Odkdy se v parlamentu nezdraví? Může poslanec pro své město udělat něco užitečného? Co všechno čeká starostu Kolína na radnici a o co je to horší jinde? Odpovědi na tyto i další otázky z politického zákulisí nabízejí další ukázky z deníku Víta Rakušana v uplynulém volebním období.

Na křižovatce

Sobota 11. října 2014. Druhý den voleb. Převlékám se do sportovního. Volil jsem už včera. Vyfotili si mě z místních novin, snažil jsem se smát. Vyhrávat i prohrávat se má s úsměvem.

„Jdu se proběhnout, jsem jako na trní," ohlašuju Marušce. Volební urny se zavřou zhruba za dvě hodiny, své oblíbené kolečko ještě stihnu. I žena se usmívá a jsem za to vděčný. Oba víme, že to se mnou nemá lehké. Kondiční běh samozřejmě není ten problém. Potíž je, že jsem vlastně v poklusu pořád. Věčně něco hledám, někam spěchám, volám, koukám se do mobilu, píšu, nadávám, jsem unavený. Snad ale i trochu vtipný. A když se zastavím, snad umím být i vnímavý... Druhý pokus v manželství zkazit nechci.

Ještě než vyběhnu, pípne mobil. „Tipuji 45 %."  Esemeska od Michaela Kašpara. Mladý kluk, kterého jsem do Změny pro Kolín přivedl loni v lednu. Známe se od dětství. Jeho brácha byl mým spolužákem na základce a Michael byl malý a otravný. Jako každý mladší sourozenec, který vstupuje do her, kazí zábavu a je třeba ho nějak zabavit. Pak se z něj stal kolega. Nejdřív učitel, nově i parťák, který mi ve volební kampani pomohl vůbec nejvíc. Má dobré nápady a umí dotáhnout věci do konce. Jak je vidět, ještě ke všemu je optimista.

Nebo já jsem pesimista? Čtyři roky práce na radnici jsou za námi. Určitě taky spousta chyb. Pravda, město ožilo. Zbavilo se velké části dluhů, začínáme investovat, opravujeme. A nekradem! Bude to ale stačit? Vidí to lidé? Cítí to? Nebo dají na negativní kampaň ODS a ČSSD? Snaží se i ANO, i když na lokální úrovni jen s převlékači kabátů, bez výrazných osobností. Uspějí díky Babišovi na billboardu?

Běžím rychle. Plíce mě pálí už u Vodárny. Je pod lešením. Jestlipak budu aspoň stříhat pásku... Hlava dnes neumí vypnout. Ještě zrychluju. Za pár hodin uvidím, kam se bude ubírat můj život. Zvláštní práce, ta politika. Padáka můžete dostat v pravidelných intervalech. I když... vlastně spravedlivěji než jinde. Nezasedne si na vás šéf. Abyste toho padáka dostali, musí si na vás zasednout pěkných pár tisícovek lidí.

Za Peklem se musím vydýchat. Přepálil jsem to. Okruh jen doklusávám. U bytovky mě zdraví soused. „Tak jsem vám to tam hodil, pane starosto. Ten Kolín se vážně mění."    Kouzelný dědeček to je, ne soused. Tohle jsem potřeboval slyšet. Někdo mi to tam hodil. Snad takových bude víc. Nechci ostudu, propadák. A chci být dál starostou. Až mě samotného překvapuje, jak moc to chci.

Zbývá hodina. Dávám si dlouhou koupel, telefonuju s asistentkou Jiřinkou. „V kolik přijdeš do Kristiána?" ptá se. Před čtyřmi lety se ten podnik jmenoval Devítka a měli jsme tam volební štáb. Dnes je to útulná kavárna a já při výběru místa nezaváhal ani na chvíli. Pověrčivost?

„Prosím tě, ty tam běž dřív, já přijdu později. Počkám doma na první okrsek, ať vím, jestli je lepší černá nebo světlá košile..." Žertuju, ale do smíchu mi není. Sedám na gauč a zapínám tablet. Na serveru volby.cz zatím žádné výsledky nejsou.        

První novinka nakonec paradoxně přichází v další esemesce od Michaela. „Viděls to? To snad ani není možný..." Bojím se číst dál. Co není možný? Vyhořeli jsme? „V Zibohlavech máme 70 % a socani 0!!!" Nerozumím. To přeci není možné. Opět aktivuju tablet, ale nemůžu se na přetíženou stránku připojit... Konečně! Je to tam. Zatím jediný okrsek, ale výsledek nad očekávání.

Beru Marušku a jdeme. Nejdřív do květinářství. Každé kolegyni ze Změny kupuju kytku. Jednu dávám i manželce. Ona to má nejtěžší. Ale kytku zaslouží všechny, ať to nakonec dopadne jakkoli. Málo je chválím. Málo jim říkám, jak moc jsem za tenhle tým vděčný. Jiné strany a hnutí se rozpadají, my, bez přísných stanov, držíme při sobě. Jsme kamarádi. I tohle je snad na atmosféře ve městě znát.

V Kristiánu je veselo. Naskočily další dva okrsky, stále jsme nad šedesáti procenty. Smích, veselí, připíjení na zdraví... A pak je najednou jasné, že jsme vyhráli. Zásadně, nezvykle. Všichni slaví. Padá na mě zvláštní nálada, podobně jako před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé zažil tíseň z odpovědnosti. Že budu řídit město. Že nesmím zklamat důvěru lidí, se kterými jsem tu doma.

Přicházejí novináři a fotografové. Gratulanti. Ustaraní zástupci jiných stran. Lidé, kteří tuší, že nás budou potřebovat. V mobilu se ozývá Tomáš Růžička z Kolíňáků. Gratuluje a ptá se, jestli platí naše dohoda o spolupráci.

