Odkdy se v parlamentu nezdraví? Může poslanec pro své město udělat něco užitečného? Co všechno čeká starostu Kolína na radnici a o co je to horší jinde? Odpovědi na tyto i další otázky z politického zákulisí nabízejí další ukázky z deníku Víta Rakušana v uplynulém volebním období.

Na křižovatce

Sobota 11. října 2014. Druhý den voleb. Převlékám se do sportovního. Volil jsem už včera. Vyfotili si mě z místních novin, snažil jsem se smát. Vyhrávat i prohrávat se má s úsměvem.

„Jdu se proběhnout, jsem jako na trní," ohlašuju Marušce. Volební urny se zavřou zhruba za dvě hodiny, své oblíbené kolečko ještě stihnu. I žena se usmívá a jsem za to vděčný. Oba víme, že to se mnou nemá lehké. Kondiční běh samozřejmě není ten problém. Potíž je, že jsem vlastně v poklusu pořád. Věčně něco hledám, někam spěchám, volám, koukám se do mobilu, píšu, nadávám, jsem unavený. Snad ale i trochu vtipný. A když se zastavím, snad umím být i vnímavý... Druhý pokus v manželství zkazit nechci.

Ještě než vyběhnu, pípne mobil. „Tipuji 45 %."  Esemeska od Michaela Kašpara. Mladý kluk, kterého jsem do Změny pro Kolín přivedl loni v lednu. Známe se od dětství. Jeho brácha byl mým spolužákem na základce a Michael byl malý a otravný. Jako každý mladší sourozenec, který vstupuje do her, kazí zábavu a je třeba ho nějak zabavit. Pak se z něj stal kolega. Nejdřív učitel, nově i parťák, který mi ve volební kampani pomohl vůbec nejvíc. Má dobré nápady a umí dotáhnout věci do konce. Jak je vidět, ještě ke všemu je optimista.

Nebo já jsem pesimista? Čtyři roky práce na radnici jsou za námi. Určitě taky spousta chyb. Pravda, město ožilo. Zbavilo se velké části dluhů, začínáme investovat, opravujeme. A nekradem! Bude to ale stačit? Vidí to lidé? Cítí to? Nebo dají na negativní kampaň ODS a ČSSD? Snaží se i ANO, i když na lokální úrovni jen s převlékači kabátů, bez výrazných osobností. Uspějí díky Babišovi na billboardu?

Běžím rychle. Plíce mě pálí už u Vodárny. Je pod lešením. Jestlipak budu aspoň stříhat pásku... Hlava dnes neumí vypnout. Ještě zrychluju. Za pár hodin uvidím, kam se bude ubírat můj život. Zvláštní práce, ta politika. Padáka můžete dostat v pravidelných intervalech. I když... vlastně spravedlivěji než jinde. Nezasedne si na vás šéf. Abyste toho padáka dostali, musí si na vás zasednout pěkných pár tisícovek lidí.

Za Peklem se musím vydýchat. Přepálil jsem to. Okruh jen doklusávám. U bytovky mě zdraví soused. „Tak jsem vám to tam hodil, pane starosto. Ten Kolín se vážně mění."    Kouzelný dědeček to je, ne soused. Tohle jsem potřeboval slyšet. Někdo mi to tam hodil. Snad takových bude víc. Nechci ostudu, propadák. A chci být dál starostou. Až mě samotného překvapuje, jak moc to chci.

Zbývá hodina. Dávám si dlouhou koupel, telefonuju s asistentkou Jiřinkou. „V kolik přijdeš do Kristiána?" ptá se. Před čtyřmi lety se ten podnik jmenoval Devítka a měli jsme tam volební štáb. Dnes je to útulná kavárna a já při výběru místa nezaváhal ani na chvíli. Pověrčivost?

„Prosím tě, ty tam běž dřív, já přijdu později. Počkám doma na první okrsek, ať vím, jestli je lepší černá nebo světlá košile..." Žertuju, ale do smíchu mi není. Sedám na gauč a zapínám tablet. Na serveru volby.cz zatím žádné výsledky nejsou.        

První novinka nakonec paradoxně přichází v další esemesce od Michaela. „Viděls to? To snad ani není možný..." Bojím se číst dál. Co není možný? Vyhořeli jsme? „V Zibohlavech máme 70 % a socani 0!!!" Nerozumím. To přeci není možné. Opět aktivuju tablet, ale nemůžu se na přetíženou stránku připojit... Konečně! Je to tam. Zatím jediný okrsek, ale výsledek nad očekávání.

