Představte si hudební festival, který má tak fantastický program, že se v jeden čas pokaždé kříží tři až čtyři koncerty, které nutně potřebujete vidět. Užíváte si pocit štěstí a opojení — ale i lehké frustrace, že se nemůžete rozkrájet.

Podobné to bylo v listopadu na desáté Globální konferenci investigativních novinářů, pořádané v jihoafrickém Johannesburgu. V kampusu Witwatersrandské univerzity, která událost hostila, se sjelo dvanáct set novinářů a novinářek ze všech končin světa. Po čtyři dny se hovořilo o současném stavu a problémech profese: narůstajícím vlivu falešných zpráv, neboli „fake news“, o krizi vlastnictví a financování médií, o propadu důvěry veřejnosti v novinářskou obec.

Sdílely se zkušenosti a pracovní postupy — jak a kde pátrat po informacích, které mají zůstat skryty. Své zkušenosti popisovali novináři, pracující v autoritativních a represivních režimech. Nechyběly praktické dílny věnované datové a forenzní žurnalistice či ověřování faktů.

Diskutovalo se o etických limitech investigativního novinářství či práce v utajení. Vyměňovaly se zkušenosti s financováním nezávislých mediálních projektů či s trestním pronásledováním a výhrůžkami na sociálních sítích.

Pořadatelé — Globální síť investigativních novinářů — sdružují novinářské a investigativní projekty z celého světa. Konference představila stovky počinů, které by stály za zmínku. Zde alespoň malá přehlídka inspirací.

Sanne Terlingenová: Vyšetřování smrti muže, který nezajímal policii

 „Když našli v Německu v parku na stromě oběšeného eritrejského uprchlíka Kahsaye Mekonnena, policie případ rychle uzavřela jako sebevraždu,“ vyprávěla během tematické sekce pojmenované Novináři v roli detektivů holandská novinářka Sanne Terlingenová. „Zbytek jeho opasku jsme na větvi onoho stromu objevili ještě rok poté, když jsme se do vyšetřování pustili sami. Myslím, že to dobře ilustruje úroveň přístupu policie.“

Policie se nepokusila zodpovědět žádnou z otázek, které se nabízely. Mekonnenovo tělo našli v Brémách. Proč tam, když s úspěchem žádal o asyl v Holandsku? A proč by si vůbec bral život, když zrovna prožíval lepší období svého uprchlického života?

Vše bylo na dobré cestě k tomu, aby za ním mohla do Holandska přijet i jeho rodina. Rovněž se policie nezabývala ani tím, že Mekonnenovi před smrtí vyhrožoval jiný Eritrejec. Anebo tím, jak jeho útěk souvisel s ilegálními převaděči a zřejmě i s obchodníky s lidskými orgány.

Na paži mrtvého muže byly nalezeny stopy po odběru krve. Měl snad za útěk do Evropy zaplatit svou ledvinou? A co se „pokazilo“, že případ nakonec dopadl Mekonnenovou smrtí, vraždou?

Německá policie neměla informace, které znaly nizozemské úřady, a ty se jim je ani neobtěžovaly předat. Jak se můžeme domnívat, ani jedna strana necítila naléhavost, pokud šlo o smrt jednoho z mnoha desítek tisíc uprchlíků. Vyšetřování poslední cesty Kahsaye Mekonnena se chopila skupinka holandských a německých novinářů — a zjistili mnohem mnohem víc než policie.

Fascinující vyprávění Sanne Terlingenové ukázalo, kolik informací o posledních týdnech eritrejského uprchlíka bylo možné zrekonstruovat jen z obsahu jeho peněženky, tedy z vlakových jízdenek, z výpisu z jeho bankovního účtu a z mobilu. A co teprve, když se novináři vydali i po Mekonnenových stopách do Itálie, přes kterou prchal.