„Samozřejmě," říkám. „Půjdeme dál spolu." Mluvím nahlas a u kolegů to nezůstane bez odezvy. „Neblbni, Víťo, my jsme takhle vyhráli a budeme dělat koalici? Proč, proboha?"

Vím přesně proč. Protože se z toho nesmíme zbláznit. Nesmíme zpychnout a válcovat věci silou. Kdo se osvědčil, ať jde s námi dál. „Na koalici trvám. Zítra zahájíme vyjednávání. Nechci jednobarevnou radnici," vysvětluju. "To by byla jen cesta k tomu, jak zblbnout a rozdělit město. My musíme spojovat." Snažím se to říkat důrazně a sebevědomě, jak se na lídra sluší.

„Jseš si tím jistý?" zeptá se po chvíli rozpačitého ticha Martin Slavík.

Reaguju trochu popuzeně. „Jsem, Martine. Vážně jsem. Jako máločím jiným..."

Přichází si nás vyfotit zástupce ředitele Městské policie Zbyněk Verfel. Vypadá, že má upřímnou radost. Usměju se do objektivu a snažím se zklidnit. Emoce jsou někdy na škodu. Je třeba s chladnou hlavou udat směr. Udržet slušnost, jednotu týmu a tah na bránu.

Oslava graduje. Na chvíli se vytrácím. Jdu se projít do ulic města, pro které tohle volební martýrium absolvuju, a nervové vypětí posledních hodin pomalu odeznívá. Jsem dál starostou a můžu pokračovat v tom, co jsme začali. Mám práci, která mě baví a naplňuje. A snad už ji celkem slušně umím.

Kafkárna

„Fakt mě baví ty kecy, že jsme město přebrali s dluhem, který je pod kontrolou..."

V autě vedle mě sedí Michael Kašpar, pár měsíců místostarosta Kolína za Změnu. Jedeme do Prahy, válčit o peníze. Michael se usmívá, ale vidím na něm nervozitu. V chodu radnice se zorientoval rychle, já byl před lety pomalejší. Jenže na ministerstvo jede poprvé. A bude to zkouška ohněm. Hádat se s úředníky o kolínském dluhu bývá vždycky výživné.

Moje nálada je spíš bojovná. Když neuspějem, z rozpočtu města letos zmizí osmdesát miliónů. Pošleme je bankám, státu, všem, kterým bez vlastní viny dlužíme.

„A co je vlastně cílem, Vítku? Aby ta finanční výpomoc byla rozprostřena..."

Skočím mu do řeči: "Cílem je cokoliv, co nám dají. Jen se nesmíme nechat odbýt."  

Možná to zní cynicky, ale už mám s typickými ministerskými úředníky pár zkušeností. Pánové s letitou znalostí aparátu, brýlemi na očích a mozkem přepnutým do zvláštního módu — víc než chránit státní prachy dokázat svou důležitost. Těla zkřehlá věčným sezením nad papíry, ale v očích boj.

Tentokrát to začíná příjemně hned u vchodu.

„Kolín? Hele, Pepo, víš, že má přijet někdo z Kolína...?"

„To teda nevim. Možná medvědi, ne? Hahaha..."

Žádáme pány z recepce, ať uvědomí příslušného náměstka a naskakujeme do jednoho z posledních výtahů typu „paternoster" v Praze. To je asi to jediné, co se mi v tomhle baráku Na Františku líbí.

„Kafe vám bohužel nenabídneme, rozbil se nám kávovar..." Čím dál lepší. Bral bych i turka, potřebuju nastavit hladinu kofeinu v mozku. Místo toho srkám nevychlazenou vodu. Do neútulné zasedačky s nábytkem, co pamatuje soudruhy. Pak přicházejí oni. S výjimkou mladého stážisty samí starší pánové. Na sobě obleky pro pamětníky, v rukou šanony, lejstra... Skoro jako z románu Franze Kafky.

„Tak začneme. Pan náměstek přijde později," zavelí úředník, který se ani nepředstavil. Místo věcné debaty přichází s jájínkovským projevem: že byl u budování kolínské průmyslové zóny od začátku, prý skvělý projekt, rád na to vzpomíná, údajně srdcovka pana prezidenta... Stát od začátku Kolínu pomáhal a přineslo to městu řadu pozitiv... Vlastně nechápe, proč si stále stěžujeme...

Nevydržím to a zase skáču do řeči. „Stát z kolínské zóny těží, město na ni dlouhodobě doplácí. Poslali jsme vám návrh změněných podmínek splácení půjčky od vašeho ministerstva. Rádi bychom znali odpověď."

Přidává se i Michael. „Byl jste někdy poslední dobou v Kolíně? Ptal jste se lidí? Nemluvte o pozitivech, když město ročně přichází o peníze, které by potřebovalo investovat."

Výborně. Jájínka jsme umlčeli. Asi to mají rozdělené a slovo si bere ten hodný policajt...totiž úředník. Jednání se vleče, ale výsledek není špatný. Pokud doložíme lepší finanční zdraví města a vyplníme spoustu důležitých tabulek, hodný stát nám umožní splácet půjčku výhodněji.

Sláva. Další mise za ozdravením městské kasy splněna.

Vrátní si ve své chvilce kreativity notují Kolíne, Kolíne. Jen melodii si spletli s písničkou Beskyde, Beskyde. Vyprsknem smíchy a mizíme. Musíme zpátky, na zasedání Rady města.

Během jízdy probíráme, na co se budou ušetřené peníze hodit, a Michael nešetří nápady. Nervozita je pryč, je vidět, že ho to všechno baví. Taky mám radost. I z něj. Že se před pány z ministerstva nepo...

Plivátko na kolech

„To je přece prase..." ulevuju si polohlasně. Pokolikáté už, napadá mě při pohledu na poplivané okénko auta. Tentokrát si ale neznámý dal záležet. Není to jen okénko, poplivané je i madlo dveří. Hmatám po kapsách. Jako na potvoru nemám žádný papírový kapesník. A ještě ke všemu spěchám.

