či v touze po levné otrocké práci.

Mnoho lidí v České republice se dodnes domnívá, že kolonialismus přispěl k rozvoji chudých zemí a položil tam základy demokracie. Je to ovšem stejně nesmyslné, jako když dnes lidé obdivují koniášovské pálení knih a likvidaci Bible Kralické považují za základ české kultury. Není zase tak dávno, kdy se v Iránu pokoušel premiér Mosadeq vybudovat demokracii a kontrolovat těžbu ropy. Protože to bylo proti zájmům severoamerických a britských těžařských společností, byla pod kontrolou USA a Velké Británie demokracie v Iránu demontována a dosazeného tyrana Šáha Páhlavího, čestného doktora Karlovy univerzity, odstranil až šílenější Chomejní. Ovšem když se dnes bavíme o hrozbě Iránu, je dobré si vzpomenout, že prvního a zatím posledního demokratického premiéra Iránu poslaly do vězení demokratické mocnosti.