Beru Marušku a jdeme. Nejdřív do květinářství. Každé kolegyni ze Změny kupuju kytku. Jednu dávám i manželce. Ona to má nejtěžší. Ale kytku zaslouží všechny, ať to nakonec dopadne jakkoli. Málo je chválím. Málo jim říkám, jak moc jsem za tenhle tým vděčný. Jiné strany a hnutí se rozpadají, my, bez přísných stanov, držíme při sobě. Jsme kamarádi. I tohle je snad na atmosféře ve městě znát.

V Kristiánu je veselo. Naskočily další dva okrsky, stále jsme nad šedesáti procenty. Smích, veselí, připíjení na zdraví... A pak je najednou jasné, že jsme vyhráli. Zásadně, nezvykle. Všichni slaví. Padá na mě zvláštní nálada, podobně jako před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé zažil tíseň z odpovědnosti. Že budu řídit město. Že nesmím zklamat důvěru lidí, se kterými jsem tu doma.

Přicházejí novináři a fotografové. Gratulanti. Ustaraní zástupci jiných stran. Lidé, kteří tuší, že nás budou potřebovat. V mobilu se ozývá Tomáš Růžička z Kolíňáků. Gratuluje a ptá se, jestli platí naše dohoda o spolupráci.

„Samozřejmě," říkám. „Půjdeme dál spolu." Mluvím nahlas a u kolegů to nezůstane bez odezvy. „Neblbni, Víťo, my jsme takhle vyhráli a budeme dělat koalici? Proč, proboha?"

Vím přesně proč. Protože se z toho nesmíme zbláznit. Nesmíme zpychnout a válcovat věci silou. Kdo se osvědčil, ať jde s námi dál. „Na koalici trvám. Zítra zahájíme vyjednávání. Nechci jednobarevnou radnici," vysvětluju. "To by byla jen cesta k tomu, jak zblbnout a rozdělit město. My musíme spojovat." Snažím se to říkat důrazně a sebevědomě, jak se na lídra sluší.

„Jseš si tím jistý?" zeptá se po chvíli rozpačitého ticha Martin Slavík.

Reaguju trochu popuzeně. „Jsem, Martine. Vážně jsem. Jako máločím jiným..."

Přichází si nás vyfotit zástupce ředitele Městské policie Zbyněk Verfel. Vypadá, že má upřímnou radost. Usměju se do objektivu a snažím se zklidnit. Emoce jsou někdy na škodu. Je třeba s chladnou hlavou udat směr. Udržet slušnost, jednotu týmu a tah na bránu.

Oslava graduje. Na chvíli se vytrácím. Jdu se projít do ulic města, pro které tohle volební martýrium absolvuju, a nervové vypětí posledních hodin pomalu odeznívá. Jsem dál starostou a můžu pokračovat v tom, co jsme začali. Mám práci, která mě baví a naplňuje. A snad už ji celkem slušně umím.

Kafkárna

„Fakt mě baví ty kecy, že jsme město přebrali s dluhem, který je pod kontrolou..."

V autě vedle mě sedí Michael Kašpar, pár měsíců místostarosta Kolína za Změnu. Jedeme do Prahy, válčit o peníze. Michael se usmívá, ale vidím na něm nervozitu. V chodu radnice se zorientoval rychle, já byl před lety pomalejší. Jenže na ministerstvo jede poprvé. A bude to zkouška ohněm. Hádat se s úředníky o kolínském dluhu bývá vždycky výživné.

Moje nálada je spíš bojovná. Když neuspějem, z rozpočtu města letos zmizí osmdesát miliónů. Pošleme je bankám, státu, všem, kterým bez vlastní viny dlužíme.

„A co je vlastně cílem, Vítku? Aby ta finanční výpomoc byla rozprostřena..."

Skočím mu do řeči: "Cílem je cokoliv, co nám dají. Jen se nesmíme nechat odbýt."  

Možná to zní cynicky, ale už mám s typickými ministerskými úředníky pár zkušeností. Pánové s letitou znalostí aparátu, brýlemi na očích a mozkem přepnutým do zvláštního módu — víc než chránit státní prachy dokázat svou důležitost. Těla zkřehlá věčným sezením nad papíry, ale v očích boj.

Tentokrát to začíná příjemně hned u vchodu.

„Kolín? Hele, Pepo, víš, že má přijet někdo z Kolína...?"

„To teda nevim. Možná medvědi, ne? Hahaha..."

Žádáme pány z recepce, ať uvědomí příslušného náměstka a naskakujeme do jednoho z posledních výtahů typu „paternoster" v Praze. To je asi to jediné, co se mi v tomhle baráku Na Františku líbí.

„Kafe vám bohužel nenabídneme, rozbil se nám kávovar..." Čím dál lepší. Bral bych i turka, potřebuju nastavit hladinu kofeinu v mozku. Místo toho srkám nevychlazenou vodu. Do neútulné zasedačky s nábytkem, co pamatuje soudruhy. Pak přicházejí oni. S výjimkou mladého stážisty samí starší pánové. Na sobě obleky pro pamětníky, v rukou šanony, lejstra... Skoro jako z románu Franze Kafky.