Lezu do auta přes dveře spolujezdce, v saku a zimním kabátu se nemotorně cpu k volantu. Neznámý hrdina očividně ví, že bydlím v bytovce u Vodárny a mám modrou oktávku. Místo aby mi přišel za něco chlapsky vynadat, tak si plivne. Frekvence je různá, ale nejméně dvakrát do měsíce mi trochu své DNA na autě nechá. Udělá mu to radost? Uvolní se? Pokud pak neřve na svoji ženu a nemlátí děti, tak by to vlastně bylo společensky žádoucí, uklidňuju se. Marně. Blbeček zamindrákovanej!

Nálada se mi zlepší až na radnici. Už tam čeká Jiří Fejfar, ředitel státních policajtů v Kolíně a širokém okolí. Chlapík, se kterým jsme si sedli. Žádné dlouhé řeči a zbytečné schůze, rychlý plán, chuť mít výsledky. Brzy po jeho převelení do Kolína jsme zřídili pracovní tým Bezpečný Kolín. Sociální pracovníci, vedení města, preventista, policisté. Různé pohledy na kriminalitu, často hlasité dohadování, ale vždy užitečné výstupy. Dnes půjde o výsledky. Je teprve druhý měsíc po vánocích, ale statistika kriminality za rok 2015 už je hotová.

V pracovně jsou zatažené rolety, dva obrazy jsme svěsili ze zdi, na kterou je namířený projektor. Voní tu káva a prostorem létají pánské fórky, co se asi bude v zatemnělé místnosti promítat za žánr. „Mohu slíbit, že i tohle bude vzrušující..." usmívá se Jiří Fejfar a začíná s prezentací. Mapy, které ukazují výskyt trestné činnosti v jednotlivých částech města, grafy, sloupce, animace.

„A teď finále, přátelé... V absolutních číslech meziroční pokles kriminality o 50%!"

Údiv je vidět na všech.

„Není to jenom hra s čísly, jiná metodika?" ptá se Tomáš Žák, zodpovědný ve městě za programy prevence kriminality.

„Není. Jde o jednoduché srovnání trestných činů v roce 2014 a 2015. Jdeme razantně dolů. A co teprve příští rok, až zmizí herny. Šmelí se v nich, prodávají se drogy... Kolín bude bezpečnější. Hlavně v noci."

Tahle poznámka patří Michaelovi Kašparovi a mně. Rozhodli jsme se skoncovat s hernami v Kolíně. S ročním odkladem, aby si majitelé nemovitostí našli nové nájemce. Naskakuje mi vzpomínka, jak jsme se před měsícem dostali s provozovateli heren do konfliktu během veřejného slyšení v salónku Kulturního domu.

Zkoušeli tehdy všechno. Slibovat, křičet, vyhrožovat. Chlapíci se zlatými řetězy, v doprovodu vyzývavých dam všech věkových kategorií. „S kým si myslíš, že mluvíš, ty vole starosto?" zeptal se mě jeden z nich. To ale podcenil soupeře. „A víte, že nevím? Když jste přišel, tak jste nepozdravil, ani se nepředstavil. A já do bedny házet nechodím..."

Za diskusi tehdy stál jediný z oponentů. Andrej Čírtek. Kolíňák, chytrý chlap. Bývalý mluvčí ministerstva obrany, dnes sekretář Unie herního průmyslu. Nechápal jsem, jak může zahodit ideály a nechat se koupit byznysem, co ničí životy, ale úroveň jsem mu přiznat musel. Projev měl vypilovaný a nabízel vějičky. Vždyť město může hernám stanovit přísnější režim. Může pro ně vybrat i vhodné adresy. Většinu problémů to vyřeší a městu zůstane slušný příjem. „Děláte chybu, pane starosto," řekl mi nakonec s naučeným úsměvem. „Časem na to přijdete."

V jednom měl pravdu. Příjem pětadvacet miliónů ročně byl opravdu slušný. V ostatním jsem trval na svém. Nejsou žádné vhodné adresy. V Kolíně chci mít klid. Když odcházel, bylo jasné, že prohru na domácím poli mi tenhle chlapík jen tak neodpustí. Stejně jako jeho klienti. Ale nebylo co řešit. Herny v Kolíně prostě skončí. Atmosféře ve městě to pomůže a dětem, co je vlastní fotrové okrádají o kapesné, taky. Pár rozčílených syčáků? To je nízká cena.  

Vzhůru na kraj

Je začátek listopadu 2016, měsíc po krajských volbách, v nichž Starostové a nezávislí skončili jen těsně druzí za vítězným ANO.

Sedím s kolegy, zvolenými za STAN do zastupitelstva Středočeského kraje, v sídle krajské správy ve Zborovské. Praha je krásná a Vltava je odsud, co by kamenem dohodil, ale tady to nějak nefunguje. A není to jen vybavením klubovny, kterou jsme zřejmě zdědili po komunistech nebo socialistech. Celý ten barák je divný. Spousta chodeb a zákoutí, málo světla, atmosféra jako z doby národních výborů. A osazenstvo jakbysmet. Úředníci ustrašeně zabíhají do svých kanceláří, nemluví se nahlas, šeptá se. Z Kolína jsem zvyklý na úsměv, domáckost, provozní hluk. To na kraji není. Tady to na změnu teprve čeká.

„Ani to nechtějte vyhrát," řekl mi ještě před volbami ředitel jedné krajské organizace. „Vážně:tam buď hrajete jejich hry, nebo vás brzy pošlou z kola ven. Nebo zavřou..."

Odbyl jsem ho jako unaveného pesimistu. Chtěl jsem vyhrát. Ne kvůli postupu výš. Kvůli Kolínu. K účasti na krajské politice mě přivedli Rath se Semerádem. To oni si vytvořili soupeře, co je teď porazil. Tak moc škodili, tak dusili rozvoj města, že jsem se rozhodl jít do přímé konfrontace. A teď tu jsem.

