V roce 1970 se po mnoha diskusích rozvinuté země světa kromě USA zavázaly přispívat 0,7 procenta ze svého hrubého národního důchodu na zahraniční rozvojovou spolupráci (ZRS) k rozvoji chudých zemí. A to do deseti let. Závazek se splnit nepodařilo, ale to nebránilo tomu, aby nebyl znovu a znovu potvrzován na dalších jednáních a summitech: V Kodani v roce 1995 se přidala ještě klauzule, že alespoň 20 procent rozpočtu ZRS má být použito na sociální programy. Na konferencích OSN v Monterrey 2002 a Doha 2008 bylo potvrzeno 0,7 procenta HND na rozvoj včetně 0,2 procenta HND pro nejchudší země.

Česká republika je dnes hluboko pod touto hranicí a výhledy do budoucna nejsou nijak optimistické. V návrhu rozpočtu se počítá se snížením o 119 milionů a jen kvůli hospodářskému poklesu se udrží na 0,13 procenta HND. I to je ovšem hluboko pod našimi mezinárodními závazky.

Co vlastně vede bohaté země k tomu, aby se těmi chudými zabývaly? Proč neustále dokola opakují, jak moc chtějí pomáhat, byť je evidentní, že se jim do toho moc nechce? Motivace jsou samozřejmě různé.

Nejprve si musíme uvědomit, že za obrovským bohatstvím starého i nového světa nestojí usilovná práce obyvatel Evropy a Ameriky, ale především kolonialismus a neokolonialismus. Jinými slovy otroctví, vykořisťování, rabování okupovaných území (kolonií).

Adam Hochschild ve své knize Duch krále Leopolda připomíná řádění Belgičanů v Kongu, kde na kaučukových plantážích zahynulo mezi lety 1900 a 1908 na deset milionů domorodců — tedy více lidí, než bylo zavražděno během Šoa — a právě zde se zrodily praktiky v usekávání končetin neposlušným a odbojným rebelům. Situace byla nakonec tak skandální, že belgický parlament odňal Kongo belgickému králi, praktiky se ale příliš nezměnily.

Holanďanům se podařilo vyvraždit takřka všechny obyvatele na indonéském souostroví Banda, které bylo jediným zdrojem muškátového oříšku. Masakry obyvatel v jižní Africe a jižní Asii vedené Francouzi a Brity by se jen těžko vypočítávaly. To vše v honbě za surovinami či v touze po levné otrocké práci.

Mnoho lidí v České republice se dodnes domnívá, že kolonialismus přispěl k rozvoji chudých zemí a položil tam základy demokracie. Je to ovšem stejně nesmyslné, jako když dnes lidé obdivují koniášovské pálení knih a likvidaci Bible Kralické považují za základ české kultury. Není zase tak dávno, kdy se v Iránu pokoušel premiér Mosadeq vybudovat demokracii a kontrolovat těžbu ropy. Protože to bylo proti zájmům severoamerických a britských těžařských společností, byla pod kontrolou USA a Velké Británie demokracie v Iránu demontována a dosazeného tyrana Šáha Páhlavího, čestného doktora Karlovy univerzity, odstranil až šílenější Chomejní. Ovšem když se dnes bavíme o hrozbě Iránu, je dobré si vzpomenout, že prvního a zatím posledního demokratického premiéra Iránu poslaly do vězení demokratické mocnosti.

Podobné to bylo s převraty proti sociálnědemokratickým vládám v Guatemale, Chile nebo Kongu. A nesmíme zapomínat ani na to, že diktátorské vlády podporoval Východ stejně jako Západ. Dodnes v tichosti podporuje i naše země diktaturu v Etiopii, která vraždí opozici po stovkách, výměnou za spolupráci. České i československé miny a zbraně dodnes zabíjejí v mnoha krizových oblastech světa.

Jak tedy vidíme, není to jen otázka minulosti. Na první pohled to sice vypadá, že již není možné vtrhnout do nějaké země, povraždit místní vládu a rozkrást zemi obyvatelům před očima. Stále nás však z médií straší např. následky jednostranné akce proti Iráku, která neměla mezinárodní zastřešení — a také zisky z ropy tečou jen jedním směrem…

Tady se nemůžeme nezastavit u největšího ďábla posledních dekád — Saddáma Husajna. Kdysi velký přítel Bílého domu i Kremlu bojoval proti Iránu, který neměli rádi ani páni na Západě, ani na Východě. Dodávky zbraní z Ruska, Československa, západního Německa, Francie a Británie i USA Saddámovi porazit Irán nepomohly, ale zato měly na svědomí miliony obětí na obou stranách a rostoucí nenávist k Evropě a USA. Saddámovi nepomohlo ani mocnostmi velkoryse přehlížené vyhlazování Kurdů, které „stejně nemá nikdo rád"…

Irák, Irán, Afganistán jsou tak jen drobnými příklady mocenského mezinárodního inženýringu, který má podpořit sílu Severu za každou cenu.

Ale máme sofistikovanější metody než válečné arzenály. Jednou z nich bývala WTO — Světová obchodní organizace. Je otázka, co s ní bude, protože svou úlohu již víceméně splnila. Podařilo se jí totiž odbourat poslední nástroje, kterými chudé země dokázaly stabilizovat národní rozpočty a alespoň nějakým způsobem ovlivňovat vlastní ekonomický rozvoj. Když se ovšem podařilo v rámci WTO vyjednat zrušení cel i dotace v rozvojových zemích, země Severu odmítly splnit slib a učinit totéž pro dovoz zboží z Jihu.

