Situace kolem obsazování místa eurokomisaře nabyla stejně groteskních podob jako všechno, co  se dotýká naší vrcholové politiky. Každý den se objevovala nová jména a nová překvapení. Nejasnost našeho směřování, neschopnost pojmenovávat věci jasně a precizně, sledování pouze vlastních partikulárních zájmů, to všechno odhaluje bídu současného stavu společnosti a jejích reprezentantů a nutí nás položit si nepříjemné otázky.

Koho vlastně hledáme? Co má splňovat náš reprezentant v EU? Jaké kvality, jakou odbornost, jakou minulost by takový člověk měl mít? V naší zemi žije velká řada schopných lidí, osobností s erudicí odbornou i s dobrou pověstí. Takové lidi najdeme v občanské společnosti na nejrůznějších místech a v nejrůznějších pozicích. Zrak našich politických zastupitelů je však už dávno zakalen stranickostí a osobními zájmy. Ve společnosti už nevidí nic a nikoho jiného než sebe sama, popřípadě ještě managery, spřízněné s politickou elitou.

Okolo obsazování tohoto místa se znovu prokázalo, že nejvýše dnes stojí a po dvaceti letech znovu obsazují většinu důležitých míst lidé, kteří byli v minulém režimu dlouhodobě členy komunistické strany nebo pro ni dobře pracovali na významných ekonomických místech. Po listopadu 1989 vrátili stranické knížky a energicky se zapojili do budování nové společnosti. Dnes jich polovina sedí ve vládě, další obsadili nejrůznější vysoká ekonomická místa a další jsou členy nových polistopadových stran. Ano, velmi často jsou schopní, znají jazyky a mají styky. Studovali na dobrých školách a říkalo se, že teď svoje schopnosti dají konečně ve prospěch dobré věci, a tak se jejich kvality obrátí, využijí na dobré věci.

Zapomíná se ovšem na jednu základní věc. Všichni tito lidé si zvolili vlastní kariéru — prospěch — na úkor svědomí. V základní otázce, před kterou musí být postaven každý člověk na tomto světě, si zvolili sebe. Jistě, dá se najít spousta polehčujících okolností jako rodina, děti, schopnosti, které by ležely ladem. Ale otázka je přesto stále platná a laťka se podlézt nedá.

Kromě toho, že na této základní cestě uhnuli od životní pravdy, poškodili také ty, kdo v tomhle dilematu neuhnuli a svědomí jim velelo jít cestou nepohodlí, ale nesloužit špatnému, hájit hodnoty nadosobní i za cenu zastavení vlastního kariérního růstu. Ti, kdo se takto zachovali, to pochopitelně nedělali proto, aby byli oceněni, ale proto, že jinak nemohli. Že většinou v dnešní době končí mimo hlavní úspěšný proud je v řádu věci, protože díky své pevnosti neměli většinou onu požadovanou odbornost, ani styky, ani lokty.

Zajímavé však bylo, že nové firmy ze západní, podle nás slušnější, části světa, které sem po roce 1989 přišly, si většinou na vedoucí místa vybíraly právě tyto lidi. Byli schopní, ohebnost již prokázali a mohli dobře posloužit. Minulost je nezajímala, slušnost také ne. Tak se vytvořila nová elita lidí, známých tím, že slouží vždy své kariéře. Ne náhodou se brzy slova idealismus a morálka staly starou veteší a nadávkou. Spílá se hlavně těm komunistům, kteří si knížku ponechali. Ne že by neměli máslo na hlavě, nesnažili se v novém režimu zachránit kůži jak se dá, a nepodíleli se na nových křivdách, ale pozornost stran se zaměřila hlavně na ně.

Nominovat Štěpána Füleho nebyl problém pro levici ani pro pravici. Levice oceňovala jeho levicovost, pravice ochotu spolupracovat na pravicových tématech. Tito lidé se hodí každému a hlavně vždy dobře slouží. Mravnost se nehledá a také je těžko ji vyžadovat. Zbývá poslední otázka. Mohou tito lidé dobře pracovat na svých místech? Ano, mohou. Avšak pouze do doby, než se vyskytnou pod nějakým tlakem. V otázkách mravních selhali už dávno a nemají vybudovanou obranu před problémy, které vyžadují odvahu a vlastní názor. Může se snad vyskytnout výjimka, někdo, kdo se stydí za svou minulost a chce ji odčinit novými postoji. Projevil však někdo z těchto lidí tuto tendenci slovně či činy? Soudit bychom měli vždy jednotlivě.

V osobní historii každého z nás se nacházejí činy statečnější a ty, na které bychom raději zapomněli. V minulosti většinou vyhrávali ti, kdo žádné svědomí neměli. Svět, budoucnost a naděje však stojí právě na těch, kdo byli schopni obětovat se pro vyšší hodnoty. Jsme-li v nouzi, jsou nám příkladem a povzbuzením. Možná i proto, že hledali také duchovní hodnoty a něco základního pro ně znamenaly. Uvědomíme-li si to, vrátí se i v naší zemi důvěra ve spravedlnost a vyšší hodnoty. Masaryk kdysi řekl, že česká otázka je otázkou náboženskou a mravní. Neměli bychom na to zapomínat, jinak se nedostaneme dál.