„Tady v Brně je vždy veselo,“ glosuje nenuceným hlasem Tomáš Vandas na úvod svého projevu před kostelem sv. Tomáše. Na svou chvíli dlouho čekal. Zatímco netrpělivě pokukoval po hodinkách, skrytý za tmavými brýlemi, dav pískajících, bubnujících, tančících lidí obestupoval stovku jeho do půlkruhu semknutých příznivců. Tradiční oznamovatele dělnických shromáždění Erika Lamprechta a Jakuba Svobodu mezitím odváděla stranou policie. Aktivistky ze spolku SdruŽeny rozdávaly nacionalistům léčivé květiny proti nenávisti, odnesly to modřinami. Když si Dělnická mládež na 1. máje zvolí Brno, bývá veselo — svůj pochod zpravidla nedokončí.

Nacionalistický půlkruh už obestoupili těžkooděnci a policejní antony, přesto Vandasův hřmotný projev stěží odolává vzdálenému pískotu. Naštěstí jsme uvízly na správné straně barikády, a můžeme si tak výstup poslechnout. Vandas se opakuje: z antielitářských pozic kritizuje Evropskou unii a stav české polistopadové politiky, varuje před imigrantskými parazity a nepřizpůsobivými Cikány. Budou volby, takže se také vymezuje proti všem současným stranám. Konkrétně upozorňuje na oligarchizaci společnosti a zmiňuje Andreje Babiše. Publikum nereaguje. Naopak mohutný potlesk si vyslouží zvoláním „V Brně vládne feťácká pakáž“. Je očividné, jaké „elity“ nacionalisté nenávidí víc.

Vandase u mikrofonu střídá Ján Mora, kotlebovec, který pronikl do slovenského parlamentu. Má krátký prostý projev, několikrát zopakuje pozdrav „Na stráž!“, který odkazuje k fašistickému Slovenskému státu. Na zahraniční spolupráci jsou nacionalisté vždy pyšní, na prvomájovou demonstraci přijeli nejen Slováci, ale také Poláci a Němci. Když Vandas v projevu vyzdvihuje vzrůstající oblibu krajní pravice v Evropě, z opačného tábora někdo křičí: „Kolik máte procent?“

Věčné dilema medializace

Dělnická mládež pořádá prvomájový průvod každý rok. Brnem procházela naposledy před dvěma lety a letos zvolila podobnou trasu. Její příznivci se sešli na Hlavním nádraží, odkud se po skupinkách trousili na Náměstí Svobody. Tam na ně čekali rozptýlení aktivisté, kteří se později zjevovali po celé trase, aby vždy na kratší či delší chvíli zabránili dalším metrům průvodu. Příznivci krajní pravice měli končit na Zelném trhu, policie je ale rozpustila už u Hlavního nádraží.

Oficiální blokáda se letos na rozdíl od let 2011 a 2015 nekonala. Brno Blokuje na svém facebooku vyzvalo: „V době pochodu zorganizujte v centru Brna zábavnou, nenásilnou a kreativní prvomájovou aktivitu.“ Už nás nebaví blokovat, psalo hnutí. Každý si pod hashtagem #brnonehajluje mohl připravit vlastní akci. Žádné koncerty ani projevy se nekonaly. Již tradičně aktivisté a aktivistky řeší, zda blokáda nepřitahuje k dělnickým průvodům nezaslouženou mediální pozornost. Tomáš Vandas za ni koneckonců pravidelně Brňanům škodolibě děkuje, učinil tak i letos.

Blokovalo se ale tak jako tak. Průvod se nesčetněkrát zastavil, neboť se před něj vždy dostaly skupiny aktivistů, které bránily jeho průchodu. Někteří si i posedali, jiní vyrobili zátarasy na kolech. Znenadání se v pravou chvíli vždy objevila skupina cyklistů. Ptačí perspektiva, třeba z takového policejního vrtulníku, nabízela tento pohled: semknutá skupinka sta lidí s transparenty, obestavěná těžkooděnci, v čele policisté na koních, zprava a zleva vytlačení aktivisté, daleko vpředu další nachystaná skupina blokujících, před ní sešikované antony.

Pro novináře je první máj v Brně vždy vděčnější než v jiných městech. Jedenáct zadržených z obou táborů, vzduchem létaly kameny a petardy, psala média shodně. My jsme kupříkladu vyzvěděly, že jeden muž, prý pankáč, začal na nacionalisty močit. K obávané medializaci tedy: Brno blokuje nevyzvalo k blokádě, lidé stejně přišli a blokovali, novináři to správně vytušili. Zda dělá protiakce radost nacionalistům samým, můžeme usuzovat jen z jejich tváří.