Navíc EU a USA investují obrovské finance do zemědělských dotací. Ne ovšem do těch, které by pomohly zajistit zdravé potraviny i pro nejchudší Evropany a Američany, ani příliš nepodporují udržitelné zemědělství v chudých regionech, což by bylo jistě záslužné. Obrovské dotace jdou do rukou nejbohatších majitelů půdy a největších firem, které produkují drahé nadbytky. Dotace ovšem dokáží snížit cenu tak, že i mnohem levnější produkce Jihu se stává neprodejnou. Tím dokáží evropské a americké firmy díky penězům daňových poplatníků likvidovat producenty a firmy na Jihu. Cukr a bavlna jsou jen vrcholy ledovce.

To, že tohle neví běžný český novinář, není nic zvláštního. Ve finesách mezinárodní ekonomiky se nevyznají ani tzv. „levicoví“ ekonomové, jako Mládek či Fiala, kteří jsou ochotni tvrdit, že DPH není regresivní daní, která zatěžuje především chudé; neuvědomují si, že ani mnoho drobných farmářů a producentů v rozvojových zemí nedosáhne na odpočet DPH, čímž se jim snižují zisky a konkurenceschopnost i v rámci vývozu. Konec konců o regresivnnosti DPH hovořila i zpráva PricewoterhauseCooper z roku 2007 a doporučovala citlivost při určení nižší sazby na základní potraviny a služby.

Čeští pravicoví ekonomové Zámečník s Kohoutem a s kráskou Hanykovou se sice rozvojovou spoluprací nikdy nezabývali, a tak není divu, že jim zůstala utajena i podstata mikroúvěrů. Přesto se však vyznamenali, když jako první ve východní Evropě založili mezinárodní úvěrové uskupení, které pod rouškou mikrokreditů láká na portálu Myelen od českých věřitelů peníze, jež následně půjčují na lichvářský šedesátiprocentní úrok chudým mexickým farmářům.

Obecně si mnoho lidí v průmyslu i jejich příznivci ve státní správě myslí, že rozvojová spolupráce je jen další položkou, ze které je možné dotovat průmysl nebo chřadnoucí vývoz českých výrobků.

Shrnuto a podtrženo, toto jsou premisy, s nimiž se v mezinárodním rozvoji potýkáme. Charitativní a rozvojové organizace spolu s církvemi a odbory ještě upozorňují na 30 tisíc dětí, které denně umírají v důsledku extrémní chudoby, na miliony lidí, kteří umírají na nemoci, jež dovedeme léčit — TBC, malárii, choleru a také na průjmové o horečnaté choroby, s nimiž u nás už lékaře ani neobtěžujeme a léčíme si je sami. I pandemie HIV AIDS se dá existujícími léky zastavit, kdyby ovšem nadnárodní farmaceutické koncerny nepreferovaly přemrštěné zisky nad životy sta milionů postižených.

Účinný mezinárodní rozvoj není možný ani bez spotřebitelské odpovědnosti, jež nespočívá jen ve snižování důstojnosti obyvatel, kteří pro nás vyrábějí super značkové zboží ve firmách porušujících takřka všechna základní lidská práva definovaná ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Jde totiž i o naši důstojnost, která je snižována tím, že zboží, jež nakupujeme, je poznamenáno lidským utrpením, a tak je i naše „spravedlnost“ poznamenána rozporem, co sami děláme a co požadujeme po druhých.

Spravedlivý rozvoj celé planety není jen altruistická vize. Pramení spíše z poznání, že nelze dlouhodobě budovat bohatství jedněch na chudobě a utrpení jiných. Pokud dnes kritizujeme to, že dochází k obrovské akumulaci financí v několika málo rukou, nejde o závist. Jde o prosté pochopení funkce peněz jako oběživa, které pokud zmizí na anonymních účtech v daňových rájích, tak prostě nebude k dispozici pro další rozvoj výroby, služeb a péče, rozumějme k naplňování základních potřeb většiny obyvatel.

Česká republika historicky patří mezi nejbohatších 20  procent planety, mezi tu část obyvatel, která spotřebovává 80 procent veškerých zdrojů a příjmů. Patříme tedy mezi ty nejbohatší a máme také svůj díl odpovědnosti, jak s tímto postavením naložíme. Pokud umožníme v rámci mezinárodního rozvoje, rozvojové spolupráce, aby se i v chudých zemích vyvíjely politické a ekonomické vztahy harmonicky, pomůžeme tím nejen jim.

Prosperita rozvojových zemí bude stabilizovat i ekonomiky v té rozvinutější části světa. Sníží možnosti odlivu kapitálu a jeho přesun do zemí, kde pro bohaté firmy neplatí právo a s lidmi se tam zachází stejně špatně jako se zvířaty a přírodou. Sníží se napětí a povede to k vyšší bezpečnosti a nižší migraci.

Každý má možnost se na tomto rozvoji podílet. Jako odpovědný spotřebitel, jako aktivní občan, jako poctivý obchodník či producent, jako politik či úředník. Žádný krok není malý, žádné plány dost velké a... Ani žádné vize úplně správné. Je však potřeba jednat. I proto existují kampaně jako Česko proti chudobě, které se prostřednictvím volně šiřitelných publikací, materiálů a videí snaží informovat o problémech rozvojových zemí, ale i o tom, jak se tato politika dotýká těch, kteří trpí chudobou u nás.

Jiný svět je nejen možný, ale i nutný.