„Tak začneme. Pan náměstek přijde později," zavelí úředník, který se ani nepředstavil. Místo věcné debaty přichází s jájínkovským projevem: že byl u budování kolínské průmyslové zóny od začátku, prý skvělý projekt, rád na to vzpomíná, údajně srdcovka pana prezidenta... Stát od začátku Kolínu pomáhal a přineslo to městu řadu pozitiv... Vlastně nechápe, proč si stále stěžujeme...

Nevydržím to a zase skáču do řeči. „Stát z kolínské zóny těží, město na ni dlouhodobě doplácí. Poslali jsme vám návrh změněných podmínek splácení půjčky od vašeho ministerstva. Rádi bychom znali odpověď."

Přidává se i Michael. „Byl jste někdy poslední dobou v Kolíně? Ptal jste se lidí? Nemluvte o pozitivech, když město ročně přichází o peníze, které by potřebovalo investovat."

Výborně. Jájínka jsme umlčeli. Asi to mají rozdělené a slovo si bere ten hodný policajt...totiž úředník. Jednání se vleče, ale výsledek není špatný. Pokud doložíme lepší finanční zdraví města a vyplníme spoustu důležitých tabulek, hodný stát nám umožní splácet půjčku výhodněji.

Sláva. Další mise za ozdravením městské kasy splněna.

Vrátní si ve své chvilce kreativity notují Kolíne, Kolíne. Jen melodii si spletli s písničkou Beskyde, Beskyde. Vyprsknem smíchy a mizíme. Musíme zpátky, na zasedání Rady města.

Během jízdy probíráme, na co se budou ušetřené peníze hodit, a Michael nešetří nápady. Nervozita je pryč, je vidět, že ho to všechno baví. Taky mám radost. I z něj. Že se před pány z ministerstva nepo...

Plivátko na kolech

„To je přece prase..." ulevuju si polohlasně. Pokolikáté už, napadá mě při pohledu na poplivané okénko auta. Tentokrát si ale neznámý dal záležet. Není to jen okénko, poplivané je i madlo dveří. Hmatám po kapsách. Jako na potvoru nemám žádný papírový kapesník. A ještě ke všemu spěchám.

Lezu do auta přes dveře spolujezdce, v saku a zimním kabátu se nemotorně cpu k volantu. Neznámý hrdina očividně ví, že bydlím v bytovce u Vodárny a mám modrou oktávku. Místo aby mi přišel za něco chlapsky vynadat, tak si plivne. Frekvence je různá, ale nejméně dvakrát do měsíce mi trochu své DNA na autě nechá. Udělá mu to radost? Uvolní se? Pokud pak neřve na svoji ženu a nemlátí děti, tak by to vlastně bylo společensky žádoucí, uklidňuju se. Marně. Blbeček zamindrákovanej!

Nálada se mi zlepší až na radnici. Už tam čeká Jiří Fejfar, ředitel státních policajtů v Kolíně a širokém okolí. Chlapík, se kterým jsme si sedli. Žádné dlouhé řeči a zbytečné schůze, rychlý plán, chuť mít výsledky. Brzy po jeho převelení do Kolína jsme zřídili pracovní tým Bezpečný Kolín. Sociální pracovníci, vedení města, preventista, policisté. Různé pohledy na kriminalitu, často hlasité dohadování, ale vždy užitečné výstupy. Dnes půjde o výsledky. Je teprve druhý měsíc po vánocích, ale statistika kriminality za rok 2015 už je hotová.

V pracovně jsou zatažené rolety, dva obrazy jsme svěsili ze zdi, na kterou je namířený projektor. Voní tu káva a prostorem létají pánské fórky, co se asi bude v zatemnělé místnosti promítat za žánr. „Mohu slíbit, že i tohle bude vzrušující..." usmívá se Jiří Fejfar a začíná s prezentací. Mapy, které ukazují výskyt trestné činnosti v jednotlivých částech města, grafy, sloupce, animace.

„A teď finále, přátelé... V absolutních číslech meziroční pokles kriminality o 50%!"

Údiv je vidět na všech.

„Není to jenom hra s čísly, jiná metodika?" ptá se Tomáš Žák, zodpovědný ve městě za programy prevence kriminality.

„Není. Jde o jednoduché srovnání trestných činů v roce 2014 a 2015. Jdeme razantně dolů. A co teprve příští rok, až zmizí herny. Šmelí se v nich, prodávají se drogy... Kolín bude bezpečnější. Hlavně v noci."