„Zdánlivě malý případ může poukázat na mezinárodní zločineckou síť,“ řekla Sanne. Převaděče a pravděpodobného obchodníka s lidmi, který vyhrožoval Mekonnenovi, hledá italská policie. Kdyby se do případu s podobnou vervou jako novináři pustila i holandská a německá policie, mohli jsme dnes vědět ještě mnohem více, než co naznačují zjištění skupinky novinářů.

Krátký film o investigaci poslední cesty Kahsaye Mekonnena lze zhlédnout na Youtube. 

Anas Aremeyaw Anas: Muž bez tváře a pudu sebezáchovy

„Smyslem mé novinářské práce je pojmenovat a zostudit viníky. A poslat je do vězení. V našich končinách někdy nestačí jenom nastřádat informace, musíte je podložit důkazy. A o to se snažím,“ říká mezinárodními cenami za investigativní žurnalistiku ověnčený ghanský novinář Anas Aremeyaw Anas. Jeho specializací jsou lidská práva a korupce v Ghaně a v Subsaharské Africe.

Anas pracuje v přestrojení, jeho tvář a identitu veřejnost nezná. Dnes už to ale není jen nutný předpoklad jeho práce v anonymitě, je to i otázka bezpečnosti. Čím je úspěšnější, tím vlivnější jsou i jeho nepřátelé. Jeho kancelář na neznámé adrese hlídá čtyřiadvacet hodin denně ochranka. Při některých svých investigacích prý spí každou noc na jiném místě.

Kromě bezmezné smělosti a nápaditosti v práci používá arzenál masek a zřejmě i velmi dobrý herecký um. Jednou dokonce předstíral šílenství, aby se dostal do největší ghanské psychiatrické nemocnice, jindy se převlékl za kámen, aby natočil pašeráky kakaa.

Celý seznam jeho počinů, i pozitivních změn, jichž dosáhl v ghanské společnosti, je dlouhý a fascinující. V roce 2006 se například vydal v přestrojení za katolického kněze do thajské věznice, kde o tamních podmínkách pohovořil s několika ghanskými a západoafrickými vězni. Podařilo se mu tak odhalit strašlivé životní podmínky, mučení i úmrtí zahraničních vězňů. Ghanská vláda díky tomu s Thajskem úspěšně vyjednala převoz všech ghanských vězňů do vlasti.

Jindy si vyrobil věrnou podobiznu postiženého miminka, aby se pak vydával za jeho otce. Usvědčil tak venkovského bylinkáře, který byl za úplatu ochoten otrávit nechtěné děti, jež údajně přinášejí do rodiny neštěstí.

V roce 2015 odhalil rozsáhlou korupci v ghanském soudnictví. Po dva roky se vydával za příbuzného usvědčených zločinců, vrahů a násilníků a nabízel úplatky soudcům, pokud zmírní jejich trest. Vše natáčel na skrytou kameru.

Čtyřiatřicet soudců se nechalo nachytat a peníze, v jednom případě i kozu, přijali. Po zveřejnění dokumentárního filmu, který vše mapuje a který otřásl ghanskou společností, následovalo vyšetřování. Pracovníci namočení do skandálu byli suspendováni a část z nich později propuštěna. Jeden z usvědčených soudců se pokusil Anase žalovat, do případu se ale vložil státní zástupce a zaručil mu imunitu.

Asád Al-Zalzálí: Kam se poděly peníze na sedmnáct set nových škol

Podle Komise pro ochranu novinářů zemře více žurnalistů při pokrývání korupce nežli válečných konfliktů. I proto se každý den strachuje matka iráckého novináře Asaada Al-Zalzaliho, letošního vítěze Global Shining Light Award, novinářské ceny, udělované Globální sítí investigativních novinářů.

Cena vyzdvihuje novinářskou práci v rozvojových a konfliktních zemích. Slavnostní ceremonie se odehrála na konferenci v Johannesburgu a porota Al-Zalzaliho ocenila za odhalení úniku dvou set milionů dolarů veřejných peněz, určených na výstavbu škol.