Za pár minut začne jednat první povolební zastupitelstvo. Dohaduji s kolegy poslední detaily. Čeká nás hlasovací martýrium. Zvolit hejtmana a radní, ustavit vedení jednotlivých odborných výborů...

Zdánlivě jednoduché volbě předcházely týdny usilovného vyjednávání.

Se socialisty to bylo krátké. Nabídli koalici a za odměnu místo hejtmana pro mě osobně. Pohled na bývalého hejtmana Peteru, najednou pobledlého a bez obvyklé arogance, byl k nezaplacení, ale tahle nabídka se přijmout nedala. Jak bych mohl spolupracovat s těmi, které tolik let kritizuji? Kraj neposunuli ani o centimetr dál, jen si dohazovali dotace do svých vesniček na úplné nesmysly.  

Druhou nabídku na post hejtmana jsem dostal od Babiše. Tedy... ne přímo. Oslovil s tím nápadem Danu Drábovou, naši kandidátku a v počtu preferenčních hlasů absolutní vítězku krajských voleb. Jenže nějak zapomněl říct vlastní kandidátce na hejtmanský post, Jaroslavě Pokorné Jermanové. Nevěřil jí? Evidentně ne dost...

Když to vyšlo najevo, začal kolotoč. Nakonec si paní Jermanová místo hejtmanky vybojovala. Na ženu nezvykle tvrdě, i když na správných místech prý se slzičkou v oku. Bylo mi to celkem jedno. Většinu času jsem stejně hodlal trávit jako dosud, prací pro Kolín. O to víc jsem ale na jednáních hájil počet našich radních a jejich kompetence. Podpoříme hejtmanku, ale budeme mít v Radě kraje silný hlas.

Ten okamžik právě nadešel. Je čas přejít do nedalekého jednacího sálu a navolit vyjednané vedení.

„Chtěla bych vám říct, že můj hlas Jermanová nedostane. Nechci vás tím zaskočit, překvapit, proto vám to říkám dopředu..." Dana Drábová má specifický hlas, ale je v něm překvapivý důraz. „Zavázala jsem se hlasovat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, což bych v případě hlasu pro Jermanovou na post hejtmanky porušila..."

Rychle si rovnám v hlavě, zda tím porušujeme koaliční smlouvu, kterou jsme po těžkých bojích podepsali. Nejspíš ji dodržíme i po odečtení Danina hlasu, ale zeptat se jí musím: „Nechci tě přemlouvat, Dano. Můžu jen vědět, proč...?"

„Nechci ti brát iluze a nadšení," říká. „Ale mluvila jsem s ní při tom vyjednávání mezi čtyřma očima. A ona není rovný člověk... Mám z ní špatný pocit. Ona ti nikdy neodpustí, že jsi mohl být hejtmanem místo ní. Jsi pro ni hrozba a dřív nebo pozdějc ti to dá sežrat..."    

Odcházíme. Stvrdíme hlasováním koalici, která odstraní po dlouhých letech socialisty a komunisty z vedení kraje. Měl bych mít radost, ale nemám. Dana Drábová, žena, která se živí odhadováním rizik, nevěří ženě, kterou za chvíli uděláme hejtmankou. Snad se mýlí. Kéž by se mýlila...

Zpátky do minulosti?

Je to zvláštní. Když jdu na radnici do „starostovny", jak říkám své pracovně, cítím se dobře. Nejen proto, že se celý ten barák povedl, má atmosféru, styl. Ve starostovně jsem uvolněný, dobře se mi tam dýchá. Většinu pracovní doby trávím u malého jednacího stolu, v útulném koutě, na křesle, z kterého mám výhled přímo na náměstí... Před manželkou jsem nedávno řekl, že si tu připadám jako doma. „Vždyť ty tam seš doma," zněla odpověď, „a za námi chodíš spíš na návštěvu..."

Z kanceláře v sídle Kraje, kam mám právě namířeno, mám rozdílné pocity. Možná jako drobnou škodolibost a důkaz vlastní síly mi paní hejtmanka přidělila tu nejmenší pracovnu.    Ne že by to bylo důležité. Vyrostl jsem v učitelském kamrlíku se čtyřmi kolegy na pár metrech čtverečných. Jenže těm kolegům jsem věřil, měl je rád. Tady...je to těžké. Čím dál tím víc se ukazuje, že partička z ANO nepřišla kraj měnit. Přišla starou gardu vystřídat u koryt. Během pár měsíců se důležité posty v okolí hejtmanky zaplnily lidmi napojenými na ANO. Lidmi bez skrupulí. Zpočátku jsem věřil, že se podaří změnit systém, kraj otevřít, posunout dál. Jenže tohle není Kolín. Nezměnilo se nic. Úředníci, které potkávám na chodbách, se ani neusmějí. Rychle zalezou do své kanceláře, zavřou dveře a chtějí mít klid. Chtějí přežít, udržet si flek. Jako za Ratha, za Řiháka, za Petery. Každá garnitura je strašila.

Doufal jsem, že jim ukážeme jiný styl, ale hejtmance atmosféra strachu a poslušnosti vyhovuje. Vůdcovský styl k tomuhle hnutí patří. Je mi z toho nanic.

Dnes to začíná absurdně hned od příchodu. U vchodu do budovy zahlédnu podivnou stavební aktivitu. Na zemi leží nějaké železné dílce a mladý řemeslník cosi navrtává do tlusté zdi. Jako statutární náměstek, zástupce hejtmanky, bych snad mohl něco vědět...

„Co se tady děje, pánové?" ptám se vrátného

„Prej se sem vrátí závory jako za Ratha.  Stavíme barikády..." říká pobaveně. Ten člověk už má z tohohle baráku evidentně srandu. Co ten už tu musel vidět...

