Vždy, když se vynoří krize a skoro vždy, když se na to teprve chystá, volají lidé po velkém šéfovi. Po někom, kdo jim ukáže cestu, přednese vize a vyvede je z marasmu dneška do krásných zítřků. A vždycky zjistí, že je to průšvih. Zářné zítřky se nekonají, vůdce, který je vzýval kdysi v saku se záplatami na rukávech, zmizí po čase v zámečku mezi sbírkou kravat a jeho bývalí obdivovatelé musí makat jako šrouby, aby zaplatili zmizelé miliardy.

Ale to nebrání v tom, aby volali po novém vůdci a pracovali ještě více, aby měli našetřeno na jeho excesy.

Základem neuvěřitelné obětavosti těchto poctivých občanů je jejich vlastní přesvědčení, že oni sami jsou jen banda neschopných jedinců, kteří ke své správě potřebují nějakého osvíceného a dobrého člověka. Ukazuje se však, že střední třída má jen velmi málo vkusu a schopností postarat se nejen o své věci, ale také najít si svého dobrého pastýře. Obzvláštní popularitě mezi inženýry, vedoucími pracovníky, zaměstnanci, ale i akademiky se těší absolventi vojenských gymnázií, bankovní úředníci, v lepším případě cifršpióni, kteří právě vylezli ze svých statistických tabulek. Nesmíme však zapomenout ani na populární strojvůdce či vedoucí restauračních jídelen. Ale popravdě, kdo by to měl také dělat?

Kdyby nám měli radit doma, odbyli bychom to shovívavým úsměvem. Ale řídit stát, nakupovat kilometry dálnic a vrtat tunely do našich parků i peněženek je necháme klidně, a ještě jim tleskáme. A dokonce jsme ochotni se kvůli těmto hochštaplerům mezi sebou hádat a kazit si náladu a dobré vztahy v tomto již tak dost slzavém údolíčku.