„Irák trpí dvacetiprocentní negramotností. Toto číslo prudce vzrostlo v uplynulých letech, během války. Rozhodl jsem se zjistit, jak s tím hodlá naložit vláda,“ řekl Al-Zalzali. Jeden milion iráckých dětí nemá žádný přístup do vzdělávacího systému a v zemi stojí na tři tisíce provizorních hliněných škol. Vláda proto rozhodla, že vyčlení prostředky na výstavbu sedmnácti set nových.

Kde se to zvrtlo? Irácké ministerstvo školství uzavřelo smlouvu se stavební firmou, patřící hlavnímu sponzorovi druhé největší politické strany v zemi. Dále ministerstvo složilo vlastníkovi firmy šedesát procent zakázky jako zálohu předem, což v Iráku není legální. Záloha může dosahovat nejvýše deseti procent výsledné částky.

Posléze z daného účtu zmizel ekvivalent dvou set milionů dolarů do zahraničí. Al-Zalzálího investigace vedla k tomu, že obchodník byl odsouzen k sedmi letům vězení a dvanáct vládních úředníků bylo zbaveno funkcí. Část peněz se podařilo získat nazpět.

„Udělali jsme to pro děti,“ řekl při přebírání ceny Asád al-Zalzálí. „Tohle je moje vlast. Nebudu ji opouštět, ani svou profesi, když mě potřebuje.“

Emmanuel Mayah, Musikilu Mojeed: Mimosoudní popravy na jihovýchodě Nigérie

Porota Global Shining Light Award udělila dvě hlavní ceny. Vedle Asáda al-Zalzálího ještě nigerijskému novináři Emmanuelu Mayahovi a jeho editorovi Musikilu Mojeedovi.

Dvouměsíční investigace Emmanuela Mayaha odhalila skoro dvě stě mimosoudních poprav příslušníků etnických minorit a hnutí za svobodný stát Biafra v regionu města Onitsha. Jen mezi srpnem 2015 a únorem 2016 zabily policejní a armádní složky 170 neozbrojených lidí, 400 dalších bylo zavřeno nebo zadrženo bez soudu.

Novinář sestavil jmenný seznam obětí, rekonstruoval, jak zemřely, pořídil fotografie těl a masových hrobů… Nigerijská vláda vyhlásila v návaznosti na jeho odhalení nové vyšetřování.

Malachy Browne: Forenzní žurnalistika

Jestliže se stále více objevuje názor, že online sociální média lidstvu více škodí, nežli prospívají, Malachy Browne z New York Times ovládá způsob, jak z nich vytěžit přínos pro žurnalistiku ve veřejném zájmu. Svou metodou práce tak trochu uvádí v život ideu občanské žurnalistiky, kdy každý, kdo má v ruce telefon s přístupen na sociální sítě se může stát v určité situaci novinářem.

„Po šest let, od začátku syrského konfliktu, jsem používal základní nástroje — a široce dostupné informace —, abych ověřoval informace promítané na televizních obrazovkách,“ vysvětlil pro začátek svého vystoupení Malachy.

„Není jasné, zda se to vůbec stalo, jak vůbec chcete prokázat pravost videa?“ ptá se Bašár Asad v návaznosti na informaci, že syrská vláda provedla v dubnu loňského roku chemický útok na město Chan Šeichun. „Well, jednouše. Pojďme se podívat na videa, satelitové snímky a informace z otevřených zdrojů z daného dne,“ odpovídá mu původem irský novinář.

Porovnání oficiálních vyjádření syrského režimu a ruského ministerstva obrany začíná kulhat už při informaci, že útok se uskutečnil mezi 11:30 a polednem. Místní aktivisté hovoří o čase po šesté hodině ranní.

To potvrzují nejen údaje o nahrání jejich videozáznamů na Facebook, ale i časy, kdy spolu v návaznosti na útok komunikovali místní lékaři, kteří se koordinují přes sociální síť WhatsApp. Takto zdánlivě jednoduchou metodou postupně Malachy Browne nahlodá celou oficiální interpretační linku. 