Slibujeme otevřený úřad a začneme tím, že ho opevníme. Zavřeme se, schováme se tu před lidmi. Nežádoucí neprojdou. Tohle mi hlava nebere. Sahám pro mobil a píšu si poznámku: „Zeptat se hejtmanky, jestli se nezbláznila — závory!!!" Vzápětí mi dochází, že je to zbytečné. Zeptat se hejtmanky? Jak, když nemáme porady...

Když už mám mobil v ruce, volám Michaela Kašpara, který mě dnes zastupuje na radnici v Kolíně. Proberem, co máme tenhle týden na programu společně, a na závěr si ulevuju historkou o závorách nezastižitelné hejtmanky Jermanové. „Ona nedělá pravidelné schůzky se svými náměstky? To si děláš srandu?" ptá se.

Bohužel, nedělám. S hejtmankou se vidíme jednou týdně na radě. Tedy, když na ni přijde.

Bitva o most

Trochu prší a je chladno, ale ve vzduchu už je přece jen cítit léto, na které ukazuje kalendář. Než nasednu do auta, zhluboka se nadechnu. Raději bych nikam nejel, ale musím.

Ředitelství silnic a dálnic sídlí v Praze 4, na Čerčanské ulici. Jedu tam z pracovní schůzky na druhém břehu Vltavy, cesta trvá jen pár minut, během kterých rychle procházím nachystaná lejstra. Jde o most. Vede přes štítarské údolí jako součást obchvatu Kolína a není v dobrém stavu. Především — průjezd náklaďáků přes mostní závěry způsobuje nadměrný hluk. O dalších méně podstatných závadách nemluvě.

Před sídlem ŘSD už čeká Tomáš Růžička, druhý místostarosta, který má na starost dopravu. Popravdě, raději bych bral Michaela. Bývá ráznější, připravenější, s citem, kdy je potřeba iniciativu v týmu vystřídat. Tomáš je trochu váhavý. Slušný, ohleduplný, někdy až příliš. Zůstává mírný i ve chvílích, kdy to protistrana považuje jen za slabost, která se dá zneužít. Možná i proto nedokázal vedení ŘSD ani přimět ke schůzce.

S Tomášem je na místě i doktorka Miloslava Pošvářová, odbornice na dopravní stavby. Na těle má vytetované dva draky a duši rebela. Nadace Charty 77 ji v roce 2014 odměnila za občanskou statečnost. Jde proti přesile a nebojí se. Před několika lety opustila skvěle placený post na ŘSD jen kvůli tomu, že se držela svých zásad. V mailech se podepisuje jako „stínové ŘSD" a s tím oficiálním je občas ve sporu — hájí občanská sdružení i jednotlivce ve válce s úřady ohledně dopravních staveb.

Doktorku Pošvářovou nám seslalo samo nebe. Stalo se to na setkání s lidmi ze Štítar, kam se pozvaní zástupci ŘSD neobtěžovali přijet. Jeden z občanů, kteří už mají zbytečného hluku právem plné zuby, nám řekl, že ji oslovil. Možná čekal, že se lekneme. Když jsme mu ale poděkovali, ochotně kontakt na ni předal. Rychle jsme se dohodli. Ona vypracuje posudek, my sjednáme schůzku na ŘSD a ji přibereme jako odbornou konzultantku.

Úřad se bránil a odpovědi byly dlouho vyhýbavé: „Zašlete nám, prosím, podklady od zmíněné odbornice a my na jejich základě zvážíme další kroky..." V dubnu jsem se do pingpongu Tomáše Růžičky s ŘSD vložil osobně. Proboha, vždyť oni se té Pošvářové bojí, napadlo mě tehdy. „Nic zasílat nebudeme. My se s nimi chceme potkat a vše jim předat, promítnout fotografie a nechat doktorku Pošvářovou promluvit. Pokud možno za přítomnosti pana Grosse, ředitele ŘSD," oznámil jsem tehdy na poradě vedení města.

Následovaly další dva měsíce úhybných manévrů. Bude schůzka v Kolíně? Nebo v Praze? Požadavky, ať přijedeme sami. A neměnný protiargument: nejsme dopravními experty a expertní pohled považujeme za stěžejní. Nakonec jsme uspěli. Konečně jsme tady a vezeme si, koho je nám libo.

Před omšelou nevzhlednou budovou si podáme ruce. „Tak jdeme na ně?" říkám místo pozdravu. Na vrátnici nás vyzvedává mladá asistentka a vede nás do zasedačky v prvním patře. Velký stůl, promítací plátno, na stole připravené vody. Čekáme. Pak přichází ředitel ŘSD ing. Gross v doprovodu dalších tří lidí. Schůzka je pro ně očividně nepříjemná. Zdravíme se úsporně, při podání ruky se naše pohledy minou.

„Tak vás tady vítám," začíná ing. Gross, „a jsem opravdu moc zvědavý, co tak hoří..."

To si nemůžu nechat líbit. „Tak já vám děkuji, že jste už po půl roce žádostí o schůzku ochotní setkat s představiteli města, kde máte objektivně existující problém..."

Netrvá to dlouho a oba téměř křičíme. Bohužel každý na jiné téma. Já se ptám, proč má pět let stará stavba problémy a proč se neřeší. Pan ředitel se ptá, jestli jde o to, dokázat jim, že jsou neschopní. Atmosféra houstne, všichni mlčí, koukají do papírů.

Klidná zůstává jen naše expertka. „Můžu vám ukázat, v čem je problém, pánové?" přeruší nás nakonec s úsměvem. Ředitel Gross jen pokyne rukou směrem k promítacímu plátnu.

