Milan Kindl jako věrozvěst českého neoliberalismu

Michael Hauser

Kauza plzeňských práv souvisí s politickým prostředím v naší zemi. Můžeme ji vnímat i jako důsledek navýsost tržního prostředí.

Existuje teorie společného kořene tří hlavních politických stran. V KSČ byla tři křídla. První bylo konzervativní a chtělo udržet dané pořádky. Stalo se základem KSČM. Druhé křídlo mělo za vzor skandinávský socialismus a poohlíželo se po Pražském jaru. Z něho vyrostla ČSSD. A pak tu bylo křídlo třetí, které požadovalo co nejrychlejší privatizaci: jádro ODS. Každá strana na sobě dodnes nese stopy svého původu, mateřská znaménka, která se projevují tím, že jejich politika je občas pravým opakem jejich proklamací.

Je v nich příměs něčeho strašidelného, co neustále pokřivuje jejich politickou praxi. Od svého kořene se nemůžou jen tak oddělit, protože by musely provést zásadní a jednorázovou členskou výměnu. Normalizační přizpůsobivost, nahrbenost, strach vybočit z řady, heslo „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ jsou vlastnosti společné politikům ze všech stran, které se přenášejí na mladší členy. České politické strany jsou konzervami, v nichž se uchovává normalizační mentalita. To je vidět třeba na tom, že víceméně v žádné straně neexistují skutečné opoziční frakce, bez nichž vnitrostranická diskuse degeneruje na stádní přikyvování.

Jednou z hlavních normalizačních zásad však bylo „Nebuď hlupák a chyť příležitost za pačesy!“, tedy heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Tato zásada se rozvinula zvlášť v prostředí ODS a českého neoliberalismu. Ano, u jiných stran se také praktikuje, ale jen u českých neoliberálů se propojila s teorií a s jistým perverzním étosem. V tom tkví tajemství úspěchu ODS. Jistý ekonomický poradce ODS, který před Listopadem pracoval v prorežimní vědecké instituci, mi to řekl takto: „Vždy jsem se řídil zásadou neoklasické ekonomie — maximalizuj svůj osobní užitek. Kvůli této zásadě jsem byl v KSČ a nyní jsem v ODS."

Tajemství českého neoliberalismu je v tom, že jde o teoretický obal hesla „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, tj. dělej to, co je pro tebe výhodné, bez ohledu na zákony a pravidla. Když český neoliberál mluví o demokracii, myslí tím většinou právě toto, jak je nejlépe vidět u Václava Klause. Ti, kdo chtějí zavádět pravidla, která jdou proti mým zájmům, nejsou demokraty.

Český neoliberalismus postupně pohlcuje jednotlivé sféry života. Nyní přišla na řadu věda a vzdělávání. Toto pohlcování je spojeno s rozpouštěním pravidel, která byla alespoň nějakým měřítkem obsahu a významu, a prosazují se měřítka čistě kvantitativní. Není to jako u Hegela, kde kvantita přechází v kvalitu, nýbrž kvalita nyní přechází v kvantitu. Rozhodující je počet studentů, počet článků, počet výstupů. Z toho plyne, že pedagog a vědec se musí začít řídit neoliberálním přikázáním: maximalizuj zisk, abys mohl učit a bádat. Za tím se možná skrývá neoliberální víra, že jednou nastane převrácení kvantity v kvalitu, a česká populace bude vzdělanější.

Vrcholným paradoxem je uplatnění českého neoliberalismu přímo v jádru výuky práva, na právnické fakultě. Milan Kindl si vytvořil image starozákonního proroka, a možná své působení opravdu spojoval s vyšším posláním. K čemu tam vlastně došlo? Kindl byl důsledný český neoliberál, protože český neoliberalismus učinil bezprostředně principem výuky práva: zásadu „Maximalizuj užitek bez ohledu na práva a zákony“ učinil nejvyšším pravidlem výuky práva a zákonů. Vzdělaným v právech (nositelem doktorátu) je ten, kdo mi pomůže maximalizovat zisk, tj. kdo složí příslušnou částku nebo poskytne nějakou výhodu.

Pokud už nastalo rozpouštění kvalitativních měřítek, pak tento postup je pouze vyvozením posledního důsledku z nastoupeného směru. Milan Kindl je prorokem toho, kam až může dospět neoliberální reforma vzdělávání. Kdo má peníze a moc, bude mít i patent na pravdu.

    Diskuse
    December 4, 2009 v 9.16
    Spokojíme se opravdu s tím, že příčinou potíží jsou charakterové vlastnosti současných českých politiků? Nedostáváme se tím nebezpečně blízko k morálnímu kýči někdejší hradní pravice? Nestálo by za pečlivou analýzu, co to je za poměry, které právě tyto přizpůsobivé, nahrbené a ustrašené staví do proudu aktivní politické práce? Jaké hlubší tendence ve struktuře a dynamice společnosti vyřazují z hlavního proudu politiky tvůrčí a odvážné?

    Způsobuje několikrát v sloupku zmiňovaná neoliberální ideologie nadměrný výskyt pochybných charakterů? Nebo se tato ideologie ideově i personálně prosazuje proto, že je obhajobou velmi reálných a chod společnosti určujících hmatatelných zájmů? Máme dost odvahy říct, které zájmy to jsou?
    MH
    December 8, 2009 v 22.36
    Ne náhodou píšu o českém neoliberalismu, abych ho odlišil do neoliberalismu západního. Když lady Thatcherová připravovala privatizaci, nechala si vypracovat podrobný privatizační program, který zohledňoval dopady privatizace a zabýval se jejím časovým rozvrhem. Český neoliberalismu = absolutní privatizace (Klausům „bankovní socialismus“ je pouze její nástroj). Viktor Kožený, který znal finanční praxi v USA a Velké Británii, nechtěl věřit, že za Harvardské fondy nebude trestně stíhán, a když se na to ptal na Ministerstvu financí, ke svému úžasu zjistil, že vše bude v pořádku. To se nedá vysvětlit jenom neoliberalismem, nýbrž je třeba vzít v potaz minulý režim. Ten ve své úpadkové fázi vedl k tomu, že mnozí praktikovali heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu,“ tj. obohacuj se bez ohledu na pravidla. Český neoliberalismus=normalizační etika+neoliberalismus. Zkrátka si nemyslím, že ideologie je prostě odrazem ekonomických zájmů (neoliberalismus je jednoduše odrazem současného kapitalismu), ale že ekonomický zájem je vždy formulován a prosazován prostřednictvím ideologie. Tím se, jak doufám, liším od školního marxismu, i od morálního kýče hradní pravice.