Působivých výsledků lze obdobně dosáhnout v různorodých případech. 1. října loňského roku vystřílel během desíti minut Američan Stephen Paddock více než tisíc nábojnic do davu dvaadvaceti tisíc návštěvníků koncertu country hudby v Las Vegas. Zavraždil devětapadesát lidí, stovky zranil.

„S tím, jak se vyjádření vyšetřující policie několikrát změnila a narůstalo všeobecné zmatení z toho, co a jak se vlastně stalo, rozhodli jsme se vytvořil vlastní, podrobnou časovou osu,“ vysvětlil Malachy. Výsledkem je jedenáctiminutové video, kombinující především množství videí od svědků a účastníků události.  

Tým autorů pracoval například s důkladným porovnáním zvukových stop střelby ve stovkách videí, která nasbíral prostřednictvím sociálních sítí. Můžeme tak sledovat nejen rekonstrukci události, ale současně se i přiblížit celé šílené situaci.

Poslední počin Malachyho Browna dokládá, jak Itálie profituje na prodeji bomb saúdskému královskému letectvu, respektive na zabíjení civilistů v Jemenu: „Vystopovali jsme konkrétní bomby, vyrobené v Itálii, které měly na svědomí civilní obyvatelstvo Jemenu. Použili jsme dron, čerpali jsme z videí z Facebooku, ze satelitních snímků a z fotek z Twitteru a od profesionálních fotografů. Pracovali jsme také s citlivými vládními dokumenty.

Hovořili jsme rovněž s lidmi z lodní dopravy a bývalými zaměstnanci výrobce bomb. Chtěli jsme celý příběh dokonale podložit. Odhalili jsme bezostyšné vydělávání na válečném konfliktu. Je to také nahlédnutí do tajnůstkářského a neprůhledného globálního obchodu se zbraněmi.“  

Anna Babinetsová: Kdo zabil Pavla?

O smrti běloruského novináře Pavla Šeremeta, který po ruské anexi Krymu pracoval v Kyjevě pro list Ukrajinská pravda, jsme se v reálném čase dozvídali z našich médií. V červenci roku 2016 zahynul za bílého dne při explozi auta své přítelkyně, zakladatelky Ukrajinské pravdy.

Šeremet pracoval postupně v rodném Bělorusku, v Rusku a na Ukrajině. Patřil k nepřehlédnutelným a nepohodlným představitelům profese. Rok a půl po jeho smrti však policie příliš nepokročila s vyšetřováním. Pachatele vraždy neznáme.

„Pavel pracoval ve stejné budově jako my, byl to kamarád. Nechtěli jsme samozřejmě dopředu nijak zpochybňovat práci policie, ale rozhodli jsme se souběžně pátrat po vlastní linii,“ uvedla na konferenci mladá ukrajinská novinářka Anna Babinetsová.

Spolu s dalšími kolegy se dali do práce prakticky hned. Sesbírali všechny dostupné záběry z pouličních kamer ze dne útoku a noci, která mu předcházela. Analýzou se jim podařilo identifikovat možné pachatele, svědky a další podezřelé osoby.

Vyšetřování týmu novinářů, které vede až k dosud oficiálně nevysvětlené roli tajných služeb, je zachyceno v padesátiminutovém dokumentárním filmu s názvem Killing Pavel. Opět se zde dozvídáme více než z oficiálních míst.

Film je pozoruhodným dílem nejen proto, k jakým informacím se dopátrá, ale také z hlediska metody novinářské práce, kterou zaznamenává. Je také jednou z řady dobrých odpovědí na to, proč je kvalitní novinářská práce z definice nepohodlná jakémukoliv nečestnému a autoritářskému režimu — a proč je současně nepostradatelnou záchrannou brzdou každé společnosti.