Doktorka Pošvářová promítá fotografie, pouští krátké video a nešetří kritikou.  „Stav mostních závěrů je k reklamaci funkce, neodpovídá předpisu TP 86 Mostní závěry, jehož jsem autorkou. Stav protihlukových stěn vykazuje technické vady i vady funkce. Kombinací odrazivých a pohltivých panelů a vyhnutím stěny v horní části dochází k "tunelovému efektu" a hluk se tlačí před vozidly, ven ze stěny..."

„A jak tohle víte? Vy jste dělala expertízu?" doslova vykřikne ředitel Gross.

„Ne. Já jen nelegálně vstoupila na váš pozemek, vylezla na konstrukci mostu a nafotila a natočila, jak to vypadá při průjezdu kamiónů. Kdybyste mi ale dali povolení a mohla jsem udělat i vrtné sondy, posudek bych vám vypracovala..."

Zaplať pánbůh za doktorku Pošvářovou. Povolení nedostala, to by asi ego jejího bývalého nadřízeného nepřežilo. Ale odcházíme se slibem, že ŘSD bere údaje o pohybu mostních závěrů vážně a potřebné sondy udělá. Do Kolína se vracím s pocitem vítěze.

Porod a puč

„Ty si fakt umíš naplánovat dítě do dobrodružné doby...," řekl mi jednou na schůzi Změny pro Kolín kolega Martin Slavík. Že by na tom něco bylo? Agáta, má první dcera, přišla na svět měsíc a půl po mém zvolení starostou Kolína. Teď, 12. října 2017, týden před parlamentními volbami, očekáváme s Maruškou v podolské klinice narození syna. Bohužel v podolské, kam z té naší kolínské odešel docent Petr Křepelka, vyhlášený porodník, za kterým řada kolínských žen jezdí dodnes.

Maruška je statečná. Musí být. Život se mnou to vyžaduje. Včera jsem ji pro jistotu vzal s sebou do zákulisí předvolební televizní debaty. „První dobu porodní tu ještě zvládneme, ale pak vám dáme propustku," smál se sympatický moderátor Jakub Veinlich.

Velké dobrodružství naštěstí přichází až další den. Dostávám od sestry papuče a jsem vpuštěn na sál. Ten mě příjemně překvapí. Připomíná spíš hotelový pokoj. Lůžko je tu jen jedno, k vybavení patří i toaleta a sprcha.

Právě se chystám vypnout mobil a být alespoň chvíli stoprocentně soustředěný na to, co se tady odehraje. Nedá mi to ale a rychle přelétnu poslední esemesku od krajské asistentky Báry: „Šéfe, moc se omlouvám... na kraji se něco děje. Hejtmanka zrušila zasedání Rady. Smrdí to..."

Ještě před půlhodinou — sídlo kraje je od kliniky v Podolí prakticky jen přes most — jsem se byl hejtmance Jermanové oficiálně omluvit, že se nezúčastním. Nedostal jsem se dál než na sekretariát. Prý důležité jednání s kolegy z ANO. Nechal jsem tedy vzkaz a vyrazil ze Zborovské do Podolí. Cestou do porodnice mi od hejtmanky přišla esemeska, že mi drží palce. Se smajlíkem. A teď tohle...

Přicházející porod se vším, co k tomu patří, mě vrací od dohadů do reality. Zanedlouho přichází do našeho života Matěj. Zdravé dítě, přirozenou cestou. Zázrak. Dojetí. Obdiv k ženám, co vydrží, zvládnou...

Zůstávám v porodnici až do večera. Máme syna... Mobil zapínám až v autě cestou domů. Plánuju si dát sklenku karibského rumu a doutník. Soukromá oslava, rozjímání... Bohužel mi klidné soustředění není přáno. Cestu do Kolína protelefonuju.

„Je to vážný. Asi nás budou chtít vyměnit za socany a komunisty," komentuje situaci Věšek Michalik, skvělý starosta Dolních Břežan, na kraji odpovědný za regionální rozvoj. Mlčky tisknu mobil k uchu. Co na to říct? Vždyť je to absurdní. Před rokem jsme právě tyhle dvě partaje z kraje po osmi letech vyprovodili. S ostudou. Zadlužený kraj, bez vize, s dotacemi pro kamarádíčky. Samozřejmě, šli jsme tehdy do rizika, tím je spolupráce s ANO vždycky. Ale naivně jsem věřil, že změnu chceme všichni. Dotační systém je teď spravedlivější než kdy předtím. To měl v gesci právě Věšek. Zveřejňování malých zakázek tak, aby se o nich dozvědělo co nejvíce firem, jsme neprosadili. Ale měli jsme i další cíle...

„Asi jdeme po tématech, která se otvírat nesmějí..."

Jo. Podpořili jsme návrh kolegy Pánka na kontrolu hospodaření Krajské správy a údržby silnic. A trvali jsme na forenzním auditu tohohle molochu, který spolyká ročně miliardy, aniž by to bylo na středočeských silnicích nějak výrazně vidět.

„Zvou nás na koaliční jednání," pokračuje Věšek a jeho hlas ve sluchátku je obdivuhodně klidný, i když trpký tón v něm nelze přeslechnout. „Mám informace, že na něm budou požadovat odvolání Martina Macháčka a mně."

Nabírám dech: „Věšku, to je vyloučené. Nebudeme za blbce. Pokud chtějí kohokoli z nás odvolat, udělají to s komoušema a socanama kdykoli. To je jen hra, aby vypadalo, že jednají..."

Díky vypečenému koaličnímu partnerovi cestou do Kolína nemyslím na potomka, ale na práci. Místo abych organizoval oslavu, škrtám a přepisuju v diáři. Jen abych mohl jít, kam se mi opravdu nechce. Na jednání s hejtmankou z hnutí ANO, které se označuje za transparentní a protikorupční. S hejtmankou, která neváhá ty, co se právě o otevřený kraj snaží, vyměnit za symbol krajské bídy a korupčních kauz.

