Představte si hudební festival, který má tak fantastický program, že se v jeden čas pokaždé kříží tři až čtyři koncerty, které nutně potřebujete vidět. Užíváte si pocit štěstí a opojení — ale i lehké frustrace, že se nemůžete rozkrájet.

Podobné to bylo v listopadu na desáté Globální konferenci investigativních novinářů, pořádané v jihoafrickém Johannesburgu. V kampusu Witwatersrandské univerzity, která událost hostila, se sjelo dvanáct set novinářů a novinářek ze všech končin světa. Po čtyři dny se hovořilo o současném stavu a problémech profese: narůstajícím vlivu falešných zpráv, neboli „fake news“, o krizi vlastnictví a financování médií, o propadu důvěry veřejnosti v novinářskou obec.

Sdílely se zkušenosti a pracovní postupy — jak a kde pátrat po informacích, které mají zůstat skryty. Své zkušenosti popisovali novináři, pracující v autoritativních a represivních režimech. Nechyběly praktické dílny věnované datové a forenzní žurnalistice či ověřování faktů.

Diskutovalo se o etických limitech investigativního novinářství či práce v utajení. Vyměňovaly se zkušenosti s financováním nezávislých mediálních projektů či s trestním pronásledováním a výhrůžkami na sociálních sítích.

Pořadatelé — Globální síť investigativních novinářů — sdružují novinářské a investigativní projekty z celého světa. Konference představila stovky počinů, které by stály za zmínku. Zde alespoň malá přehlídka inspirací.

Sanne Terlingenová: Vyšetřování smrti muže, který nezajímal policii

 „Když našli v Německu v parku na stromě oběšeného eritrejského uprchlíka Kahsaye Mekonnena, policie případ rychle uzavřela jako sebevraždu,“ vyprávěla během tematické sekce pojmenované Novináři v roli detektivů holandská novinářka Sanne Terlingenová. „Zbytek jeho opasku jsme na větvi onoho stromu objevili ještě rok poté, když jsme se do vyšetřování pustili sami. Myslím, že to dobře ilustruje úroveň přístupu policie.“

Policie se nepokusila zodpovědět žádnou z otázek, které se nabízely. Mekonnenovo tělo našli v Brémách. Proč tam, když s úspěchem žádal o asyl v Holandsku? A proč by si vůbec bral život, když zrovna prožíval lepší období svého uprchlického života?

Vše bylo na dobré cestě k tomu, aby za ním mohla do Holandska přijet i jeho rodina. Rovněž se policie nezabývala ani tím, že Mekonnenovi před smrtí vyhrožoval jiný Eritrejec. Anebo tím, jak jeho útěk souvisel s ilegálními převaděči a zřejmě i s obchodníky s lidskými orgány.

Na paži mrtvého muže byly nalezeny stopy po odběru krve. Měl snad za útěk do Evropy zaplatit svou ledvinou? A co se „pokazilo“, že případ nakonec dopadl Mekonnenovou smrtí, vraždou?

Německá policie neměla informace, které znaly nizozemské úřady, a ty se jim je ani neobtěžovaly předat. Jak se můžeme domnívat, ani jedna strana necítila naléhavost, pokud šlo o smrt jednoho z mnoha desítek tisíc uprchlíků. Vyšetřování poslední cesty Kahsaye Mekonnena se chopila skupinka holandských a německých novinářů — a zjistili mnohem mnohem víc než policie.

Fascinující vyprávění Sanne Terlingenové ukázalo, kolik informací o posledních týdnech eritrejského uprchlíka bylo možné zrekonstruovat jen z obsahu jeho peněženky, tedy z vlakových jízdenek, z výpisu z jeho bankovního účtu a z mobilu. A co teprve, když se novináři vydali i po Mekonnenových stopách do Itálie, přes kterou prchal.

„Zdánlivě malý případ může poukázat na mezinárodní zločineckou síť,“ řekla Sanne. Převaděče a pravděpodobného obchodníka s lidmi, který vyhrožoval Mekonnenovi, hledá italská policie. Kdyby se do případu s podobnou vervou jako novináři pustila i holandská a německá policie, mohli jsme dnes vědět ještě mnohem více, než co naznačují zjištění skupinky novinářů.

Krátký film o investigaci poslední cesty Kahsaye Mekonnena lze zhlédnout na Youtube. 

Anas Aremeyaw Anas: Muž bez tváře a pudu sebezáchovy

„Smyslem mé novinářské práce je pojmenovat a zostudit viníky. A poslat je do vězení. V našich končinách někdy nestačí jenom nastřádat informace, musíte je podložit důkazy. A o to se snažím,“ říká mezinárodními cenami za investigativní žurnalistiku ověnčený ghanský novinář Anas Aremeyaw Anas. Jeho specializací jsou lidská práva a korupce v Ghaně a v Subsaharské Africe.

Anas pracuje v přestrojení, jeho tvář a identitu veřejnost nezná. Dnes už to ale není jen nutný předpoklad jeho práce v anonymitě, je to i otázka bezpečnosti. Čím je úspěšnější, tím vlivnější jsou i jeho nepřátelé. Jeho kancelář na neznámé adrese hlídá čtyřiadvacet hodin denně ochranka. Při některých svých investigacích prý spí každou noc na jiném místě.