Tomáš Vandas mlčky snášel četná přerušení. Nejdelší proluku na Malinovském náměstí organizátoři vyplnili projevem německého nacionalisty. Přes pískot blokujících jej nebylo slyšet. Rámus z nitra pochodu obstarávala skupina deseti mužů kolem dvaceti v čele. Provolávání hesel jako „ha ha ha, antifa“ si užívali, po většinu akce ale vypadali znuděně. Potyček moc nebylo. 

Nezapomínejme na základní otázku „kolik máte procent“. Výrazné mediální pokrytí nehýbe s procenty, zato hýbe s interpretací. Už jen Blesk si letos dovolil akci zarámovat střetem neonacistů a neomarxistů, ostatní média se drží příznivců a odpůrců. Pohled na skladbu oněch odpůrců vybízí spíše k psaní o Brňanech. Blokovali povětšinou mladí levicoví aktivisté, na nacionalisty ale pískali také skautky, swingoví tanečníci, hudebníci a celá řada dalších „normálních“ lidí, jejichž počet jistě několikrát převýšil účastníky pochodu.

Některým lidem akce musela pokazit májové odpoledne ve městě. „Kolik tohle divadlo muselo stát?“ ptaly se dotčeně hloučky lidí, kteří museli složitě obcházet policejní manévry. Vyhnout se protiakci je ovšem špatnou odpovědí na správnou otázku. Ptejme se raději, zda mají nacionalisté na celé odpoledne zabrat centrum města. Zda se Brňané cítí bezpečně, když kolem nich pochoduje skupina čekající na sebemenší záminku k vyvolání fyzického konfliktu. Zda dodává pocit jistoty muž v maskáčích s polskou vlajkou nebo svalovci vybízející „Na stráž“.

Letošní prvomájová akce ukázala, že dokud si Dělnická strana sociální spravedlnosti neudělá podobně jako ostatní politické partaje mítink na jednom místě, obyvatelé Brna se jim budou snažit zabránit v každém dalším kroku. Projev Tomáše Vandase demonstranty zaujal ve chvílích burcování k nenávisti, o poznání méně, když hřímal proti kuponové privatizaci a oligarchům. To nedává Vandasovým politickým ambicím zrovna nadějné vyhlídky.

Rozpačitý závěr

Zatímco se nacionalisté rozcházeli na Hlavním nádraží, někteří aktivisté mířili na svou vlastní solidární demonstraci. Přibližně třicet lidí — již bez pozornosti větších médií — se přesunulo k bytovému domu na ulici Markéty Kuncové, aby vyjádřili solidaritu s nájemníky, kteří již přes měsíc bojují proti vykořisťovatelským praktikám majitele a hájí své právo na důstojné bydlení.

Na místě čekal na aktivisty další legální zábor veřejného prostranství, tentokrát však byli překvapeni. Majitel Robert Hrdina vede vůči aktivistům z iniciativy Chceme bydlet a nájemníkům, kteří na něj podali trestní oznámení, štvavou kampaň. Podle některých nájemníků jim slibuje slevy na nájmu, nakupuje alkohol a dětem balíčky sladkostí za to, když se k aktivistům nepřidají. Sám taková nařčení popírá.

Na Prvního máje v čase solidárního setkání zorganizoval Hrdina před budovou soutěž čarodějnických masek, během níž učil děti skandovat hesla „Hrdina je nejlepší!“, „My vás tu nechceme!“ nebo „Jděte pryč!“ Sám sebou viditelně potěšený majitel si natáčel skandující děti na mobil a pomyslně je dirigoval do rytmu. K domu přijely dokonce policejní antony, policisté zřejmě očekávali, že se mohou přijet podívat také účastníci pochodu.

Závěr prvomájového dne působil rozpačitě. Aktivisté rozprostřeli transparenty s nápisy „Chceme bydlet — solidární síť“ a „Ne každý Hrdina je opravdu hrdina“ a po krátkém projevu Jana Miloty z iniciativy Chceme bydlet se postupně rozešli. Propojení obou iniciativ však ukazuje na snahu aktivistů dát prvnímu máji vlastní obsah, nebýt pouze reakční. Několik obyvatel Kuncovky koneckonců přišlo také na prvomájovou blokádu.

„Svátek práce je přece o solidárním propojování,“ říká na závěr jeden z organizátorů, když odjíždíme zpět do centra. Tentýž večer čeká aktivisty ještě večírek v budově obsazené novým squatterským kolektivem. Brno je malé město a první máj pro něj není jen chvílí, kdy se učí občanské neposlušnosti, ale dnem aktivistické pospolitosti. Napříště bychom se měli ptát blokujících lidí, co si z něj odnáší. A Tomáši Vandasovi bychom měli možná škodolibě poděkovat — sám stagnuje, zatímco Brno se spojuje.