Když konečně dorazím domů, rum šetřený pro významnou událost přece jen otvírám. Chvíli poté tichý obývák v kolínské bytovce zahaluje voňavý doutníkový kouř. V kapse mi pípne mobil. Nervózně se podívám... Fotka. Obrázek maličkého Matěje, který už je na pokoji se svojí mámou.

Tenhle den nezapomenu, i kdybych si ho nezapsal!

Zachránce Michael

S počasím se něco děje, to mi nikdo nevymluví. Budím se s nateklým pravým okem. Kouknu do zrcadla. Vypadám jako po rvačce. Alergie v březnu? Mžourám na záruční dobu očních kapek na polici v koupelně, ale ta malinká čísílka stejně nepřečtu. Dvě zjištění. Budu potřebovat brýle na blízko. Prý nemoc počínajícího stáří. A jako boxer budu vypadat celý den, protože ty kapky jsou vyschlé.

„Tati, ty vypadáš nějak...divně..."

„Říká se dobré ráno. Až potom se lidem vysmíváme," odseknu sedmileté Agátce. Moje nechuť vstát a jít do práce dosáhla nebezpečně vysokého stupně. A víc než oko za to může dnešní jednání s AVE. To je vždycky zážitek. Boj o každý centimetr půdy pod nohama. Už víc jak sedm let. Dnes mě alespoň těší, že na jednání bude taky Michael Kašpar, místostarosta za Změnu. Můžu se o něj opřít. Při tom zápřahu, ve kterém teď žiju, by to bez opravdového parťáka nešlo. Jednou bude výborným starostou...

„Ty už jsi potkal dole někoho z AVE a porvali jste se?" šklebí se hned při příchodu do mé kanceláře. Vzápětí se k nám přidává i Martin Tichý, šéf odboru regionálního rozvoje. Právě na jeho stole přistál papír, který dnešní jednání vyvolal.

„Jak je možné, že nám AVE vyfakturuje jen tak najednou tři milióny," ptám se ho, „a ještě s tak nesmyslně krátkou lhůtou splatnosti?" Zbytečná otázka — všichni víme jen to, co stojí na faktuře. Jenže mě při vzpomínce na ten papír stoupá krev do hlavy. „Jak mohlo AVE zapomenout fakturovat víkendové svozy odpadků za posledních devět měsíců? To jim nechyběly peníze, nevšimli si toho?"

„Pane starosto, uklidněte se, hlavně je potřeba se dohodnout..." Inženýr Tichý se pokouší zlepšit atmosféru a vyměňuje si s Michaelem Kašparem nešťastný pohled.  

Oba je chápu, jenže tep mi neklesá. V Kolíně se toho za poslední léta změnilo hodně, ale uklizené to město prostě není. Společnost, která od našich předchůdců na radnici koupila Technické služby, uzavřela s tehdejším vedením města smlouvu, jaká se hned tak nevidí. O výdělek je v ní dobře postaráno, kvalita služeb už se tak neřeší. A platnost má přitom čtvrt století! Copak to je normální? Za takovou dobu se změní svět. Změní se technika, vstupy, ceny. A město je přitom zavřené do krunýře, ze kterého není úniku bez stamiliónového „penále".

Občas dosáhneme malého vítězství. Po dlouhém naléhání například AVE koupilo vysavač na vajgly. Ale jinak je to věčný boj. Není týdne, abych nevolal našim úředníkům nebo přímo do firmy, že je něco špatně. Že je na náměstí už tři dny urvaný koš? Že je kousek od Legerovy ulice chodník zarostlý metr vysokou trávou? Že jsou občas u přetékajících kontejnerů hromady odpadků? Dokud nevyžadujeme nápravu, z AVE jako by to nikdo neviděl ...

Návštěva je tady. Jednatelka Suchomelová s doprovodem.  Hned po pozdravu začínám zostra: „Paní jednatelko, předpokladem pro jednání je, že tu fakturu okamžitě stornujete. Město vám prostě najednou tři miliony nezaplatí..."

„Pane starosto, ale ten dluh objektivně existuje. Svozy jsme uskutečnili..."

Vím, že nám nezbývá, než jednat. Dohadovat se, mračit se na sebe, hádat se, ale jednat. Přesto se nadechuji a útočím. Nekonstruktivně, vytočený, agresivní. „Měli jste nám víkendové svozy navíc účtovat průběžně, v rámci běžné fakturace. A teď si po devíti měsících vzpomenete a chcete všechno hned? Váš šlendrián nebude ohrožovat fungování města..."

Uklidni se, zpomal, tohle není dobrý, slyším kdesi v hlavě, ale emoce to přehluší. „Už to bude osm let a pořád nejsme partneři. Vám jde o zisk a nám o uklizené město..."

Říkám toho hodně, i když vím, že bych neměl. Pak mi dojde dech. Jednatelka Suchomelová mlčí. Vzpamatovává se z útoku, ve kterém jsem jí vyčetl snad všechno, co mi za poslední léta zůstalo v hlavě. Hloupě a nesmyslně. Tudy cesta k dohodě nevede.

Rozpačité ticho najednou přerušuje klidný hlas místostarosty Kašpara.

„A jste si jistá, paní jednatelko, že jsme si tu službu objednali?"

Změna výrazu v obličeji paní z AVE najednou mluví za všechno. Pane jo! Trefa do černého. „Pane místostarosto, to si snad děláte legraci? Chcete rozporovat objednávku? Myslíte, že bychom jen tak začali svážet v neděli odpadky?"

Jsme na koni. Ne díky mému řevu, nýbrž Michaelově chytrosti. „To si opravdu nemyslím, paní jednatelko, že byste něco v Kolíně dělali jen tak, z dobré vůle..." culí se můj zástupce. „Pokud ale vystavíte fakturu bez toho, abychom věc projednali, tak se ptám, jestli s sebou máte naší objednávku. Víte, pro pořádek..."

