Existuje teorie společného kořene tří hlavních politických stran. V KSČ byla tři křídla. První bylo konzervativní a chtělo udržet dané pořádky. Stalo se základem KSČM. Druhé křídlo mělo za vzor skandinávský socialismus a poohlíželo se po Pražském jaru. Z něho vyrostla ČSSD. A pak tu bylo křídlo třetí, které požadovalo co nejrychlejší privatizaci: jádro ODS. Každá strana na sobě dodnes nese stopy svého původu, mateřská znaménka, která se projevují tím, že jejich politika je občas pravým opakem jejich proklamací.

Je v nich příměs něčeho strašidelného, co neustále pokřivuje jejich politickou praxi. Od svého kořene se nemůžou jen tak oddělit, protože by musely provést zásadní a jednorázovou členskou výměnu. Normalizační přizpůsobivost, nahrbenost, strach vybočit z řady, heslo „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ jsou vlastnosti společné politikům ze všech stran, které se přenášejí na mladší členy. České politické strany jsou konzervami, v nichž se uchovává normalizační mentalita. To je vidět třeba na tom, že víceméně v žádné straně neexistují skutečné opoziční frakce, bez nichž vnitrostranická diskuse degeneruje na stádní přikyvování.

Jednou z hlavních normalizačních zásad však bylo „Nebuď hlupák a chyť příležitost za pačesy!“, tedy heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Tato zásada se rozvinula zvlášť v prostředí ODS a českého neoliberalismu. Ano, u jiných stran se také praktikuje, ale jen u českých neoliberálů se propojila s teorií a s jistým perverzním étosem. V tom tkví tajemství úspěchu ODS. Jistý ekonomický poradce ODS, který před Listopadem pracoval v prorežimní vědecké instituci, mi to řekl takto: „Vždy jsem se řídil zásadou neoklasické ekonomie — maximalizuj svůj osobní užitek. Kvůli této zásadě jsem byl v KSČ a nyní jsem v ODS."

Tajemství českého neoliberalismu je v tom, že jde o teoretický obal hesla „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, tj. dělej to, co je pro tebe výhodné, bez ohledu na zákony a pravidla. Když český neoliberál mluví o demokracii, myslí tím většinou právě toto, jak je nejlépe vidět u Václava Klause. Ti, kdo chtějí zavádět pravidla, která jdou proti mým zájmům, nejsou demokraty.

Český neoliberalismus postupně pohlcuje jednotlivé sféry života. Nyní přišla na řadu věda a vzdělávání. Toto pohlcování je spojeno s rozpouštěním pravidel, která byla alespoň nějakým měřítkem obsahu a významu, a prosazují se měřítka čistě kvantitativní. Není to jako u Hegela, kde kvantita přechází v kvalitu, nýbrž kvalita nyní přechází v kvantitu. Rozhodující je počet studentů, počet článků, počet výstupů. Z toho plyne, že pedagog a vědec se musí začít řídit neoliberálním přikázáním: maximalizuj zisk, abys mohl učit a bádat. Za tím se možná skrývá neoliberální víra, že jednou nastane převrácení kvantity v kvalitu, a česká populace bude vzdělanější.

Vrcholným paradoxem je uplatnění českého neoliberalismu přímo v jádru výuky práva, na právnické fakultě. Milan Kindl si vytvořil image starozákonního proroka, a možná své působení opravdu spojoval s vyšším posláním. K čemu tam vlastně došlo? Kindl byl důsledný český neoliberál, protože český neoliberalismus učinil bezprostředně principem výuky práva: zásadu „Maximalizuj užitek bez ohledu na práva a zákony“ učinil nejvyšším pravidlem výuky práva a zákonů. Vzdělaným v právech (nositelem doktorátu) je ten, kdo mi pomůže maximalizovat zisk, tj. kdo složí příslušnou částku nebo poskytne nějakou výhodu.

Pokud už nastalo rozpouštění kvalitativních měřítek, pak tento postup je pouze vyvozením posledního důsledku z nastoupeného směru. Milan Kindl je prorokem toho, kam až může dospět neoliberální reforma vzdělávání. Kdo má peníze a moc, bude mít i patent na pravdu.