Kromě bezmezné smělosti a nápaditosti v práci používá arzenál masek a zřejmě i velmi dobrý herecký um. Jednou dokonce předstíral šílenství, aby se dostal do největší ghanské psychiatrické nemocnice, jindy se převlékl za kámen, aby natočil pašeráky kakaa.

Celý seznam jeho počinů, i pozitivních změn, jichž dosáhl v ghanské společnosti, je dlouhý a fascinující. V roce 2006 se například vydal v přestrojení za katolického kněze do thajské věznice, kde o tamních podmínkách pohovořil s několika ghanskými a západoafrickými vězni. Podařilo se mu tak odhalit strašlivé životní podmínky, mučení i úmrtí zahraničních vězňů. Ghanská vláda díky tomu s Thajskem úspěšně vyjednala převoz všech ghanských vězňů do vlasti.

Jindy si vyrobil věrnou podobiznu postiženého miminka, aby se pak vydával za jeho otce. Usvědčil tak venkovského bylinkáře, který byl za úplatu ochoten otrávit nechtěné děti, jež údajně přinášejí do rodiny neštěstí.

V roce 2015 odhalil rozsáhlou korupci v ghanském soudnictví. Po dva roky se vydával za příbuzného usvědčených zločinců, vrahů a násilníků a nabízel úplatky soudcům, pokud zmírní jejich trest. Vše natáčel na skrytou kameru.

Čtyřiatřicet soudců se nechalo nachytat a peníze, v jednom případě i kozu, přijali. Po zveřejnění dokumentárního filmu, který vše mapuje a který otřásl ghanskou společností, následovalo vyšetřování. Pracovníci namočení do skandálu byli suspendováni a část z nich později propuštěna. Jeden z usvědčených soudců se pokusil Anase žalovat, do případu se ale vložil státní zástupce a zaručil mu imunitu.

Asád Al-Zalzálí: Kam se poděly peníze na sedmnáct set nových škol

Podle Komise pro ochranu novinářů zemře více žurnalistů při pokrývání korupce nežli válečných konfliktů. I proto se každý den strachuje matka iráckého novináře Asaada Al-Zalzaliho, letošního vítěze Global Shining Light Award, novinářské ceny, udělované Globální sítí investigativních novinářů.

Cena vyzdvihuje novinářskou práci v rozvojových a konfliktních zemích. Slavnostní ceremonie se odehrála na konferenci v Johannesburgu a porota Al-Zalzaliho ocenila za odhalení úniku dvou set milionů dolarů veřejných peněz, určených na výstavbu škol.

„Irák trpí dvacetiprocentní negramotností. Toto číslo prudce vzrostlo v uplynulých letech, během války. Rozhodl jsem se zjistit, jak s tím hodlá naložit vláda,“ řekl Al-Zalzali. Jeden milion iráckých dětí nemá žádný přístup do vzdělávacího systému a v zemi stojí na tři tisíce provizorních hliněných škol. Vláda proto rozhodla, že vyčlení prostředky na výstavbu sedmnácti set nových.

Kde se to zvrtlo? Irácké ministerstvo školství uzavřelo smlouvu se stavební firmou, patřící hlavnímu sponzorovi druhé největší politické strany v zemi. Dále ministerstvo složilo vlastníkovi firmy šedesát procent zakázky jako zálohu předem, což v Iráku není legální. Záloha může dosahovat nejvýše deseti procent výsledné částky.

Posléze z daného účtu zmizel ekvivalent dvou set milionů dolarů do zahraničí. Al-Zalzálího investigace vedla k tomu, že obchodník byl odsouzen k sedmi letům vězení a dvanáct vládních úředníků bylo zbaveno funkcí. Část peněz se podařilo získat nazpět.

„Udělali jsme to pro děti,“ řekl při přebírání ceny Asád al-Zalzálí. „Tohle je moje vlast. Nebudu ji opouštět, ani svou profesi, když mě potřebuje.“

Emmanuel Mayah, Musikilu Mojeed: Mimosoudní popravy na jihovýchodě Nigérie

Porota Global Shining Light Award udělila dvě hlavní ceny. Vedle Asáda al-Zalzálího ještě nigerijskému novináři Emmanuelu Mayahovi a jeho editorovi Musikilu Mojeedovi.

Dvouměsíční investigace Emmanuela Mayaha odhalila skoro dvě stě mimosoudních poprav příslušníků etnických minorit a hnutí za svobodný stát Biafra v regionu města Onitsha. Jen mezi srpnem 2015 a únorem 2016 zabily policejní a armádní složky 170 neozbrojených lidí, 400 dalších bylo zavřeno nebo zadrženo bez soudu.

Novinář sestavil jmenný seznam obětí, rekonstruoval, jak zemřely, pořídil fotografie těl a masových hrobů… Nigerijská vláda vyhlásila v návaznosti na jeho odhalení nové vyšetřování.