Užívám si to. Výborný tah. AVE objednávku města evidentně nedohledalo. Mladý místostarosta vyškolil zkušenou manažerku.

„Paní jednatelko, pan místostarosta Kašpar tím chce říct jediné: my nebudeme rozporovat, že ty svozy navíc byly naším požadavkem,"vysvětluju už klidným hlasem. „Ale vy stornujete fakturu. A připravíte dohodu o narovnání. V té bude splátkový kalendář, uznání vaší chyby a výrazná sleva pro město. A my písemně uznáme, že skutečně šlo o naše přání...."

Paní z AVE chvíli váhá. Mlčíme.

„Kdo připraví dohodu?" Vaši právníci nebo naši?" zeptá se nakonec jednatelka.

Když se za ní zavřou dveře, uznale svému parťákovi tisknu pravici. Je prima vidět, jak tenhle kluk, co na mě měl první dva měsíce na radnici asi milion otázek, za ty tři roky neskutečně vyrostl. Dneska vyhrál Michael.

Výš i hlouběji

Tak jsem povýšil. A zároveň klesl. Někdy vidím zblízka naprosté dno politického boje, jindy mě udiví i absence obyčejné lidské slušnosti.

První nečekaný zážitek ze Sněmovny mě čeká na pracovišti „ajťáků". Přede mnou se tam na drobnou starší ženu rozčiluje „kolega" z SPD, že nedostane notebook hned na požádání. Odpověď, že musí počkat na programové vybavení, jako by neslyšel. „Tak vy mi ho nedáte? Vy nevíte, kdo já jsem?" Když naštvaně odchází, snažím se odlehčit situaci vtípkem o křehkém poslaneckém egu, ale žena jen zavrtí hlavou. „Jsem tu už patnáct let a poměry jako teď jsem ještě nezažila. Nikdo vám nepodrží dveře, potkáváte o deset let mladší jedince, kteří nepozdraví a na pozdrav ani neodpovědí..."

Politické překvapení přichází o pár týdnů později. Klub Starostů a nezávislých je nejmenší, je nás šest ze dvou set poslanců. Přesto zkoušíme prosadit navýšit platy pro učitele a přidat tři sta miliónů na výstavbu nových školek. Od starostů z celé republiky víme, kde všude chybějí. Platy nám zamázli, ale za školky jsme sklidili potlesk i mezi kolegy z KDU, ODS, TOP a Piráty. Uspěli jsme! „Přidal jsem peníze školkám," tvrdí pak všude Andrej Babiš. Už nedodá, že jeho ANO hlasovalo proti..." 

Překvapení třetí: navrhujeme zákon, který by zatočil s podvodnými směnárnami. Díky odporu poslanců z ANO neprochází do druhého čtení. Za dva měsíce ho však ANO předkládá samo. Až na drobné změny je to ten náš! S jistou hořkostí pro něj hlasujeme a je nám jasné, kdo má se s tímhle úspěchem v nadcházejících komunálních volbách pochlubí. Ne, v tomhle baráku se férově nehraje.

Předvolební divadlo

Dnes nabírám zpoždění od rána. Chvilka s Matějem, kterého hlídám bez plíny, má dalekosáhlé důsledky. Kromě podlahy a sedačky dostala zásah i moje košile.

Zatímco Maruška likviduje škody, hledám novou. Zmačkaná. Žehlím. K autu to beru během. Na skle zas plivance, ale už nezuřím. Díky panu Veselému. Neznámý chlapík, který na facebooku zaregistroval můj povzdech, se před časem objevil na sekretariátu a přinesl mi padesát balení papírových kapesníků a rozstřikovač na vodu. Nic nechtěl, jen udělat radost. Mám ji. Krom toho mi jeho dárek šetří čas.

Na radnici přesto přicházím o pár minut později. „Našli, moji rádcové, našli?" ptám se asistentky místo pozdravu. Za chvíli jedu se svým zástupcem a šéfem finančního odboru na Státní fond rozvoje bydlení. Napravovat hříchy minulosti, k nimž patří i nevýhodná dohoda mezi státem, automobilkou a Kolínem.

„Vůbec nic, pane starosto."

Ach jo. Tady musel být před naším příchodem neskutečný bordel! Ztratit dokument o spolupráci s největším investorem... Ještě že na Fondu memorandum mají. A jsou vstřícní. Zastupují stát a mohou zmírnit tvrdý výklad některých špatně definovaných závazků, především nakládání s byty určenými přednostně pro TPCA. Když nám stát uvolní ruce, nějak se s ní dohodnem.

Po návratu sedám ke stolu a vyřizuji alespoň to nejnutnější. Pak zase běžím. Po čtyřech letech tu máme opět volební kampaň. Ta naše vlastně ani nezačala, ale ostatní už střílejí. Mě s Michaelem si dnes předvolal kontrolní výbor. Kvůli Kolínské klíčence. Stěžovatelka je Monika Čírtková, advokátka z kanceláře Milana Janouška, přepláceného městského právníka, kterému jsem neprodloužil smlouvu.

Zástupci stran, které se mnohdy ani nedostaly do zastupitelstva, a my jim přesto dali možnost být členy kontrolního orgánu, spokojeně naslouchají opakovaně vyvraceným nesmyslům. Pak chtějí informace, které už jsme jim dávno dali. O co sakra jde? Jen o to, aby tu byla kauza, kterou by mohli před volbami prezentovat? Když divadlo končí, uklidním se. Kritizují nás za řešení, které kopírují města doma i ve světě? Tohle jim lidi nezbaští.

Den pomalu končí. Na displeji mobilu mi vyskočí upozornění mé běžecké aplikace, že dnes mám zdolat sedm kilometrů ve svižném tempu. Musím svého virtuálního trenéra zklamat. Dnes to opravdu nedám. A zítra asi taky ne. Není čas. Na nic. Už aby bylo po volbách.