Předsedou nejpočetnější židovské organizace ve Spojeném království se může poprvé stát přistěhovalec z arabských zemí. Mezi čtyřmi kandidáty na předsedu je totiž Edwin Shuker, přistěhovalec z Iráku, jehož mateřským jazykem je arabština.

Vlivný filantrop a zastánce udržování úzkých kontaktů s Blízkým východem Shuker se narodil v Bagdádu roku 1955, o šestnáct let později opustil se svými rodiči Irák a přes Kurdistán se dostal do Británie, kde získal status uprchlíka. Ke svým kulturním kořenům se však hlásí: „Co se mojí identity týče, jsem Žid z arabské země, který mluví arabsky a hebrejsky,“ prohlásil pro The Guardian.

Bude-li Shuker 13. května zvolen předsedou Rady zástupců britských Židů, stanovil za úkol „utvářet spojenectví s celou šíří britské společnosti, s politickými stranami, křesťany, muslimy a jinými náboženskými komunitami, proti jakékoli podobě rasismu.“ Jeho programem rovněž je přispět k tomu, aby britská společnost byla inkluzivnější a otevřenější různorodosti. Pokládá za žádoucí rozvíjet v tomto směru vzdělání a kulturu.

Sefardové a Aškenázové

Velká část Židů, která po porážce v tzv. židovské válce (66-70) a v Bar Kochbově povstání (132-135) musela opustit svou vlast, se nejprve rozptýlila po okolních zemích a významná část z nich se později usadila v Evropě. Židé si obvykle zachovali své náboženství, i když se v akademické debatě vyskytuje hypotéza, že izraelští Arabové a Palestinci jsou též potomky arabizovaných a islamizovaných Židů.

Už v době, kdy se začala tvořit diaspora, nemluvili Židé původní hebrejštinou. Ta přežívala víceméně jako jazyk části Talmudu a synagogální bohoslužby. V běžném hovoru se užívala aramejština, tedy jazyk blízký staré syrštině. Na evropském území se pak Židé rozvětvili zejména na Sefardy s centrem na dnešním Iberském poloostrově, kteří mluvili jazykem ladino, lidovou latinou, která stála u zrodu i pozdější španělštiny, ale s mnoha aramejskými a hebrejskými prvky.

Aškenázové, Židé s centrem v Porýní, kteří se pak dále posouvali na východ, k nám, do Polska, do Uher a do Ruska, mluvili (a malá část dodnes mluví a píše) jazykem jidiš spojujícím germánský základ s jejich tradičními a také se slovanskými výrazy. Tento jazyk se psal a píše hebrejským písmem. Mezi aškenázskými a sefardskými Židy jsou rovněž náboženské rozdíly a každá z těchto dvou kvazietnických skupin má v Jeruzalémě svou větev nejvyššího rabinátu, i když obě tyto autority své aktivity koordinují.

Blízkovýchodní Židé

Při tradičním dělení se mnohdy poněkud opomíjí Židé usazení v arabsky mluvícím světě, přičemž se tento jazyk s islámem rozšířil do severní Afriky a na Blízký východ. Ti posléze tvořili náboženskou menšinu v islámském světě vedle křesťanů a různých zachovaných starobylých kultů. V historických pojednáních se obvykle uvádí, že mezi muslimy bylo jejich postavení příznivější než v zemích křesťanských.

Nazývají se Mizrahim, což vlastně znamená Egypťané, a jejich mateřským jazykem je po staletí arabština. V kultuře (literatuře, architektuře, hudbě, filosofii, vědě) a v životním stylu jsou blízcí např. Jemencům, Maročanům, Egypťanům a dalším národům, mezi nimiž žijí. Arabština byla ve středověku jazykem významných děl židovské kultury i v Evropě. Mizrahové se nábožensky přidružili k Sefardům a autoritou v oblasti náboženského práva pro ně je První na Sionu, v současnosti Yitzhak Yosef poněkud nechvalně proslulý svými nesnášenlivými projevy.

Pokud by se Mizrahi — a navíc uprchlík — skutečně stal hlavou britské židovské komunity, byla by to významná změna. Což si uvědomuje i Shuker, který ke své kandidatuře poznamenal: „Pro britské Židy by to byl obrovský kulturní posun, přijmout Orientálce s cizím přízvukem. Doufám, že jsme na to dostatečně zralí.“