Médii před dvěma týdny proběhla zpráva, že pražští radní schválili vizi proměny jedné z hlavních městských dopravních tepen — Severojižní magistrály. Na koncepci úprav magistrály pracoval Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) a na pomoc si přizval architektonickou kancelář zvučného jména — dánskou Gehl Architects.

Architekti vypracovali a později v Nové budově Národního Muzea představili veřejnosti návrh řešení zaměřeného na centrální úsek Severojižní magistrály mezi Hlávkovým a Nuselským mostem, kde jedna z klíčových pražských dopravních tepen protíná samotné centrum města, míjí Národní muzeum a Státní operu a odděluje okolí Václavského náměstí od Vinohrad a Žižkova, dále na sever pak Karlovo náměstí a Karlov od Náměstí míru.

Ohniskem plánovaných změn by se mělo stát okolí Náměstí I. P. Pavlova, kde se magistrála rozděluje na dva pruhy a vytváří pás centrální části města s vybydlenými budovami, obtížně překonatelnými koridory patřícími jen autům, nepřívětivými podchody a reklamními poutači. Pro představu: na sedmikilometrovém úseku v současnosti magistrála nabízí sedm přechodů pro chodce.

Pražská magistrála se už mnohokrát stala terčem kritiky — například umělců. Hudebník Jan Budař v roce 2006 magistrálu přehradil pianem, o tři roky později se ji režisér Vít Klusák pokusil přemostit transparentem v rámci natáčení filmu Auto*Mat. Akademickou kritiku v nedávné době přednesla iniciativa Magistrála = Nová pražská třída v rámci happeningu, při kterém na sedmisekundové zelené na I. P. Pavlova udělala módní přehlídku modelů oděných do šedých kostýmů — původně bílých, avšak zešedlých vlivem čtrnáctidenního pobytu na vzduchu v okolí magistrály.

Pro méně aktivisticky naladěné Pražany je magistrála mimo příhodné cesty na druhou stranu Prahy nejčastěji vnímána jako symbol socialistické necitelnosti k městu, možná s přidanou ingrediencí pohrdání vysokou kulturou a buržoazním rázem centra. S jakým gustem natáhli soudruzi dopravní stavbu pod nos návštěvníkům opery! Socialistickému myšlení je však stavbu magistrály možné přičíst jen částečně. Jedná se o typický prvek městského plánování 60. a 70. let, zcela v souladu s corbusierovským paradigmatem výstavby města.

Současný odklon od zmíněného paradigmatu ilustruje architektka Gehl Architects Henriette Vamberg následovně: zatímco v polovině dvacátého století byla města centrem výroby, která přitahovala pracovníky do jejich středu, město dvacátého století naopak přitahuje obyvatele úrovní kvality života, zatímco ekonomické funkce se stěhují za nimi. Magistrála se tak stále jasněji vyjevuje jako obtížný relikt minulosti, hluboce zakousnutý do Pražské zástavby. Vede v místech někdejších městských hradeb a jejich funkci dnes plní lépe než ony.

Významný milník

Lze považovat za významný milník, že se Praha naklonila myšlence proměny magistrály — omezování automobilové dopravy v tomto koridoru představuje v kontextu rozvoje Prahy nevyhnutelný krok. Jedná se však o krok, který lze — alespoň zdánlivě — odkládat.